2018-12-09: Připravte cestu Pánu

Lukáš 3:1-6

Dnešní čtení sice končí už veršem 6, ale k jeho pochopení se hodí si text přečíst aspoň po verš 8, po slova nezačínejte si říkat: „Náš otec jest Abraham!“ Těmito slovy Jan vysvětluje, že pro to, abychom byli lidem Božím, bude podstatné, jestli neseme ovoce obrácení – ne to, že bychom díky tradici měli nějaká privilegia. V tomto případě mluví o tradici Abrahamově. Před týdnem jsem mluvil o naplňování života smyslem. Dnes to nemohu říci jinak: Svůj život žijeme před Bohem a jeho smysl nikdo nemůže naplnit za nás.

Za Janem Křtitelem jistě nepřicházeli všichni, kdo v jeho kraji bydleli. Mluví k těm, kdo se rozhodli vydat se na cestu Boží a přišli za ním. Velikost Boží, kterou svatopisec (po vzoru proroka Izaiáše) naznačuje rozsahem terénních úprav, se ve verši 8 stává obrazem důkladnosti změn, které potřebujeme udělat ve svém životě pro to, aby vejít mohl slávy král. Kdo někdy držel v ruce krumpáč a lopatu, tak ví, že není v lidských silách srovnat hory a zasypat propasti. Ale dá se poznat, jestli kopeme správným způsobem, jestli pracujeme na odstranění překážek a srovnání cesty, jestli neseme ovoce obrácení. Až Pán přijde, uvidí všichni, jak sláva Boží vypadá. Možná pak někteří budou závidět, že na ní máme podíl.

Reklamy

2015-12-06: Pokání, aby byly odpuštěny hříchy

Lukáš 3:1-6

Ve dnešním úryvku z evangelia Jan Křtitel hlásá křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Se křtem bylo spojené ponořování do vody. Na Wikipedii se dočteme, že ve starověkém Izraeli se kněží rituálně ponořovali do vody předtím, než nastoupili do služby v Jeruzalémském chrámu. Jestliže Jan takto křtil lidi, dá se předpokládat, že tito lidé také toužili začít sloužit Bohu. Také s tím bylo spojeno pokání a odpuštění hříchů. Kdybychom byli v liturgickém cyklu „A“, nebo kdybychom četli v Lukášově evangeliu pár veršů dále, dozvěděli bychom se, že nestačí hlásit se k tradici. Je potřeba svým srdcem přilnout k Bohu, odvrátit se od hříchů, připravit se ke službě – a také sloužit.

Slovo služba jsem nepoužil náhodou. Pokud totiž někomu sloužíme, znamená to, že nám ten druhý vládne. Neštěstím Izraele v Janově době bylo, že mu vládl někdo jiný než Bůh. Evangelium dnes odkazuje na proroka Izajáše, který takto mluví v podobné situaci: Izraelskému lidu vládne někdo jiný než Bůh – a příčina tohoto stavu je zřejmá: Je to proto, že lidé sloužili někomu jinému než Bohu. Izajáš hlásá radostnou zprávu: Bůh zase bude vládnout svému lidu. Jan Křtitel omývá vodou utlačený izraelský lid, aby byl připraven svému Bohu sloužit. Je to vlastně to samé, pouze jinými slovy.

Minulou neděli jsme četli o tom, jak Syn člověka přijde s mocí a slávou. Ta sláva znamená, že věrným přinese radost. Přinese pomoc. Bude vládnout někdo, kdo je na naší straně. A na tuto vládu se máme připravit s tím, že nevíme, kdy přijde. Je třeba konat pokání a sloužit tomu, kdo je na naší straně, už teď. O tom je dnešní čtení.

2014-12-14: Člověk poslaný od Boha

Jan 1,6-8,19-28

Židé si představovali, že v situaci národní (a náboženské) krize přijde pomoc od tradičních pilířů víry. Když pak vyslali posly, aby zjistili, kdo je to Jan Křtitel, nabízeli mu slavná jména z židovské historie. Myšlenka, že by vstal z mrtvých Mojžíš nebo Eliáš jim připadala pravděpodobnější, než že by Bůh v nové situaci poslal nového proroka. Někdy mi taková věc připadá k nevíře – ale je třeba si uvědomit, že i naše generace je v nebezpečí stejně trapného omylu.

Zanedlouho Ježíš bude těm, kterým jejich svět připadá nesnesitelný, říkat, že „Boží království je mezi vámi a ve vás“. Dnes Jan říká: „Mezi vámi stojí ten … kterému nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků“. Je potřeba, abychom i my Boží kralování hledali mezi sebou, kolem sebe a v sobě. Uzavírat se před „zkaženým světem“, konzervovat staré nefunkční mechanismy, to není křesťanská metoda – zakladatelé naší víry se na svět dívali zcela jinak.

