2019-04-08: Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny

Jan 20:19-31

Myslím si, že když Ježíš říká Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, myslí na důležitost odpuštění, na jeho reálnou podstatu. Těžko si lze představit, že by se někdo dopustil horšího činu, než nechat tak hrozně umučit Ježíše, ale právě v této situaci Ježíš přichází, aby učedníky k odpuštění sám vybídl: Pokud vy viníkům odpustíte, nic nezůstane neodpuštěno. Ta slova říká bez toho, že bychom ze strany velerady viděli nějakou lítost. Odpuštění Ježíš dává do souvislosti s přijetím svatého Ducha. Nebojte se ho přijmout, říká. Říká to v zájmu jejich svobody. Myslím si, že bez takového odpuštění by učedníci jen těžko mohli dostat ohnivé jazyky, o kterých čteme ve druhé kapitole skutků.

Církev z dnešního čtení odvozuje praxi svaté zpovědi – řešení situace, kdy jsme se provinili my proti Bohu. Možná dnes zpověď tak trochu vychází z módy, ale není to banální věc. Když se člověk proviní proti Bohu, je slušné říci „promiň“. Neřekneme-li to, komunikace zůstane narušena. Ježíš na kříži viníkům odpustil, ale rány na jeho rukou zůstaly. Stejně tak zůstává rána po našem hříchu, my o ní víme, a jsme-li slušní, chodíme kolem Boha s hlavou skloněnou. Potřebujeme obnovit komunikaci. Zpověď je k tomu uzpůsobena geniálně. Kromě Boha jsme ovšem svým hříchem mohli poškodit i někoho dalšího a musíme se vyrovnat i s ním, zpověď neřeší vše.

Z hlediska toho, co jsem napsal, je přirozené, že církev nedoporučuje věřícím, aby v tzv. stavu hříchu přijímali Kristovo tělo. Svaté přijímání je polibek Kristův, po kterém toužíme my i on, a k tomu je dobré si problémy vyříkat. Nejen mezi námi a Bohem, ale i mezi bližními (jak čteme v Matoušově páté kapitole). K polibku Kristovu nemáme chodit se skloněnou hlavou.

Reklamy

2019-04-21: Vzali Pána z hrobu

Jan 20:1-9

S vděčností vzpomínám na to, jak jsem se ještě za vlády komunuistů mohl zúčastnit přísně utajeného víkendového saleziánského kurzu základů víry a filosofie. Mluvilo se i o dnešním úryvku z Písma, o zmrtvýchvstání. Přednášející vysvětloval, že Ježíš po zmrtvýchvstání už nepřicházel v běžném těle, jaké máme my, ale v těle oslaveném, v němž procházel zavřenými dveřmi. Zeptal jsem se tehdy, kam se tedy podělo Ježíšovo tělo z hrobu, když nadále měl jen tělo oslavené. Přednášející odpověděl, že neví, a že ani neví, že by o tom církev něco učila. Pro mne, který jsem (nevědomky) pocházel z tradičního prostředí, to bylo jedno z prvních setkání s významným nevím ze strany církve. Snad díky němu má víra přežila dodnes.

Ovšem z hlediska vztahu s Bohem mechanismus Ježíšova vzkříšení zase tak významný není. Když čtu, co o vzkříšení píše ve svých listech svatý Pavel, tuším, že bychom jej neměli chápat jako projev Kristova božství. Podstatné na vzkříšení je, že se může a bude týkat i nás. Místo dlouhých úvah dnes dávám odkaz na píseň, která jde k podstatě věci: „Rájem zpěv až bude znít, smím tolik lásky vzít, kolik mám jí sám„. Ostatní jsem už nastínil před třemi roky.

2019-03-31: Tolik let ti sloužím

Lukáš 15:1-3,11-32
Otec rozdělí majetek svým dvěma synům, ale žádný z nich se nestane hospodářem: Jeden svůj podíl prohýří, druhý na svém vlastním statku pracuje jako otrok – neodvažuje se ani dbát o svůj osobní rozvoj. S otcem zřejmě mají napjatý vztah. Jako by oba měli oči zavřené a neviděli, že otec je miluje, chce jejich prospěch a touží po jejich společenství. Stejně Bůh touží i po nás. V knize Josefa Beránka Deník venkovského faráře Jan Rybář dává tuto Boží touhou po kontaktu s námi do souvislosti se svatým přijímáním, Ježíš ji vykládá v podobenství. S oblibou říkám, že Bůh se při vstupu do našeho srdce prokazuje radostí jako vstupenkou. Dnešní čtení nám ukazuje, že stejnou radost při setkání s námi cítí i Bůh.

