2019-02-24: Nastav i druhou tvář

Lukáš 6:27-38

V pohádce o perníkové chaloupce dřevorubec zavede své děti do lesa a tam je lstí nechá zabloudit. Děti prožijí velké trápení a nebezpečí, ale nakonec se k otci vrátí. Z pohledu dnešní psychologie si děti ponesou trauma až do smrti, možná se už nikdy nedokážou usmát, a jestli, tak jen dík odborné péči a práškům. Ale pohádka končí jinak: Žili všichni šťastně až do smrti… Dnešní čtení je o tom, jak k tomu dospěly: O velkorysosti a odpouštění.

Vykladači často poukazují na to, že když Pilátův voják Ježíše udeřil do tváře, Ježíš nenastavil i druhou, ale ohradil se. Jedině filmový hrdina po ráně do tváře zachová dobrou náladu. Myslím si, že jako v příběhu o bohatém mladém muži Ježíš dnes trochu přehání, abychom v případě potřeby měli před očima ještě horší variantu a v jejím světle mohli řešit svoji situaci. Podle mne Ježíšovi jde o to, abychom se necítili tak svázáni povinností bojovat proti bezpráví, že bychom (ať už reálně nebo příslovečně) prosoudili víc, než získáme. Mnohdy je nutné hájit svůj majetek nebo svá práva. Ale jsou případy, kdy je lépe ustoupit. Není dobré být ošizený, ale bývá dobré být velkorysý. V těch dvou slovech je rozdíl.

V bouřlivých devadesátých letech jsem měl známou, která se po mateřské dovolené chtěla vrátit na své místo na jistém úřadě, ale to mezitím obsadila vlivná osoba. Kdosi z úřadu měl styky u soudu, takže nemohla vyhrát: Soudkyně spor protahovala velmi dlouho, až uplynula jakási promlčecí lhůta, a pak, už po několika stáních, prohlásila, že měla žalobu podat jinak. Případ odložila a na novou žalobu bylo pozdě. Kde chybí vůle soudce, nemůžete vyhrát. V primitivní společnosti to může být pravidlem. V takové situaci uvažme dnešní čtení. Má známá mluvila velkoryse a zvládla se uživit jinak. Její protivník by to možná zvládl stěží.

V souvislosti s tím, jak církev usilovala o vrácení svého majetku, mnoho věřících citovalo větu z dnešního čtení: Kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. Ta věc je závažná: Zpronevěřila se církev Kristovu slovu, když se rozhodla čelit lžím komunistů (současných i bývalých) a usilovat o to, co jí patří? Osobně si to nemyslím. Ten spor byl – nebo měl být – celkem standardní, až na to, že nepřátelé církve si zahráli na duševně méněcenné a mnoho lidí to neprohlédlo. Kdyby církev rezignovala na svůj majetek, pohrdla by oběťmi mnoha dárců, kteří ji ze svých prostředků podporovali. Myslím si, že se nemohla vzdát svých nároků bez toho, aby se znemožnila v očích mnoha dobrodinců a vyřadila se i z mezinárodního společenství. Je nepříjemné, že se komunistům podařilo využít situace k jejímu očerňování – ale myslím, že by si našli jinou záminku. Boj proti církvi je jejich hlavní bod programu. To ostatně vidíme i dnes.

Reklamy

2019-02-17: Blahoslavení, vy chudí

Lukáš 6:17-26

Chudoba a hladovění je velké zlo. Stejně tak je špatné, když někomu nezbývá nic jiného, než plakat. Nenávist, vyloučení nebo tupení jsou další velká zla. Jak Ježíš může říkat: Blaze vám, chudí?

Nemyslím si, že by chudoba, vyloučení nebo opovržení pro člověka znamenaly něco pozitivního. Kdo takové věci způsobí, dělá zlo, a ten, komu jsou působeny, zažívá škodu a mnohdy zbytečné peklo na zemi. Ježíšova slova dávají smysl jen tehdy, když je vezmeme v kontextu křesťanství. V pozadí za dnešním čtením je to, co jsem tady psal už vícekrát: Člověk na zemi žije proto, aby konal dobro; a dobro má konat tam, kde je zlo. Pokud se nesetkáváme se zlem, může náš život pozbýt smyslu. Nemáme toužit po životě bez problémů a starostí. Zlo, s nímž se setkáme, nám má být příležitostí ke konání dobra. Na nás zůstává, abychom v kontaktu se zlem byli schopni si zachovat křesťanskou tvář. Teprve to dává strádání smysl.

