2018-11-11: Dala všechno co měla

Marek 12:38-44

V komentářích ke dnešnímu čtení jsem se dozvěděl, že jeden denár se skládal ze 6 meahů, jeden meah byl dva pondiony, jeden pondion byl dva assarie a assarius bylo množství stříbra odpovídající čtyřem zrnkům ječmene. Vdova dala dvě mosazné mince v celkové hodnotě jednoho ječného zrnka stříbra, tedy asi jednu šestadevadesátinu denáru. Denár byla denní mzda dělníka. Při dnešní průměrné denní mzdě cca 1600 Kč to činilo kolem 16 korun, což bylo celé její živobytí. To nezní jako báchorka. Ještě v roce 1820 žilo za méně než dnešní dolar na den více než 80% všech lidí na světě, a i dnes, po všem technickém pokroku, je to kolem deseti procent. Těch „pár halířů“ v českém překladu je nejspíš odrazem situace u nás v počátcích první republiky, kdy obvyklá mzda byla necelá desetikoruna denně (pracovních dnů v týdnu bylo 6) a vdovin dar by tedy byl vyčíslen méně než deseti haléři.

Lze předpokládat, že vdova byla chudší než dnešní bezdomovec. Přesto za ní Ježíš nejde a neřekne „Paní, vy byste při své chudobě nic dávat nemusela, vždyť se to v ostatních darech ztratí“. Naopak, Ježíš ocení, že i tak chudá žena bude mít podíl na oslavě Boha – a její podíl je větší než těch, kdo dali na dnešní peníze tisíce. Touha oslavit Boha celým svým živobytím, celým svým životem, je bohatstvím nejen pro ty, kdo umí oslovit davy, kdo mají slávu a moc. Je bohatstvím i pro nás, kdo mezi lidmi na chodníku ničím nevynikáme. V Božích očích náš život je podobně velký jako životy těch nahoře. I prostý život může být Bohu milý, a to je pro chudé velká radost. Ve dnešním čtení nenajdeme nic o tom, že by slepí viděli, hluší slyšeli, malomocní byli očišťováni nebo mrtví vstávali, jak o tom píše Matouš na začátku 11. kapitoly – ale vidíme, jak Ježíš chudým zvěstuje evangelium. Blaze tomu, kdo se nad tím neuráží.

 

Reklamy

Kázání profesora Piťhy

V poslední době plní internetové stránky reakce na kázání, které na svátek svatého Václava, 28. září 2018, pronesl v pražské katedrále profesor Mons. Petr Piťha. Nejsem šťastný z toho, že se tomuto kázání dostalo takové popularity. Ne, že by mne šokovalo – jsem už dost starý na to, abych takových řečí už dříve slyšel několik. Spíše mi vadí, že v době, kdy lidé žízní po slově Božím, po naději, víře a lásce (které mnoho služebníků církve skutečně hlásá), se do médií a diskusních fór dostává místo toho věc tak trochu nepatřičná.

Kázání pana profesora by mi nevadilo, kdyby nebylo několika okolností. Jednu z nich jsem právě zmínil: Přichází v době, kdy lidé od církve žádají radostnou zvěst a mají na ni právo. Popularita tohoto kázání pak obraz církve kazí a zatlačuje do pozadí úsilí mnoha lidí, kteří evangelium chtějí hlásat.

Druhý problém mám s tím, že kázání přišlo do situace, kdy v naší zemi probíhá zápas o to, jestli budeme patřit k Západu nebo k Východu. Kritika Istanbulské úmluvy přišla z Balkánu a tam nás její podpora směruje. Nemyslím si, že by lidé na Balkáně byli horší než my. Já ale tíhnu k Západu, proto mě volání na Východ znepokojuje. Milovníci Balkánu a Ruska chtějí s sebou vzít celou naši zemi, jinak to ostatně asi nejde, a to mne plní zármutkem. Nechci, aby se naše země posouvala na Východ. V tom se s panem profesorem neshodnu.

Třetí problém je v tom, že vím o lidech, kteří všechno to, co pan profesor říká, považují za pravdu. Přiznám se, že si nemyslím, že to kázání pan profesor myslel exaktně. Věřím, že svou řeč myslel básnicky, literárně, jako jakousi karikaturu, jako obraz s přehnanými prvky, které uznal za vhodné vypíchnout. Ale jsou lidé, kteří v podobných představách žijí, řídí svůj život podle nich. Není zodpovědné dávat takovým představám vodu na mlýn.