Jsou různé věci, které nás mohou oddělovat od Boha. O tom, že to může být mamon nebo touha po světských radovánkách, se v církvi mluví celkem často. Méně často se mluví o tom, že i starší bratr je od lásky otcovy oddělen. Odděluje se sám: Mezi stády, která mu patří, se netroufne vzít si kůzle, aby se pobavil s přáteli, aby se to otce snad nedotklo. Žije tak, jak žil, když byl nedospělý. Žije tak, jak žil dříve, jako by tohle byla tradice. Myslím si, že stejnou lásku, kterou otec projevuje marnotratnému synu, cítí i k tomu staršímu – chce, aby se syn uvolnil a dělal věci podle své vůle. Jestliže neuspěje, otec jej obejme, políbí a dá mu prsten.

Říká se, prý podle Chestertona, že pokud něco stojí za dělání, stojí to za to, abychom to udělali (napoprvé) špatně. Příklad mladšího syna naznačuje, že stojí za to, vrhnout se do života. Bůh je ten, kdo nám kryje záda. Tak aspoň čteme v Žalmu 62.

2019-03-24: Všichni právě tak zahynete

Lukáš 13:1-9

Když před cestou na dovolenou nakládáte zavazadla do kufru auta, selský rozum velí nakládat napřed velké kusy a potom malé. Kdo by napřed naložil drobnosti, nejspíš by zjistil, že velké věci se pak už do auta nevejdou. Podobně je to v životě: Pokud opakovaně odkládáte věci důležité a stále se zabýváte podružnostmi, můžete najednou zjistit, že na ty velké věci v životě nezbyde místo. Je pozdě nad tím přemýšlet, když vás uvězní Pilát nebo zasype věž. O tom, co je velké a co malé, je třeba si udělat představu včas a na ty velké věci dbát. Jinak můžeme zahynout stejně nehotovi a nepřipraveni jako nešťastníci z dnešního čtení, i kdybychom žili do sta let.

Čas, který máme, je bonus. Lidé, kteří byli na pokraji smrti, si často váží života více než ti, kdo žijí poklidně. Jsou trochu jako fíkovník z dnešního čtení, který ještě dostal šanci. Vědomí, že smrt je blízko, jim dává touhu naplnit čas. Cílem dnešního čtení není strašit, ale postavit nás před realitu: Abychom stále znovu neodkládali to, co považujeme za důležité.

V manželství člověk mnohdy není s to dělat takové věci, jaké si vysnil, protože také musí brát ohled na svůj vztah a na své blízké. Při nakládání do kufru auta zjistíme, že manželství je věc rozměrná, a je tím rozměrnější, čím méně je v něm společného směřování a tolerance. Právem v předmluvách knih čteme poděkování manželkám, i když žádným textem nepřispěly, protože jen málo žen se může smířit s tím, aby manžel psal román. Stejné je to s dalšími velkými činy. Přesto křesťané vždy přikládali zachování manželství velkou důležitost, například evangelista Marek to řeší na začátku 10. kapitoly.

Nohavica ve své písni vykresluje myšlení člověka před smrtí. Ta píseň přímo vede k otázce – co bych já doplnil do věty: Škoda bude těch let, kdy jsem…? Šel jsem tam, kde jsem viděl něco důležitého? Křesťan nevěří v převtělování, život nelze vyskládat a znova naplnit jako kufr od auta. Nemá se jen nechat unášet proudem.