Jestliže Ježíš říká Blaze vám, když vás vyloučí, potupí a vymažou vaše jméno jako proklaté, neznamená to, že bychom se urážkám měli vždy pokorně poddat. V některých případech to tak může být, ale vždy bychom sami v sobě měli ctít velikost člověka, který je milován Bohem. Ta věc je dobře formulována v knize Sírachovcově (3:18): Čím větší jsi, tím více se pokořuj. Ponížení zdeptaného samo o sobě není projevem velikosti Boží. Velikost pokory vyvstane tehdy, pokud je nesena Duchem, který je v nás.

Příběh mého obrácení

Měl jsem na vysoké škole spolužáka, který se při zmínce o náboženství oběma rukama chytal za hlavu a volal: „Jak někdo může být tak pomýlený!“ Já jsem tehdy byl krátce po svém obrácení a prožíval jsem to jako absurditu. Ten kamarád byl mnohem lepší student než já a měl větší sebevědomí, občas jsem u něj hledal radu, když učivo bylo obtížnější. O svém hledání víry jsem s ním promluvit nedokázal, ale jasně jsem viděl jednu věc: Spatření Boha není otázka toho, kdo je lepší, ale toho, komu bylo dopřáno přes okraj propasti pohlédnout do širého kraje.

Za mého dětství lidé o víře mluvili málo, nanejvýš v soukromí. Na základní škole jsem měl spolužáka, jehož rodina chodila do kostela, ale s blížícím se koncem školy chodit přestal – nejspíš proto, aby si nekazil „politický profil“ a měl v komunistickém státě šanci na lepší zaměstnání. Nicméně naše rodiny k sobě neměly žádný vztah a z ostatních vrstevníků, kromě příbuzných, se nikdo nábožensky neprojevoval. Jakkoli jsem tedy byl doma vychováván ve víře, pod pojmem normální život jsem si představoval život ateisty. Tehdy bych rozhodně neřekl, že víra je dar. Naše rodinná zbožnost pro mne byla přítěží a občasným zdrojem posměchu spolužáků. Nuda a zima v kostele byly jen menší částí mých problémů se zbožností. Tajně jsem počítal s tím, že až budu dospělý a nebudu žít pod dohledem matky a bratrů, do kostela chodit přestanu. S tím jsem také odešel do Prahy studovat teoretickou fyziku a bydlet na kolejích.

Bydlel jsem v Praze na kolejích, ale na počátku studia jsem většinou jezdil na víkendy domů. Bylo to hlavně na velké naléhání maminky. Myslím si, že pro ni důležitým důvodem bylo, abych v neděli šel s rodinou do kostela. Kostel tenkrát ovšem neznamenal nějaké společenství víry. Dokud jsme byli uvnitř, pan farář nás napomínal, abychom se spolu nebavili, protože kostel je místo ticha a modlitby. Když jsme vyšli ven, každý se snažil zmizet, aby jej zbytečně někdo neviděl. Dnes neumím říci, nakolik tato zbožnost  mé víře prospěla.

Vzpomínám si, jak jsem jednou přes víkend zůstal v Praze a v neděli přede mnou vyvstala otázka, jestli půjdu na mši. Myslím, že jsem tehdy dal Bohu ultimátum: Půjdu do kostela ještě naposled, a jestli to má mít nějaký smysl, tak ho chci vědět. Takový způsob jednání s Bohem je možná málo uctivý, ale Bůh jej mnohdy vyslyší. To se stalo i tentokrát. Zašel jsem (náhodně) do kostela svatého Jiljí v Praze na Starém Městě, kde měl mši svatou Jiří Reinsberg, a postavil jsem se vzadu za plné lavice. Nikdy předtím jsem o něm neslyšel, a to, co jsem viděl, jsem si neuměl představit: Když vystoupil na kazatelnu, hlavy lidí se k němu otočily. Rozhlédl se po kostele a začal kázat… Byl jsem z domova připraven na to, že existují i nehodní kněží, kteří víru neberou vážně, ale teď jsem to viděl na vlastní oči: Promluva byla poutavá a tak vtipná, že kostelem občas proběhla vlna smíchu. Vážnost a pochmurnost zbožnosti, na kterou jsem byl z venkova zvyklý, byla rozbita a znevážena. A přitom jsem viděl, že za tím, co kněz říká, je mnoho pravdy, a byla to právě ta pravda, která mi chyběla. Byla v tom láska a svoboda dětí Božích. Věci, které jsem předtím byl zvyklý poslouchat jako fráze, začaly dostávat obsah. Po mnoha letech zbožnosti jsem si poprvé uvědomil, že může existovat víra. Když jsem o týden později zase byl doma a usedl do své kostelní lavice, pojal jsem absurdní myšlenku: Přes víkend budu zůstávat v Praze, abych tam mohl chodit do kostela… Ale dělal jsem to jen zřídka.

