2019-01-20: Naplňte džbány vodou

Jan 2:1-12

Připadá mi pravděpodobné, že to, jak jsem příběh o svatbě v Káně převyprávěl před třemi roky, je jeho původní význam. Podstatou toho příběhu je, že když lid není připraven poslouchat slovo Boží, Ježíš jej zaujme jinak. V tomto případě vínem. Ta věc je zajímavá i v naší době: Také my se nacházíme v situaci, kdy lidé nejsou připraveni z našich úst poslouchat slovo Boží. Nezbývá, než se rozhlédnout kolem a zjistit, co dnes lidem schází, a vybrat si z toho něco, co jim – jako církev – jsme schopni nabídnout. Na první pohled se zdá, že lidé mají dnes všechno (aspoň tady, na Západě). Ale skutečnost taková není. Jsou věci, které církevní tradice má a které lidem dnes chybí víc než kdykoli dříve.

První věcí, která mě napadá, je ticho. Ticho je nedostatková komodita a jen málo lidí s ním umí pracovat. V církvi má práce s tichem velkou tradici, v mnišských řádech nejvíc. Pomáhat lidem, aby se naučili konfrontovat ticho, je navíc jedna z věcí, které jim mohou pomoci slyšet hlas Boží. Tichý byl i sám Ježíš (a k tomu pokorný srdcem). Toto bohatství církve je dnes jen málo vynášeno na povrch.

Druhá věc, která trápí mnoho lidí, je strach ze samoty. Přitom církev má velkou tradici budování společenství různého druhu. Mnohdy jsou to staří a nemocní, kdo se na jedné straně bojí samoty a na druhé straně toho, aby nebyli na obtíž, ale jsou to i další lidé: Rozvedení, opuštění, přistěhovalci, matky s malými dětmi: Ti všichni v naší (dost uzavřené) společnosti mívají důvod cítit se sami, nebo na hranici samoty. Budovat jejich společenství nestojí příliš peněz. Mnohdy by se k tomu našla příležitost. Zajímavé je, že někdy na duchovních obnovách lidé mají problém být zticha. To ukazuje, že společenství mnoha lidem dnes chybí ještě více než ticho.

Třetí věcí je potřeba pracovat pro svého Boha. Jako problém vidím to, že církevní stavby jsou často chráněny památkovým úřadem a pomoc dobrovolníků při jejich proměně v použitelný objekt je pak problematická. Ale ta věc je důležitá. Vzpomeňme na svatého Františka, jehož obrácení začalo opravou kostela svatého Damiána nedaleko Assisi. Také dnes by řadě lidí prospělo, kdyby mohli (nejspíš pod něčím vedením) pracovat pro své společenství. Na stavbě nebo rekonstrukci klubovny nebo jiné společné budovy se mládež může naučit mnoho věcí pro svůj život, které se jinak nedozví. Věřím, že v církvi by se pro to mohlo najít dost příležitostí, když dnes je díky desetiletím komunizmu mnoho objektů v troskách. Je třeba využít deviz, které máme.

Možná mi řeknete Když jsi tak chytrý, dělej to sám. Vím, že sám dělám málo, ale vidím jako svou povinnost uvést pár příkladů, které tuším. Ježíš se nezdráhal namísto Božího slova dát opilcům na svatbě to, co jim zrovna chybělo. Jeho učedníci pak v něho uvěřili. Možná uvěří i v nás, když budeme dělat to, co každý z nás vnímáme jako potřebné.

Reklamy

2019-01-13: Křtít Duchem svatým a ohněm

Lukáš 3:15-16,21-22

V příběhu o narození Jana Křtitele svatý Lukáš popisuje, že otec Zachariáš nemohl mluvit, když v jeho srdci už zářila Boží milost, ale rozum stále lpěl na přísné tradiční židovské víře. Zachariáš byl němý, dokud si netroufal promluvit o naději, kterou jeho srdce přetékalo. Až když se mu syn narodil, odložil tradice a pojmenoval jej Jan, tj. Hospodin je milostivý. S odvahou mluvit o Boží milosti se mu řeč vrátila. Ale tradiční sklon strašit lidi obrazem Mesiáše, který přijde s hněvem, ohněm a sekerou, po něm Jan nejspíš přece jen zdědil. Nepochybuji o tom, že těmito slovy Jan hlásal pravou víru Boží, ale je také potřeba si vychutnat moment překvapení, když přišel skutečný Ježíš a provázela jej holubice a laskavá slova z nebes.

Jan křtí své učedníky vodou, podobně, jako se kněží očišťovali před službou v chrámu. Ježíš je má křtít Duchem svatým a ohněm. Nemyslím si, že by zde nutně byl spor mezi ohněm a holubicí. Spojení Ducha svatého s ohněm nacházíme už ve Starém zákoně, například u Jeremiáše, kapitola 20: Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“, avšak je v mém srdci jak hořící oheň… Nevím, jestli to Jan takto myslel, ale Boží Duch v srdci člověka skutečně může být jako oheň. Pro mnoho mučedníků  Boží slovo bylo ohněm – raději strpěli bolest a smrt za jeho hlásání, než aby jej drželi tajně ve svém srdci. Pro toho, kdo je povolán k hlásání víry, je často přijatelnější smysluplná smrt než dlouhý, ale  planý život. Být pokřtěn Duchem je hrozné i krásné. Dnes tu věc čekáme od Ježíše.