2019-03-10: Duch ho vodil po poušti

Lukáš 4:1-13

Dnešní čtení navazuje na příběh o Ježíšově křtu. V něm se Ježíš připojil k těm, kdo chtěli sloužit Bohu a nechali se omýt tak, jak to dělali kněží před službou v chrámu. Duch svatý obrací jeho život vzhůru nohama a Ježíš odchází na poušť. Odvaha odejít na poušť, odvaha dělat to, k čemu jej duch svatosti volá, je poučením i pro nás, abychom se odvážili jít za svým povoláním. Z lidí, kterých si vážím pro to, co dokázali, jich má v životopise odvahu k zásadní změně života několik. Například náš současník, hubený a zanedbaně vypadající řeholník Ladislav Heryán, o kterém jsem teď dočetl knihu U Božího Mlýna (napsal Josef Beránek): V době komunismu pocítil povolání k misiím a to jej vedlo k emigraci na Západ – do zemí, o nichž málo věděl a odkud tehdy nebylo návratu, k zpřetrhání rodinných vazeb a způsobení velké bolesti blízkým. Odměnou je mu dnes přeplněný diář, po okraj plný zásobník „přátel“ na Facebooku a hlavně vědomí, že žil život v blízkosti Boží.

Podstatu ďáblových pokušení jsem popsal před třemi lety, není nutné k tomu něco dodávat.

2019-02-24: Nastav i druhou tvář

Lukáš 6:27-38

V pohádce o perníkové chaloupce dřevorubec zavede své děti do lesa a tam je lstí nechá zabloudit. Děti prožijí velké trápení a nebezpečí, ale nakonec se k otci vrátí. Z pohledu dnešní psychologie si děti ponesou trauma až do smrti, možná se už nikdy nedokážou usmát, a jestli, tak jen dík odborné péči a práškům. Ale pohádka končí jinak: Žili všichni šťastně až do smrti… Dnešní čtení je o tom, jak k tomu dospěly: O velkorysosti a odpouštění.

Vykladači často poukazují na to, že když Pilátův voják Ježíše udeřil do tváře, Ježíš nenastavil i druhou, ale ohradil se. Jedině filmový hrdina po ráně do tváře zachová dobrou náladu. Myslím si, že jako v příběhu o bohatém mladém muži Ježíš dnes trochu přehání, abychom v případě potřeby měli před očima ještě horší variantu a v jejím světle mohli řešit svoji situaci. Podle mne Ježíšovi jde o to, abychom se necítili tak svázáni povinností bojovat proti bezpráví, že bychom (ať už reálně nebo příslovečně) prosoudili víc, než získáme. Mnohdy je nutné hájit svůj majetek nebo svá práva. Ale jsou případy, kdy je lépe ustoupit. Není dobré být ošizený, ale bývá dobré být velkorysý. V těch dvou slovech je rozdíl.

V bouřlivých devadesátých letech jsem měl známou, která se po mateřské dovolené chtěla vrátit na své místo na jistém úřadě, ale to mezitím obsadila vlivná osoba. Kdosi z úřadu měl styky u soudu, takže nemohla vyhrát: Soudkyně spor protahovala velmi dlouho, až uplynula jakási promlčecí lhůta, a pak, už po několika stáních, prohlásila, že měla žalobu podat jinak. Případ odložila a na novou žalobu bylo pozdě. Kde chybí vůle soudce, nemůžete vyhrát. V primitivní společnosti to může být pravidlem. V takové situaci uvažme dnešní čtení. Má známá mluvila velkoryse a zvládla se uživit jinak. Její protivník by to možná zvládl stěží.

V souvislosti s tím, jak církev usilovala o vrácení svého majetku, mnoho věřících citovalo větu z dnešního čtení: Kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. Ta věc je závažná: Zpronevěřila se církev Kristovu slovu, když se rozhodla čelit lžím komunistů (současných i bývalých) a usilovat o to, co jí patří? Osobně si to nemyslím. Ten spor byl – nebo měl být – celkem standardní, až na to, že nepřátelé církve si zahráli na duševně méněcenné a mnoho lidí to neprohlédlo. Kdyby církev rezignovala na svůj majetek, pohrdla by oběťmi mnoha dárců, kteří ji ze svých prostředků podporovali. Myslím si, že se nemohla vzdát svých nároků bez toho, aby se znemožnila v očích mnoha dobrodinců a vyřadila se i z mezinárodního společenství. Je nepříjemné, že se komunistům podařilo využít situace k jejímu očerňování – ale myslím, že by si našli jinou záminku. Boj proti církvi je jejich hlavní bod programu. To ostatně vidíme i dnes.