Neumím už říci, jak dlouhá doba pak uplynula, než jsem ve druhém ročníku přijel do Prahy mezi Vánocemi a Silvestrem, abych se učil na těžkou zkoušku z matematiky. Vyhovovalo mi, že jsem byl na kolejích téměř sám, protože jsem měl klid na své věty a vzorce. Občas jsem s obavami počítal dny, které do zkoušky zbývaly, a viděl jsem, že skriptum jen stěží projdu celé. A pak jsem najednou vzhlédl od knihy a uvědomil jsem si, že v mém srdci je Bůh.

Setkat se s Bohem je nepředstavitelné. Když Ježíš přišel na svět, nebe se rozzářilo, andělé zpívali Sláva a pastýři běželi k Betlému. Stejné je to i v duši, kterou navštíví Bůh. Když apoštol Jan psal o tom, že Bůh je láska, možná měl na mysli to, co Pavel Dobeš ve své písni. Je to podobné, jako když léta žijete na dně propasti a pak vás někdo zvedne, abyste se podívali přes okraj: Spatříte radostný svět, z něhož se nechcete vrátit zpátky. Byl jsem zaplaven radostí a místo matematiky jsem mnoho času myslel na Boha. Poslední část učebnice jsem prošel už jenom kvapně. Jednička, kterou jsem u zkoušky dostal, byla spíš třešničkou na dortu nového přátelství než výrazem toho, co jsem uměl.

Kdo jednou viděl Boha, těžko v něj někdy přestane věřit, ale ani přátelství s Bohem není samospasitelné. Člověk se mávnutím kouzelného proutku nezbaví problémů, hlouposti ani hříchů – možná jen pocítí smysl toho, aby to řešil. Za frázemi kněží a katechetů se vynoří význam, který jsme nečekali. Je to jako v té modlitbě: Když Pán sešle svého ducha, obnoví se tvář země.

Neumím říci, na kolik mi má dětská zbožnost prospěla. Ještě po více než třiceti letech od svého obrácení narážím na věci, které jsem od dětství nechápal správně, které se musím odnaučit a pochopit znova. Občas si říkám: Jak to, že jsem to dosud nikde neslyšel? Ale snad je tu jedno bohatství, které jsem možná dostal: Když se mi dostalo toho privilegia, že jsem se mohl obrátit od tradicionalistické víry k té Kristově, jsem snad teď lépe chráněn před tím, abych se obrátil k fundamentalismu. Ten už mi vícekrát hrozil.

2019-02-10: Pane, odejdi ode mne

Lukáš 5:1-11

Petrovi zjevně na Ježíšově učení záleží, ale je si vědom své hříšnosti a proto říká „Pane, odejdi“. Myslí si, že to říká v zájmu rodící se církve, nechce ji poškozovat svojí nedokonalostí. Podobná věc je velkým břemenem církve i dnes: Mnoho lidí se bojí, že jejich víra není dost dobrá na to, aby ji mohli hlásat. Jsou zde přece lidé povolanější – teologové, kněží, biskupové a papež. Mnoha věcem, o kterých se v církvi mluví, my běžní smrtelníci nerozumíme. V mém případě je to například zákaz antikoncepce, neomylnost papeže, trojí panenství Panny Marie nebo odpustky. O těch věcech se často diskutuje. Má člověk, který je nechápe, mlčet? Podobné téma jsem řešil už kdysi v souvislosti s Janem Křtitelem: Amatérský teolog mlčet nemá. Za námi jde kdosi větší, kdo věci uvede na pravou míru. Dnes Ježíš povzbudí hříšného Petra, který je od dětství vychován v představě přísnosti Boží: Neboj se! Stejně tak my se nemáme bát hlásat víru, kterou cítíme ve svém srdci.