2014-12-07: Jan Křtitel vystoupil na poušti

Marek 1,1-8

Při čekání na Mesiáše, Krále, přichází nejprve přísný muž – muž, který žije tvrdým životem mezi zvěří (a jistě i komáry, pavouky a hady) v divočině a hlásá pokání. Věci, které podle evangelia hlásal, spolu úzce souvisí: Pokání, křest a odpuštění hříchů. Židé si v té době možná začali uvědomovat, že jejich nedobrá situace v době, kdy byli okupováni římskou mocí, nějak souvisí s odklonem od Boha a jeho zákonů. Mám-li být upřímný, zdá se mi, že z dnešního pohledu byla římská moc pro mnoho národů přínosem: spravedlivý právní systém spolu s pax romana vedl (na tehdejší poměry) ke slušné prosperitě a připadá mi možné, že jediným faktickým problémem mohla být snaha římanů zavádět všude své státní náboženství [problémy jako otroctví v té době nepovažuji za pouze římské]. V situaci, kdy v čele národa nestáli lidé s dokonalým mravním profilem, bylo jediným lékem na těžkou situaci národa obrátit se vážně k Bohu.

Obrátit se k Bohu ale nebylo úplně snadné, protože kromě hříšnosti jednotlivců zde byla ještě zkostnatělá struktura tradičního náboženství, která ve změněné situaci nedokázala poskytnout lidem potřebné vedení a útěchu. Místo toho, jak víme, úzkostlivě lpěla na dodržování soboty nebo omývání rukou – tedy na věcech sice dobrých a praktických, ale takových, které mají sloužit člověku a ne člověk jim.  Do této situace přichází Jan Křtitel a na základě svých pozoruhodných zkušeností veřejně zdůrazňuje věci, které jsou pro vztah člověka k Bohu podstatné. Jak se dozvídáme z Lukášova evangelia (3. kapitola), Jan Křtitel přijímal mnoho lidu a mezi nimi i celníky nebo vojáky – lidi, kteří v tehdejším společenství víry byli maximálně někde na okraji. Stejně tak později činil Ježíš. Také dnes známe mnoho lidí, kteří jsou na okraji společenství víry – a nejsou to jenom chudí a nemocní, o které se ještě jakž takž staráme, ale také ti, kdo tradiční představy o správném katolíkovi vůbec nenaplňují: Lidé rozvedení a znovu sezdaní, lidé používající antikoncepci, politici či lidé jimak hříšní. Mnohdy nelze předpokládat, že tito lidé budou schopni v dohledné době jednat jinak. Myslím si ale, že Jan Křtitel by i je přijal a nabídl by jim cestu – možná cestu překvapující, ale vedoucí ke stejnému Bohu, kterého Jan nacházel při své askezi. S tímto vědomím bych se chtěl letos připravovat na vánoční příchod Páně.

2014-11-30: Nevíte, kdy přijde poslední den

Marek 13,33-37

Dnešní čtení pochází z úseku Markova evangelia, který je plný hrůzných obrazů posledních časů. A přitom víme, že když k člověku přichází Bůh, tak srdce člověka jásá. Nemyslím si, že by evangelium v této věci bylo špatně – jde spíše o to, jak vyložit jeho radostnou zvěst.

Myslím si, že úmysl, který měl Ježíš při svých promluvách, které jsou soustředěny na tomto místě, je zřejmý: Jde o to, vysvětlit potřebu opravdovosti v životě z víry. Spása není věc, kterou člověk získá nějakou vypočítavostí nebo fíglem. Spása je ukrytá v samotné opravdovosti života. A opravdovost života vystoupí do popředí tam, kde člověk prožívá drama. Proto tolik dramatických obrazů.

Vzpomínám si, že na mne udělal velký dojem jeden mladý muž, když propagoval východoasijské bojové umění. Mluvil o tom, že důvodem, proč se lidé věnují bojovému umění, je opravdovost: V boji se schopným protivníkem člověk uspěje jen tehdy, když se naprosto soustředí na jeden cíl, když na svůj cíl zaměří celou svoji osobnost, když ze sebe vydá vše. Tento cíl bojového umění vnímal jako hluboce duchovní. Podobně bychom měli chápat evangelijní příběhy o posledních dnech. Poslední den může přijít už dnes. Ne-li dnes, tak zítra. Nebo za stovky tisíc let. Ale nám je to v podstatě jedno: Ke spáse totiž vede cesta opravdovosti, která se na datum konce neptá. A to je dnešní radostná zvěst: Tuto věc totiž člověk cítí hluboko ve svém srdci – je potřeba ji jen vyvolat na světlo. K tomu nám má posloužit advent.