2019-02-17: Blahoslavení, vy chudí

Lukáš 6:17-26

Chudoba a hladovění je velké zlo. Stejně tak je špatné, když někomu nezbývá nic jiného, než plakat. Nenávist, vyloučení nebo tupení jsou další velká zla. Jak Ježíš může říkat: Blaze vám, chudí?

Nemyslím si, že by chudoba, vyloučení nebo opovržení pro člověka znamenaly něco pozitivního. Kdo takové věci způsobí, dělá zlo, a ten, komu jsou působeny, zažívá škodu a mnohdy zbytečné peklo na zemi. Ježíšova slova dávají smysl jen tehdy, když je vezmeme v kontextu křesťanství. V pozadí za dnešním čtením je to, co jsem tady psal už vícekrát: Člověk na zemi žije proto, aby konal dobro; a dobro má konat tam, kde je zlo. Pokud se nesetkáváme se zlem, může náš život pozbýt smyslu. Nemáme toužit po životě bez problémů a starostí. Zlo, s nímž se setkáme, nám má být příležitostí ke konání dobra. Na nás zůstává, abychom v kontaktu se zlem byli schopni si zachovat křesťanskou tvář. Teprve to dává strádání smysl.

Jestliže Ježíš říká Blaze vám, když vás vyloučí, potupí a vymažou vaše jméno jako proklaté, neznamená to, že bychom se urážkám měli vždy pokorně poddat. V některých případech to tak může být, ale vždy bychom sami v sobě měli ctít velikost člověka, který je milován Bohem. Ta věc je dobře formulována v knize Sírachovcově (3:18): Čím větší jsi, tím více se pokořuj. Ponížení zdeptaného samo o sobě není projevem velikosti Boží. Velikost pokory vyvstane tehdy, pokud je nesena Duchem, který je v nás.

Příběh mého obrácení

Měl jsem na vysoké škole spolužáka, který se při zmínce o náboženství oběma rukama chytal za hlavu a volal: „Jak někdo může být tak pomýlený!“ Já jsem tehdy byl krátce po svém obrácení a prožíval jsem to jako absurditu. Ten kamarád byl mnohem lepší student než já a měl větší sebevědomí, občas jsem u něj hledal radu, když učivo bylo obtížnější. O svém hledání víry jsem s ním promluvit nedokázal, ale jasně jsem viděl jednu věc: Spatření Boha není otázka toho, kdo je lepší, ale toho, komu bylo dopřáno přes okraj propasti pohlédnout do širého kraje.

Za mého dětství lidé o víře mluvili málo, nanejvýš v soukromí. Na základní škole jsem měl spolužáka, jehož rodina chodila do kostela, ale s blížícím se koncem školy chodit přestal – nejspíš proto, aby si nekazil „politický profil“ a měl v komunistickém státě šanci na lepší zaměstnání. Nicméně naše rodiny k sobě neměly žádný vztah a z ostatních vrstevníků, kromě příbuzných, se nikdo nábožensky neprojevoval. Jakkoli jsem tedy byl doma vychováván ve víře, pod pojmem normální život jsem si představoval život ateisty. Tehdy bych rozhodně neřekl, že víra je dar. Naše rodinná zbožnost pro mne byla přítěží a občasným zdrojem posměchu spolužáků. Nuda a zima v kostele byly jen menší částí mých problémů se zbožností. Tajně jsem počítal s tím, že až budu dospělý a nebudu žít pod dohledem matky a bratrů, do kostela chodit přestanu. S tím jsem také odešel do Prahy studovat teoretickou fyziku a bydlet na kolejích.

Bydlel jsem v Praze na kolejích, ale na počátku studia jsem většinou jezdil na víkendy domů. Bylo to hlavně na velké naléhání maminky. Myslím si, že pro ni důležitým důvodem bylo, abych v neděli šel s rodinou do kostela. Kostel tenkrát ovšem neznamenal nějaké společenství víry. Dokud jsme byli uvnitř, pan farář nás napomínal, abychom se spolu nebavili, protože kostel je místo ticha a modlitby. Když jsme vyšli ven, každý se snažil zmizet, aby jej zbytečně někdo neviděl. Dnes neumím říci, nakolik tato zbožnost  mé víře prospěla.