Když šlo o obchod s rybami, byl Petr nejspíše obchodním partnerem Jakuba a Jana. Dělal pro ně těžkou noční práci na moři, které – jak se prý tehdy věřilo – bylo prolezlé zlými duchy. Pro hlásání Božího slova byl tedy podezřelý a byl si toho vědom. Ale Ježíš vidí, že mu na víře záleží a že miluje Boha. Toho se v budoucnu bude týkat jediná otázka v konkurzu na vedoucího apoštolů. Také my milujeme Boha a na víře nám záleží. Z dnešního čtení víme, že není důvod, proč bychom měli mlčet. Lovit nás, spolu s Petrem, posílá sám Ježíš.

 

2019-02-03: Nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman

Lukáš 4:21-30

Jak jsme už četli minule, Ježíš promluvil tradičnímu shromáždění o radosti z víry a oni se divili jeho slovům. Vzápětí jim Ježíš vkládá do úst alegorické rčení „lékaři, uzdrav sám sebe“. Při různosti významů, které vykladači tomuto úsloví připisují, snad příliš nepochybím, když si je vyložím po svém: Myslím si, že lidé po Ježíšovi žádali, aby prokázal, že má pravdu; podobně, jako tvrdě platící pacient může po lékaři chtít, aby osvědčil svoje schopnosti. Ten požadavek je z hlediska rozumu v pořádku: Jde-li o věčnou spásu, chtějí se dobře ubezpečit, než odhodí plášť a vyběhnou za novým prorokem.

Ježíšovi se příliš nechce svoji pravdu automaticky dokazovat pomocí zázraků. Svým kázáním přece navázal na starozákonní slova, která říkají totéž. Proroci svými zázraky oslovovali nevěřící – vdovu z Fénicie nebo Námana ze Sýrie. Člověk, který zná slovo Boží, by měl vědět, že k víře radost patří. Problém je ale v tom, že do tohoto dne židé v Nazaretě od svých farizeů slýchali pouze kázání o přísných trestech Božích. Teď žádají po Ježíšovi důkaz, že jeho radostné učení je správné. Pochybuji, že by předtím po svých tradičních učitelích žádali důkaz toho, že správná jsou jejich zlověstná slova. Slovům o pekle člověk uvěří tak nějak snáz – zvlášť, když je jimi živen od mala. Není snad lépe se řídit předběžnou opatrností a na dobrotu Boží moc nespoléhat? Později Ježíš podstatu tohoto problému vysvětlí podobenstvím o hřivnách (19. kapitola). Tam, kde má být láska a důvěra, předběžná opatrnost nepatří. Z hlediska tradicionalistů ale je nebezpečné mluvit o lásce Boží a dnes za to Ježíši reálně hrozí trest.

2019-01-27: Abych vyhlásil zajatým propuštění

Lukáš 1:1-4;4:14-21

V době komunismu se oficiální média snažila vytvořit zdání, že pod ruskou okupací všechno je skvělé a radostné. O špatných věcech se psalo minimálně, zato úspěchy byly hlásány ze všech stran. V takové situaci režim bral jako provokaci, když se objevil Karel Kryl se svými protestsongy. Situace mezi tradičními židy Ježíšovy doby patrně byla opačná: Byli zvyklí vše kritizovat a mluvit o Boží přísnosti. Známe to i v dnešní době – pro řadu tradičních věřících je přijatelnější poslouchat zlověstné kázání profesora Piťhy než promluvu o radosti z víry a o dobrotě Boží. Slova o naději, která Ježíš přečetl, evidentně vyzněla jako provokace. Formálně možná bylo co kritizovat, protože Ježíš přečetl příliš krátký text – měl přečíst aspoň dvacet veršů. Ale když se do Izajášovy 61. kapitoly podíváte, uvidíte, že se i dál nese v podobném duchu. Ježíš slova z kontextu nevytrhl, radostná byla už víra otců… Do dnešního čtení se už nevešlo, že slova o radosti z víry tentokrát Ježíše málem stála život. Tradiční posluchači se nechtěli vzdát své příjemné zahořklosti.

Málokdy poukazuji na jiná čtení dané neděle, ale dneska neodolám: Čtení z 1. Kor. 12:12-30 mluví o tom, že církev potřebuje údy různého druhu. Ke dnešnímu evangeliu to čtení je důležitým dodatkem. Svatý Pavel nám v podstatě říká, že chybu udělali nejen zahořklí tradicionalisté, když se chtěli zbavit radostného Ježíše, ale že stejná chyba hrozí i nám, kdybychom chtěli z církve vylučovat některou z dnešních skupin – třeba modernisty nebo tradicionalisty. Strom apoštolské víry potřebuje vyhánět větve do různých stran a je pouze věcí Otce, jestli některou z nich bude chtít odstřihnout.