Poslední problém je, že své kázání proslovil při mši. Má-li potřebu razantně podpořit východní cestu, měl to udělat jindy, aby nerozděloval lidi při slavení Eucharistie. Musí přece vědět, že Východ není jediná správná cesta (může-li vůbec být správná). Musí vědět, že jeho ovečky jsou už dnes trpce rozdělené v názoru, kterým směrem naši zemi táhnout. Jitřit takovou ránu při mši svaté je nedobré.

Ještě okomentuji to, že arcibiskup Duka se za pana profesora postavil a připomněl, že i biskupská konference Istanbulskou úmluvu odsoudila (stejně jako pan profesor). Podle mne je víceméně správné, že se jako biskup postavil za svého kněze, jenž bude patrně čelit (absurdnímu) trestnímu oznámení, a který je teď veřejně kritizován až dost. Ale měl by se s ním sejít soukromě a vyjasnit s ním to, co píšu v předchozím odstavci.

Nakonec se musím pozastavit nad slovními formulacemi, které odpůrci Istanbulské úmluvy používají. Například v letáku, do něhož přispěli arcibiskupové Graubner i Duka, čteme: Úmluva nehledá pravé příčiny násilí mezi lidmi, ale nařizuje jednostranný,
tzv. genderový pohled: násilník je muž, obětí je žena, protože je žena. Můj pocit z textu smlouvy je opačný: Smlouva se zabývá pouze (nebo převážně) tím násilím, jehož obětí je žena, protože je žena, a to v případě, že to násilí je kulturně nebo společensky zakotvené. Netvrdí, že jiné násilí neexistuje, to by jen stěží mohla. Protesty proti úmluvě stojí na hliněných nohou, další výhrady proti nim jsem zmínil v předchozím článku.

2018-11-04: Které přikázání je první

Marek 12:28-34

Občas dochází k tomu, že určitá věc by se podle různých zákonů měla řešit různě. V takové situaci právníci používají určité zásady, tzv. kolizní pravidla, pomocí nichž rozhodují o tom, který zákon v našem právním řádu má v dané situaci přednost. Myslím si, že učitel Zákona ve dnešním čtení se ptá Ježíše právě na toto: Má nějaké přikázání tak velkou právní sílu, že by mělo přednost před všemi ostatními? Představuji si, že toto téma mohlo být tehdy aktuální, moderní, a že řada diskutujících by se snažila najít řešení logickou cestou. Například, jako první mě napadne… za které hříchy je v Zákoně určen trest smrti? Těm je třeba se vyhnout především! Takových hříchů, za které patřila smrt, nalezl Steve Shirley minimálně 28 a jsou to věci jako vražda, zabití, modloslužba, kacířství, porušování soboty a řada věcí z oblasti sexuality. Jsou to hříchy, které mohly znamenat definitivní trest, definitivní zavržení. Rozumně uvažující člověk se takových hříchů varuje jako čert kříže. Ale z dnešního čtení vidíme, že starozákonní hrozba není tím, co má určovat naše rozhodování, můj příklad logické úvahy byl špatný. Na vrcholu pyramidy stojí přikázání, které není podloženo žádným trestem: Přikázání lásky. Ta myšlenka je dost závažná.

Jestliže na vrcholu všech přikázání je takové, za kterým nestojí žádný trest, znamená to, že hlavním vodítkem pro naše jednání nemá být strach. Jsou křesťané, kteří svých hříchů litují z obavy před věčnými tresty. Já jsem už v počátcích svého blogu upozorňoval na to, že tresty Boží se nás vlastně netýkají, že vůbec nejsou určeny těm, kdo Boha milují.

Náš profesor matematiky kdysi říkal, že v každé knize je aspoň jedna chyba. Kdybych měl najít chybu v katechismu, ukázal bych dnes na odstavec 1453, kde se píše, že lítost ze strachu před věčným zavržením nebo jinými tresty je darem Božím. Není. Dnešní čtení nám říká, že náš život má být veden láskou a ne strachem z trestu. Je to jedna z hlavních myšlenek křesťanství. Jestliže konáme dobro ze strachu před Božím trestem, můžeme udělat mnoho pro lidi kolem nás – ale my sami se tím k Bohu nepřiblížíme, spíše naopak.

Občas se v životě může stát, že se budeme rozhodovat, které z Božích přikázání máme uplatnit. Ve dnešním čtení můžeme najít odpověď: Přikázání lásky k Bohu a lásky k bližnímu mají tu nejvyšší právní sílu.