Vzpomínám si, jak jsem jednou přes víkend zůstal v Praze a v neděli přede mnou vyvstala otázka, jestli půjdu na mši. Myslím, že jsem tehdy dal Bohu ultimátum: Půjdu do kostela ještě naposled, a jestli to má mít nějaký smysl, tak ho chci vědět. Takový způsob jednání s Bohem je možná málo uctivý, ale Bůh jej mnohdy vyslyší. To se stalo i tentokrát. Zašel jsem (náhodně) do kostela svatého Jiljí v Praze na Starém Městě, kde měl mši svatou Jiří Reinsberg, a postavil jsem se vzadu za plné lavice. Nikdy předtím jsem o něm neslyšel, a to, co jsem viděl, jsem si neuměl představit: Když vystoupil na kazatelnu, hlavy lidí se k němu otočily. Rozhlédl se po kostele a začal kázat… Byl jsem z domova připraven na to, že existují i nehodní kněží, kteří víru neberou vážně, ale teď jsem to viděl na vlastní oči: Promluva byla poutavá a tak vtipná, že kostelem občas proběhla vlna smíchu. Vážnost a pochmurnost zbožnosti, na kterou jsem byl z venkova zvyklý, byla rozbita a znevážena. A přitom jsem viděl, že za tím, co kněz říká, je mnoho pravdy, a byla to právě ta pravda, která mi chyběla. Byla v tom láska a svoboda dětí Božích. Věci, které jsem předtím byl zvyklý poslouchat jako fráze, začaly dostávat obsah. Po mnoha letech zbožnosti jsem si poprvé uvědomil, že může existovat víra. Když jsem o týden později zase byl doma a usedl do své kostelní lavice, pojal jsem absurdní myšlenku: Přes víkend budu zůstávat v Praze, abych tam mohl chodit do kostela… Ale dělal jsem to jen zřídka.

Neumím už říci, jak dlouhá doba pak uplynula, než jsem ve druhém ročníku přijel do Prahy mezi Vánocemi a Silvestrem, abych se učil na těžkou zkoušku z matematiky. Vyhovovalo mi, že jsem byl na kolejích téměř sám, protože jsem měl klid na své věty a vzorce. Občas jsem s obavami počítal dny, které do zkoušky zbývaly, a viděl jsem, že skriptum jen stěží projdu celé. A pak jsem najednou vzhlédl od knihy a uvědomil jsem si, že v mém srdci je Bůh.

Setkat se s Bohem je nepředstavitelné. Když Ježíš přišel na svět, nebe se rozzářilo, andělé zpívali Sláva a pastýři běželi k Betlému. Stejné je to i v duši, kterou navštíví Bůh. Když apoštol Jan psal o tom, že Bůh je láska, možná měl na mysli to, co Pavel Dobeš ve své písni. Je to podobné, jako když léta žijete na dně propasti a pak vás někdo zvedne, abyste se podívali přes okraj: Spatříte radostný svět, z něhož se nechcete vrátit zpátky. Byl jsem zaplaven radostí a místo matematiky jsem mnoho času myslel na Boha. Poslední část učebnice jsem prošel už jenom kvapně. Jednička, kterou jsem u zkoušky dostal, byla spíš třešničkou na dortu nového přátelství než výrazem toho, co jsem uměl.

Kdo jednou viděl Boha, těžko v něj někdy přestane věřit, ale ani přátelství s Bohem není samospasitelné. Člověk se mávnutím kouzelného proutku nezbaví problémů, hlouposti ani hříchů – možná jen pocítí smysl toho, aby to řešil. Za frázemi kněží a katechetů se vynoří význam, který jsme nečekali. Je to jako v té modlitbě: Když Pán sešle svého ducha, obnoví se tvář země.

Neumím říci, na kolik mi má dětská zbožnost prospěla. Ještě po více než třiceti letech od svého obrácení narážím na věci, které jsem od dětství nechápal správně, které se musím odnaučit a pochopit znova. Občas si říkám: Jak to, že jsem to dosud nikde neslyšel? Ale snad je tu jedno bohatství, které jsem možná dostal: Když se mi dostalo toho privilegia, že jsem se mohl obrátit od tradicionalistické víry k té Kristově, jsem snad teď lépe chráněn před tím, abych se obrátil k fundamentalismu. Ten už mi vícekrát hrozil.