2019-01-06: Mudrci od východu

Matouš 2:1-12

Když čtu příběh o mudrcích z východu, nemohu nevzpomenout na tibetské buddhisty a jejich dalajlámu. Už od 14. století, vždy, když dalajláma zemře, se přední mužové na základě různých věšteb a zjevení snaží najít jeho další vtělení a neváhají kvůli tomu hodně cestovat. Toho dnešního, čtrnáctého dalajlámu, našli v malé vesnici v oblasti ovládané muslimskými bojovníky, a ti za vydání jeho rodiny žádali obrovské výkupné. To se v roce 1939 s mezinárodní pomocí podařilo shromáždit a čtyřletý dalajláma se mohl přestěhovat do Tibetu. Tím nechci přirovnávat dalajlámu ke Kristu. Chci jen ukázat, že cesta mudrců za malým Ježíškem tehdy nemusela být něčím nelogickým. Nevyzněla by podivně ani v dnešní době.

Řecké slovo μάγοι v Ježíšově době mohlo znamenat kouzelníky nebo vzdělance různého druhu, ale nejspíš se (podle Heinricha Meyera) mělo jednat o příslušníky [nežidovského] kněžského kmene, vzdělané kasty Médů a Peršanů, která dnes bývá spojována se zoroastrismem. Zoroastrismus byl, podobně jako židovství, významným monoteistickým náboženstvím. Ať tito mudrcové zastupovali kohokoli, myslím si, že „tříkrálová“ epizoda z dnešního čtení nás má především ubezpečit o tom, že nekřesťanská náboženství hledají téhož Boha jako my. Jako křesťané jsme většinou přesvědčeni o tom, že křesťanská cesta vede k Bohu lépe, že je provázena zvláštními Božími milostmi. Ale shazovat hodnotu ostatních náboženství by mohl být vážný hřích: Mnoho lidí, kteří křesťanství nepoznali, se mohlo setkat s Bohem ve svém srdci a jejich učení mohlo oslovit lidi s podobnou zkušeností. Věřím-li, že je jeden Bůh, musím s úctou přijmout i to, že může promlouvat k druhým. Křesťanství je dar, který od Boha máme. Ostatní Boží dary nám nepřísluší snižovat, i když mohou být menší.

2018-12-30: Proč jste mě hledali?

Lukáš 2:41-52

O Vánocích jsme se setkali s Ježíšem jako s dítětem – tak, jak jej Josef s Marií znali odmalička. Cestou z Jeruzaléma jej nejspíš stále takto vidí a představují si, že se bude chovat tak, jak se od něj čeká. Vlastně jsou si tím tak jisti, že je ani nenapadne, že by to mohlo být jinak. Ale jejich představa je mylná a časem to zjistí: Ježíš je už dospělý a necítí se vždy povinen jednat podle našich představ. Chce nést svůj díl odpovědnosti za svět kolem sebe. My dnes z evangelií víme, že Ježíš (i Bůh Otec) má svobodnou vůli; Josef s Marií to poznávali v bolestech.

Také my se v životě dostáváme do situací, kdy obtížně hledáme Krista. Chceme-li se mu přiblížit, musíme se – podle dnešního čtení – vydat tam, kde jde o věci Boží. Představa, že budeme žít v rozkoších a v zahálce a Ježíš vždy bude s námi je lichá. Ježíš nebývá tam, kde o nic nejde. Spíše jej najdeme na místě, na nějž nás povolá Bůh, abychom tam dbali o jeho věci.

2018-12-23: Blahoslavená která jsi uvěřila

Lukáš 1:39-45

Dnešní evangelium popisuje setkání dvou žen, které si prožily ženskou noční můru: Alžběta byla dosud považována za neplodnou, což  byl nevděčný úděl. Maria, naopak, počala dítě za svobodna, což bylo ještě horší. Žádná z nich nezapadala do úzkých škatulek tradiční společnosti. Ale Bůh jim oběma dá tu milost, že jejich jména, spolu se jmény jejich synů, lidé budou znát a chválit ještě po tisících let. Podobných příběhů je v židovské tradici víc – třeba příběh Abraháma a jeho ženy Sáry, nebo proroctví z dnešního prvního čtení, kdy z maličkého města (Betléma) přichází král, jehož moc bude sahat do končin země. Ta věc nám může být poučením, když se nám něčí život zdá pochybený: I dnes může Hospodin mít plány, o nichž nemáme tušení. Samozřejmě to ale neznamená, že bychom neměli vystoupit proti tomu, když někde vidíme soustavné zlo.