2018-10-28: Ježíši, synu Davidův

Marek 10:46-52

Ve dnešním čtení je tvrzení, že Bartimaios byl syn Timaiův, nejspíš poznámkou někdejšího překladatele (jméno Bartimaios znamená „syn Timaiův“). Zato oslovení Ježíše „synu Davidův“ je výrazem naděje, kterou slepý do Ježíše vkládá: V židovském náboženství se lidé modlí za brzký příchod Mesiáše, syna Davidova. Zřejmě nebylo společensky přijatelné, aby žebrák oslovil Ježíše jako Mesiáše, proto používá perifrázi. I tak se lidé kolem zděsí, ale Ježíš se zastavuje.

Bůh často vyslyší naše prosby, když k nim připojíme zásadní argument, když prosbu pojmeme tak, že nás vyslyšet musí. Když se Abrahám modlil za záchranu Sodomy, argumentoval spravedlností. Slepý Bartimaios takový argument nemá, ale našel si jiný: Uzdrav mne, jsi přece Mesiáš! To, že jej Ježíš vyslyšel, je jedním z argumentů pro to, abychom my mohli věřit v jeho mesiášství.

Zbytek jsem popsal už před třemi lety.

2018-10-21: Těm, pro něž byla připravena

Marek 10:35-40

Zdálo by se, že dnešní úryvek je zamýšlen jako komický. Ježíš předtím mluvil o tom, jak mnoho musí vytrpět, a najednou přichází Jakub a Jan a chtějí mít v Ježíšově slávě protekční místa. Mohli by tušit, jak ta sláva bude vypadat,  měli by se jí spíše bát. Ale ostatní učedníci se nesmějí, žádost těch dvou vypadá reálně. Přece jen je zde mnoho zážitků s Ježíšovou velkou mocí, jeho království se zdá být na dosah a případné utrpení nejspíš bude jen jeho předehrou… Zebedeovi synové nejspíš byli z lepší rodiny. Přinejmenším víme, že při Ježíšově soudu Petr musel sedět venku, zatímco Janovi byly dveře otevřeny. Kdo jiný, než ti z lepší rodiny by měl dostat čestná místa, až boj bude vybojován? Má snad být nad nimi nějaký rybář?

Dnes víme, že původ a bohatství nejsou zárukou toho, že u Krista budeme prvními. Bohatý křesťan nesmí pohrdat křesťanem chudým. Ale také je stále více potřeba podotknout, že ani chudý či přírodní křesťan nesmí pohrdat bohatým, starý mladým a mladý starým. Ježíš nepřišel proto, aby světáctví bohatých nahradil světáctvím trempů, nebo aby nadřazenost starců nahradil pýchou mládí. Svatost znamená uznání všech. Nemyslím si, že být otrokem všech znamená vzdát se vlastního úsudku nebo vlastního dobra. Skutečná služba druhým od nás vyžaduje zdravé sebevědomí. Proto píšu o uznání všech.

V dnešní době asi nejvíc hrozí světáctví tam, kde proti sobě stojí tradicionalisté a modernisté. Jedni i druzí bývají přesvědčeni, že jejich víra je správnější. Takové smýšlení je ale krok chybným směrem. Církev potřebuje mír mezi tradicí a rozletem, ne jejich boj. Církev potřebuje, aby si tyto dvě větve navzájem sloužily. Sám Ježíš vyšel z dost tradičního prostředí. Známá věta , že Josef byl muž spravedlivý, kterou čteme na začátku Markova evangelia, znamená právě toto. Přitom při mnoha příležitostech podpořil moderní proud. Pokud si – ať už jako tradicionalisté, nebo jako modernisté – myslíme, že naše víra je pravější než víra těch druhých, dostáváme se do stejného nebezpečí, jakému ve dnešním čtení podléhají Jakub a Jan. Bůh je větší než tradice a větší než pokrok. Vzájemné uznání je více než vzájemný boj. Místa v Božím království jsou připravena těm, kdo si slouží navzájem.

2018-10-14: Stokrát víc v tomto čase

Marek 10:17-30

Vykladači dnešního čtení se často soustředí na jeho první část. To jsem udělal před třemi roky, takže dnes se mohu zabývat neméně zajímavou částí druhou.