2019-01-20: Naplňte džbány vodou

Jan 2:1-12

Připadá mi pravděpodobné, že to, jak jsem příběh o svatbě v Káně převyprávěl před třemi roky, je jeho původní význam. Podstatou toho příběhu je, že když lid není připraven poslouchat slovo Boží, Ježíš jej zaujme jinak. V tomto případě vínem. Ta věc je zajímavá i v naší době: Také my se nacházíme v situaci, kdy lidé nejsou připraveni z našich úst poslouchat slovo Boží. Nezbývá, než se rozhlédnout kolem a zjistit, co dnes lidem schází, a vybrat si z toho něco, co jim – jako církev – jsme schopni nabídnout. Na první pohled se zdá, že lidé mají dnes všechno (aspoň tady, na Západě). Ale skutečnost taková není. Jsou věci, které církevní tradice má a které lidem dnes chybí víc než kdykoli dříve.

První věcí, která mě napadá, je ticho. Ticho je nedostatková komodita a jen málo lidí s ním umí pracovat. V církvi má práce s tichem velkou tradici, v mnišských řádech nejvíc. Pomáhat lidem, aby se naučili konfrontovat ticho, je navíc jedna z věcí, které jim mohou pomoci slyšet hlas Boží. Tichý byl i sám Ježíš (a k tomu pokorný srdcem). Toto bohatství církve je dnes jen málo vynášeno na povrch.

Druhá věc, která trápí mnoho lidí, je strach ze samoty. Přitom církev má velkou tradici budování společenství různého druhu. Mnohdy jsou to staří a nemocní, kdo se na jedné straně bojí samoty a na druhé straně toho, aby nebyli na obtíž, ale jsou to i další lidé: Rozvedení, opuštění, přistěhovalci, matky s malými dětmi: Ti všichni v naší (dost uzavřené) společnosti mívají důvod cítit se sami, nebo na hranici samoty. Budovat jejich společenství nestojí příliš peněz. Mnohdy by se k tomu našla příležitost. Zajímavé je, že někdy na duchovních obnovách lidé mají problém být zticha. To ukazuje, že společenství mnoha lidem dnes chybí ještě více než ticho.

Třetí věcí je potřeba pracovat pro svého Boha. Jako problém vidím to, že církevní stavby jsou často chráněny památkovým úřadem a pomoc dobrovolníků při jejich proměně v použitelný objekt je pak problematická. Ale ta věc je důležitá. Vzpomeňme na svatého Františka, jehož obrácení začalo opravou kostela svatého Damiána nedaleko Assisi. Také dnes by řadě lidí prospělo, kdyby mohli (nejspíš pod něčím vedením) pracovat pro své společenství. Na stavbě nebo rekonstrukci klubovny nebo jiné společné budovy se mládež může naučit mnoho věcí pro svůj život, které se jinak nedozví. Věřím, že v církvi by se pro to mohlo najít dost příležitostí, když dnes je díky desetiletím komunizmu mnoho objektů v troskách. Je třeba využít deviz, které máme.

Možná mi řeknete Když jsi tak chytrý, dělej to sám. Vím, že sám dělám málo, ale vidím jako svou povinnost uvést pár příkladů, které tuším. Ježíš se nezdráhal namísto Božího slova dát opilcům na svatbě to, co jim zrovna chybělo. Jeho učedníci pak v něho uvěřili. Možná uvěří i v nás, když budeme dělat to, co každý z nás vnímáme jako potřebné.

2019-01-13: Křtít Duchem svatým a ohněm

Lukáš 3:15-16,21-22

V příběhu o narození Jana Křtitele svatý Lukáš popisuje, že otec Zachariáš nemohl mluvit, když v jeho srdci už zářila Boží milost, ale rozum stále lpěl na přísné tradiční židovské víře. Zachariáš byl němý, dokud si netroufal promluvit o naději, kterou jeho srdce přetékalo. Až když se mu syn narodil, odložil tradice a pojmenoval jej Jan, tj. Hospodin je milostivý. S odvahou mluvit o Boží milosti se mu řeč vrátila. Ale tradiční sklon strašit lidi obrazem Mesiáše, který přijde s hněvem, ohněm a sekerou, po něm Jan nejspíš přece jen zdědil. Nepochybuji o tom, že těmito slovy Jan hlásal pravou víru Boží, ale je také potřeba si vychutnat moment překvapení, když přišel skutečný Ježíš a provázela jej holubice a laskavá slova z nebes.