2019-02-10: Pane, odejdi ode mne

Lukáš 5:1-11

Petrovi zjevně na Ježíšově učení záleží, ale je si vědom své hříšnosti a proto říká „Pane, odejdi“. Myslí si, že to říká v zájmu rodící se církve, nechce ji poškozovat svojí nedokonalostí. Podobná věc je velkým břemenem církve i dnes: Mnoho lidí se bojí, že jejich víra není dost dobrá na to, aby ji mohli hlásat. Jsou zde přece lidé povolanější – teologové, kněží, biskupové a papež. Mnoha věcem, o kterých se v církvi mluví, my běžní smrtelníci nerozumíme. V mém případě je to například zákaz antikoncepce, neomylnost papeže, trojí panenství Panny Marie nebo odpustky. O těch věcech se často diskutuje. Má člověk, který je nechápe, mlčet? Podobné téma jsem řešil už kdysi v souvislosti s Janem Křtitelem: Amatérský teolog mlčet nemá. Za námi jde kdosi větší, kdo věci uvede na pravou míru. Dnes Ježíš povzbudí hříšného Petra, který je od dětství vychován v představě přísnosti Boží: Neboj se! Stejně tak my se nemáme bát hlásat víru, kterou cítíme ve svém srdci.

Když šlo o obchod s rybami, byl Petr nejspíše obchodním partnerem Jakuba a Jana. Dělal pro ně těžkou noční práci na moři, které – jak se prý tehdy věřilo – bylo prolezlé zlými duchy. Pro hlásání Božího slova byl tedy podezřelý a byl si toho vědom. Ale Ježíš vidí, že mu na víře záleží a že miluje Boha. Toho se v budoucnu bude týkat jediná otázka v konkurzu na vedoucího apoštolů. Také my milujeme Boha a na víře nám záleží. Z dnešního čtení víme, že není důvod, proč bychom měli mlčet. Lovit nás, spolu s Petrem, posílá sám Ježíš.

 

2019-02-03: Nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman

Lukáš 4:21-30

Jak jsme už četli minule, Ježíš promluvil tradičnímu shromáždění o radosti z víry a oni se divili jeho slovům. Vzápětí jim Ježíš vkládá do úst alegorické rčení „lékaři, uzdrav sám sebe“. Při různosti významů, které vykladači tomuto úsloví připisují, snad příliš nepochybím, když si je vyložím po svém: Myslím si, že lidé po Ježíšovi žádali, aby prokázal, že má pravdu; podobně, jako tvrdě platící pacient může po lékaři chtít, aby osvědčil svoje schopnosti. Ten požadavek je z hlediska rozumu v pořádku: Jde-li o věčnou spásu, chtějí se dobře ubezpečit, než odhodí plášť a vyběhnou za novým prorokem.

Ježíšovi se příliš nechce svoji pravdu automaticky dokazovat pomocí zázraků. Svým kázáním přece navázal na starozákonní slova, která říkají totéž. Proroci svými zázraky oslovovali nevěřící – vdovu z Fénicie nebo Námana ze Sýrie. Člověk, který zná slovo Boží, by měl vědět, že k víře radost patří. Problém je ale v tom, že do tohoto dne židé v Nazaretě od svých farizeů slýchali pouze kázání o přísných trestech Božích. Teď žádají po Ježíšovi důkaz, že jeho radostné učení je správné. Pochybuji, že by předtím po svých tradičních učitelích žádali důkaz toho, že správná jsou jejich zlověstná slova. Slovům o pekle člověk uvěří tak nějak snáz – zvlášť, když je jimi živen od mala. Není snad lépe se řídit předběžnou opatrností a na dobrotu Boží moc nespoléhat? Později Ježíš podstatu tohoto problému vysvětlí podobenstvím o hřivnách (19. kapitola). Tam, kde má být láska a důvěra, předběžná opatrnost nepatří. Z hlediska tradicionalistů ale je nebezpečné mluvit o lásce Boží a dnes za to Ježíši reálně hrozí trest.