Ježíšův slib, že naše velkorysost dojde odměny už v tomto čase (a ne jen na věčnosti), vypadá dost nepravděpodobně. Nedokážu teď říci, jestli se to naplnilo v mém životě, ale slyšel jsem už několik lidí, kteří z vlastní zkušenosti trvali na tom, že tento příslib je pravdivý. Jisté je, že když se dnes podíváme kolem sebe, je křesťanský Západ viditelně bohatší než zbytek světa. Možná i stokrát. A nevěřím tomu, že je to jen plod vykořisťování.

Na konci světové války Spojenci rozbombardovali Německo tak, že zbídačený národ už nebyl schopen vést válku. Když do rozbité země přišly miliony Němců, odsunutých z okolních států s (maximálně) třiceti kilogramy zavazadel na hlavu, nastala vleklá humanitární katastrofa. Ještě deset let po válce v Německu žilo čtvrt milionu lidí v provizorních táborech. Ve srovnání s tím u nás byly válečné škody minimální. Navíc lidem padl do klína majetek odsunutých Němců. Znamená to, že český národ se stal bohatým a německý chudým? Právě naopak: Německo je dnes bohatší než my.

V červenci 2012 Rusko a Čína už potřetí v OSN vetovaly rezoluci, která měla dát Sýrii naději na mír, a zanedlouho se do okolních států a posléze do Evropy začal valit proud uprchlíků. Německé církve vyzývaly vládu, aby uprchlíkům pomohla, což se zásluhou kancléřky Merkelové stalo. Jsou s tím spojeny značné náklady a další nemalé problémy, ale přesto je Angela Merkelová ještě teď druhým nejoblíbenějším politikem, hned po prezidentu Steinmeierovi. Člověk stojí s otevřenými ústy a ptá se, jak národ s touto mentalitou mohl tak zbohatnout? Odpověď můžeme nalézt ve dnešním čtení: Německo není bohaté navzdory tomu, že mnoho obětuje Kristu v jeho chudých. Bohatne právě proto.

Nemyslím si to, co někdy čteme ve výkladech závěru dnešního čtení, že Kristův příslib se týká až jeho druhého příchodu. Je myšlen tak, jak jej čteme – samozřejmě s určitou rezervou, jakou jsem si nechal i ve čtení předchozí neděle. Věřit Písmu se obecně vyplácí už víc než dva tisíce let.

2018-10-07: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj

Marek 10:2-16

Nemám rád, když se dnešní čtení používá jako klacek proti myšlenkám, které papež František vynesl na světlo v encyklice Amoris Laetitia. Proto chci poukázat na svůj komentář, který jsem k tomuto úryvku z evangelia napsal před třemi roky. Dnes budu volně pokračovat.

Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. To říká Ježíš dvanáct veršů po příkazu svádí-li tě tvé oko, vyloupni je. Myslí tím, že nefunkční sňatek nelze rozloučit, ledaže by byl vadný od počátku? Přece Mojžíš dovolil dát rozlukový list a ženu propustit, a Ježíš jeho zákon nepřišel zrušit, ale naplnit… Rozpory, ke kterým dojdeme při posuzování jednotlivých vět, jsou způsobené tím, že se snažíme doslovně aplikovat jednotlivé věty v situaci, kde se to příliš nehodí. Větu o vyloupávání očí chápeme správně jen jako vykřičník. Dnešní čtení je třeba chápat stejně.

Mojžíš zavedl rozlukové listy pro tvrdost vašich srdcí a já si dovedu živě představit proč. Představuji si, že nějaký muž už ženu nechce a chce se jí zbavit. Není-li možnost ji propustit, může se uchýlit k tomu, že jí bude ztrpčovat život tak dlouho, až odejde sama – odejde jako žena nejen bez muže, ale i bez perspektivy. Ten muž (ale i žena) to nemusí dělat cíleně, někdy je to snad instinkt, ale výsledkem bývá bolest do krajnosti. Rozlukový lístek zapuzené ženě přece jen šanci dává: Jiný muž se jí může ujmout a přijmout ji jako vlastní. V naší církvi jsme rozlukové lístky zrušili, protože Ježíš je proti. Znamená to, že nejsou potřeba? Dneska už nikdo nemá tvrdé srdce? Víme, že to tak není. Alkohol, únava a zklamání někdy dokážou udělat násilníka i z věrného katolíka. Bojím se, že jsme se spíše vrátili do doby, kdy Mojžíš svůj kontroverzní zákon ještě nezavedl. Tvrdým srdcím jsme vydáni na milost a nemilost.