Jan křtí své učedníky vodou, podobně, jako se kněží očišťovali před službou v chrámu. Ježíš je má křtít Duchem svatým a ohněm. Nemyslím si, že by zde nutně byl spor mezi ohněm a holubicí. Spojení Ducha svatého s ohněm nacházíme už ve Starém zákoně, například u Jeremiáše, kapitola 20: Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“, avšak je v mém srdci jak hořící oheň… Nevím, jestli to Jan takto myslel, ale Boží Duch v srdci člověka skutečně může být jako oheň. Pro mnoho mučedníků  Boží slovo bylo ohněm – raději strpěli bolest a smrt za jeho hlásání, než aby jej drželi tajně ve svém srdci. Pro toho, kdo je povolán k hlásání víry, je často přijatelnější smysluplná smrt než dlouhý, ale  planý život. Být pokřtěn Duchem je hrozné i krásné. Dnes tu věc čekáme od Ježíše.

2019-01-06: Mudrci od východu

Matouš 2:1-12

Když čtu příběh o mudrcích z východu, nemohu nevzpomenout na tibetské buddhisty a jejich dalajlámu. Už od 14. století, vždy, když dalajláma zemře, se přední mužové na základě různých věšteb a zjevení snaží najít jeho další vtělení a neváhají kvůli tomu hodně cestovat. Toho dnešního, čtrnáctého dalajlámu, našli v malé vesnici v oblasti ovládané muslimskými bojovníky, a ti za vydání jeho rodiny žádali obrovské výkupné. To se v roce 1939 s mezinárodní pomocí podařilo shromáždit a čtyřletý dalajláma se mohl přestěhovat do Tibetu. Tím nechci přirovnávat dalajlámu ke Kristu. Chci jen ukázat, že cesta mudrců za malým Ježíškem tehdy nemusela být něčím nelogickým. Nevyzněla by podivně ani v dnešní době.

Řecké slovo μάγοι v Ježíšově době mohlo znamenat kouzelníky nebo vzdělance různého druhu, ale nejspíš se (podle Heinricha Meyera) mělo jednat o příslušníky [nežidovského] kněžského kmene, vzdělané kasty Médů a Peršanů, která dnes bývá spojována se zoroastrismem. Zoroastrismus byl, podobně jako židovství, významným monoteistickým náboženstvím. Ať tito mudrcové zastupovali kohokoli, myslím si, že „tříkrálová“ epizoda z dnešního čtení nás má především ubezpečit o tom, že nekřesťanská náboženství hledají téhož Boha jako my. Jako křesťané jsme většinou přesvědčeni o tom, že křesťanská cesta vede k Bohu lépe, že je provázena zvláštními Božími milostmi. Ale shazovat hodnotu ostatních náboženství by mohl být vážný hřích: Mnoho lidí, kteří křesťanství nepoznali, se mohlo setkat s Bohem ve svém srdci a jejich učení mohlo oslovit lidi s podobnou zkušeností. Věřím-li, že je jeden Bůh, musím s úctou přijmout i to, že může promlouvat k druhým. Křesťanství je dar, který od Boha máme. Ostatní Boží dary nám nepřísluší snižovat, i když mohou být menší.

2018-12-30: Proč jste mě hledali?

Lukáš 2:41-52

O Vánocích jsme se setkali s Ježíšem jako s dítětem – tak, jak jej Josef s Marií znali odmalička. Cestou z Jeruzaléma jej nejspíš stále takto vidí a představují si, že se bude chovat tak, jak se od něj čeká. Vlastně jsou si tím tak jisti, že je ani nenapadne, že by to mohlo být jinak. Ale jejich představa je mylná a časem to zjistí: Ježíš je už dospělý a necítí se vždy povinen jednat podle našich představ. Chce nést svůj díl odpovědnosti za svět kolem sebe. My dnes z evangelií víme, že Ježíš (i Bůh Otec) má svobodnou vůli; Josef s Marií to poznávali v bolestech.

Také my se v životě dostáváme do situací, kdy obtížně hledáme Krista. Chceme-li se mu přiblížit, musíme se – podle dnešního čtení – vydat tam, kde jde o věci Boží. Představa, že budeme žít v rozkoších a v zahálce a Ježíš vždy bude s námi je lichá. Ježíš nebývá tam, kde o nic nejde. Spíše jej najdeme na místě, na nějž nás povolá Bůh, abychom tam dbali o jeho věci.