Když Ježíš mluví o velkém mravním dopadu rozluky manželství, je třeba to brát jako memento: Snažit se udělat všechno, aby ta hrůza nastat nemusela. Být si vědomi toho, že manžele spojil Bůh a my o ten vztah máme pečovat. Mnohdy je v problémech možná cesta zpět – a někdy možná není. Bez rozlukového lístku je stres takto raněných horší.

2018-09-30: Kdo není proti nám, je s námi

Marek 9:38-48

Ve dnešním čtení si učedníci myslí, že vlastní Ježíše: Když někdo jiný ve jménu Ježíšově dělá mocné skutky, rozzlobí se a brání mu: Jsme to přece my, komu Ježíš svěřil svoji moc, a on s námi nechodí… Pokušení myslet si, že Ježíš nepatří modernistům nebo tradicionalistům, protestantům nebo katolíkům, je velké. Ale Ježíš pokračuje v kurzu skromnosti, který nastolil ve čtení předchozích několika nedělí: Nejdřív jsme dostali lekci, že víra potřebuje skromně klíčit a růst. Pak jsme slyšeli, že (jako Ježíš) i my máme ledacos obětovat za to, co v životě bude náš cíl. Minulou neděli jsme četli o velikosti při službě druhým,  a dnes příběh vrcholí tím, že vůbec nemáme patent na Krista. Pro ty, kdo jsou zvyklí častovat druhé církve nálepkou kacířství, může dnešní čtení být tvrdá řeč – ale ani oni nemohou popřít, že ponižování těch, kdo nechodí s námi, je v přímém rozporu s evangeliem.

Jistě je správné, když jsme hrdí na to, že jsme učedníky Kristovými. Ale není křesťanské vyvyšovat se nad druhého proto, že nepatří do naší party. Vyvyšujeme-li se nad něj, tak vlastně popíráme, že v jeho srdci nebo učení promlouvá Duch, a rouhání proti Duchu Svatému je podle všech tří synoptických evangelií ten nejtěžší hřích. Kdo je pln Ducha, je maličký, skromný. Skromnost nás provází celým Ježíšovým učením, jako kdysi červená nit procházela po celé délce všemi lany britského královského námořnictva. Ve čteních těchto čtyř nedělí její oslava vrcholí.

2018-09-23: Kdo chce být první, ať je služebníkem všech

Marek 9:30-37

Minulou neděli jsme si vysvětlili, proč Ježíš nazývá Petra satanem, když jej odrazuje od hrozícího utrpení: Ke smyslu života kontakt se zlem patří (samozřejmě v situaci, kdy jej můžeme nahradit dobrem).  Dnes Ježíš tuto myšlenku doplňuje: Člověk není veliký tím, co pro něj druzí musí konat, ale tím, co on koná sám. I když to koná pro druhé. Ta věc je odmala vtištěna do naší mysli – i dítě, kterému chcete pomoci s něčím snadným, bude volat já sám, já sama. To až dospělí, když je svět zkazí, začnou toužit po tom, aby jim někdo obřadně posluhoval, když se ostatní dívají.

Když v Janově třinácté kapitole Ježíš mluví o tom, že sluha není větší než jeho pán, říká to poté, co umyl učedníkům nohy. Ta věta je součástí výzvy, aby i oni dělali to, co právě udělal on, a Ježíš se jejím prostřednictvím dovolává své vlastní autority. Není to rozpor s dnešním čtením, myšlenka je to stejná, pouze je řečena opačnými slovy: Služte jeden druhému, v tom je velikost. Další podobnou myšlenku rozvíjí svatý Pavel v listu Galatským (začátek 6. kapitoly): Berte na sebe břemena jedni druhých – a těmi břemeny Pavel myslí viny, kterých se druzí dopouští. Tím, že na sebe vezmeme takové břemeno, konáme službu Kristovu. Ovšem trvá naše povinnost druhé na jejich (závažné) chyby slušně upozornit.

 

Sexuální zneužívání v církvi

Zneužívání dětí v církvi je v posledních letech stálicí na mediálním nebi. V počátcích se mluvilo o zneužívání v Americe, kde slovo abuse může znamenat i tělesné týrání, tělesné tresty (které ještě relativně nedávno byly ve společnosti věcí běžnou). V poslední době se mluví vyloženě o zneužívání sexuálním, ať už se týká dětí, nebo podřízených. Dlouho jsem si myslel, že se k tématu nebudu vyjadřovat, protože o něm vím málo a mluví se o něm dost. Ale když se teď vzedmula další vlna, spojená s americkým arcibiskupem McCarrickem a zprávou o zneužívání v Německu, cítím, že je i mojí povinností popsat svůj pohled na věc. Chci se jako obvykle soustředit na věci, o nichž se málo mluví.

Zneužívání a násilí

Často čteme, že sexuální zneužívání je výsledek touhy po moci, po nadvládě a ponižování druhého. Od právníků slýcháme, že každý sex s dítětem je násilný čin, protože dítě nemůže dát informovaný souhlas. Nepopírám, že oběť takového činu pocit ponížení mnohdy prožívá, ale nemyslím si, že by to byl typický úmysl pachatele. Spíše si myslím, že bezmoc je na obou stranách. Myslím si, že pachatel sám se stává obětí sil, které jsou mocnější než jeho vůle. Konkrétně v případě provinilých kněží je obvykle omyl se domnívat, že jim je jedno, když páchají takové zlo. Trpí-li kněz kompulzivním sexuálním chováním, měl by to nějak řešit nebo se léčit. Myslím si, že na řadu případů by se dala použít poslední věta odstavce 2352 katechismu, o které se ovšem příliš nemluví.

Zneužívání a homosexualita

Velká část prohřešků má formu zneužívání chlapců knězem. Přesto si nemyslím, že jde o projev homosexuality. Spíše bych problém viděl v tom, že muži žijící v celibátu si sami jsou vědomi své zranitelnosti a nevyhledávají společnost dívek – právě proto, že dívky je přitahují především. Ale pokud potlačovaná sexualita přejde do kompulzivního režimu, člověk se stane náchylným k úchylkám různého druhu. Včetně homosexuality, která v takové situaci může být příležitostná a ne vrozená, dočasná a ne trvalá. V takové situaci jsou chlapci prostě na ráně.

Zneužívání a církev

V médiích čteme o tom, že zdaleka nejvíce sexuálního zneužívání dětí se odehraje v rodinách, ve škole nebo ve světských aktivitách. Zneužívání v církvi tvoří relativně malou část, ale je obzvlášť alarmující. V církvi totiž očekáváme prostředí bezpečnější. Církev sexualitu hodně řeší a proto máme důvod předpokládat, že ji má nějak vyřešenou. Ovšem i když nemám žádný důvod si myslet, že by děti zneužívalo více kněží než jiných mužů (v německé zprávě to prý bylo kolem 4% kněží), obávám se, že povědomí o zdravém postoji k sexualitě není v církvi lepší než v ostatní společnosti. Výsledky vědeckého poznání sexuality do církve pronikají obtížně a občasné strašení peklem věc nevyřeší.

Zneužívání a pohlavní výchova

Myslím si, že zneužívání by mohlo být problémem mnohem menším, kdyby potenciální pachatelé a potenciální oběti měli více kvalitních informací o tom, jak funguje lidská sexualita, a kdyby se jim od starších dostalo poučení, jak je možné se s jejími nástrahami vypořádat. Nejvíce případů zneužití, které jsou dnes v církvi na stole, se odehrávalo v poslední třetině dvacátého století. Může to být tím, že oběti z předchozí doby jsou už příliš staré na to, aby dávné záležitosti řešily, nebo tím, že časem církev přijala nějaká organizační opatření. Ale myslím si, že velkou roli hraje také skutečnost, že do hry vstoupily generace, jimž chyběla pohlavní výchova, pohlavní informovanost. Dbát na dobrou pohlavní informovanost dětí a dospívajících by mělo být jednou z priorit církve. Je mimořádně smutné, že na popud tradičních církevních kruhů byla v letech 2010/11 víceméně zmařena práce (koordinovaná ministerstvem školství) na příručce sexuální výchovy a na přípravě sexuální výchovy ve školách jako takové. Záminka, že to bylo kvůli sporné patnácté kapitole příručky, podle mne neobstojí, protože podobný konflikt měla i slovenská církev v podobě referenda o rodině v roce 2015. Spíš to je důsledek pokřiveného pohledu na sexualitu v určitých kruzích církve.

A závěr?

V říjnu církev pořádá synodu o mládeži, která má v plánu mnoho témat. Hrozilo, že bude zahlcena problémem zneužívání dětí a mladistvých. Proto je dobře, že papež na únor 2019 svolal zvláštní jednání k tomuto tématu. Mládež má i jiné problémy.