Možná to byla právě šikana, kterou Alžběta trpěla od zbytku společnosti, co pomohlo Janu Křtiteli pochopit skutečnou slávu Boží. Možná totéž prožíval i mladý Ježíš. Ale pochopit neopodstatněnost tradičních předsudků je jenom první část cesty: Potřebujeme ještě druhou část, oslovení Duchem Svatým. A nejen oslovení, ale také pochopení a přijetí tohoto volání – tak, jak to ve dnešním čtení prožívá Alžběta, nebo jak to o pár řádek dál líčí Maria ve svém chvalozpěvu. Podstatou tohoto úseku Písma je popis toho, jak se dvě ženy setkávají spolu navzájem a zároveň s Bohem. Začíná zde to, co je podstatou křesťanství.

2018-12-16: V ruce má lopatu

Lukáš 3:10-18

Židovský národ byl okupován a vykořisťován s pomocí celníků a vojáků. Lidé mohli cítit povinnost svůj národ zachránit silou a s ním vybojovat i zbožnost Hospodinovu. Měli důvod celníky a vojáky nenávidět a zatracovat. Ale zdá se, že Jan úkol křesťana vidí jinak.

Obraz lopaty ve dnešním čtení je celkem jednoznačný: Už od dávných dob lidé po sklizni širokou lopatou házeli vymlácené obilí proti větru, přičemž vítr lehké plevy odfoukl a zrno tvořilo pročišťenou hromádku. Netroufám si jednoznačně říci, jestli si Jan uvědomoval, že boj proti římské říši by byl předem ztracený, nebo jestli mluvil o obecném postoji křesťana, když říká, že to je Mesiáš, komu patří do rukou lopata (a ne učedníci). Ale další podobná místa v Písmu naznačují, že jde o obecný princip: Mužem s lopatou v ruce nebo vinařem, který odřezává ratolesti, bývá buď Mesiáš nebo Otec. Úkolem učedníků není rozhodovat, kdo z lidí je ten horší.

Zajímavý je také Janův postoj k samotným celníkům a vojákům: Neříká jim, že jsou povinni hledat si jinou práci, ale vybízí je, aby jednali poctivě a s mírností. Z hlediska rozhořčeného nacionalisty věc nepochopitelná (i když v praxi může být dobré, aby vojáky nebo celníky nebyli jen ti největší darebáci). Řekl bych, že křesťanští učedníci jsou už od počátku vedeni k tomu, aby království Boží budovali zdola, od lidí, kteří jsou mezi nimi. Ani Ježíš celníky a hříšníky nezavrhoval, byl připraven s nimi stolovat. A možná bychom i my dnes měli křesťanství budovat jako pyramidu, odspoda, a nedělat si těžkou hlavu z toho, že do vyšších pater politiky může probublat až za řadu let.

2018-12-09: Připravte cestu Pánu

Lukáš 3:1-6

Dnešní čtení sice končí už veršem 6, ale k jeho pochopení se hodí si text přečíst aspoň po verš 8, po slova nezačínejte si říkat: „Náš otec jest Abraham!“ Těmito slovy Jan vysvětluje, že pro to, abychom byli lidem Božím, bude podstatné, jestli neseme ovoce obrácení – ne to, že bychom díky tradici měli nějaká privilegia. V tomto případě mluví o tradici Abrahamově. Před týdnem jsem mluvil o naplňování života smyslem. Dnes to nemohu říci jinak: Svůj život žijeme před Bohem a jeho smysl nikdo nemůže naplnit za nás.

Za Janem Křtitelem jistě nepřicházeli všichni, kdo v jeho kraji bydleli. Mluví k těm, kdo se rozhodli vydat se na cestu Boží a přišli za ním. Velikost Boží, kterou svatopisec (po vzoru proroka Izaiáše) naznačuje rozsahem terénních úprav, se ve verši 8 stává obrazem důkladnosti změn, které potřebujeme udělat ve svém životě pro to, aby vejít mohl slávy král. Kdo někdy držel v ruce krumpáč a lopatu, tak ví, že není v lidských silách srovnat hory a zasypat propasti. Ale dá se poznat, jestli kopeme správným způsobem, jestli pracujeme na odstranění překážek a srovnání cesty, jestli neseme ovoce obrácení. Až Pán přijde, uvidí všichni, jak sláva Boží vypadá. Možná pak někteří budou závidět, že na ní máme podíl.

2018-12-02: Aby vaše srdce nebyla zatížena

Lukáš 21:25-36

Žít pro Syna člověka znamená žít život, který má smysl. To není něco, co bychom měli odkládat na dobu, kdy všechny problémy pominou. Je to věc, na kterou máme myslet i tehdy, když na nás doléhá příboj a hukot moře. I v takové době máme vyhodnocovat znamení doby a jednat podle nich (to při výběru dnešního čtení z jednadvacáté kapitoly vypadlo, ale tady se mi to hodí). Jednou Syn člověka přijde, tak trochu možná přijde už o Vánocích, a pak by bylo škoda spolu s básníkem Nohavicou litovat těch let, kdy jsem tě nelíbal.

Dnes v evangeliu čteme o úzkosti národů, o bezradnosti, snad i svět hvězd se chvěje – ale křesťan i v této situaci vidí slávu a moc Boží, stojí se vzpřímenou hlavou, ví, že spasení je na dosah ruky. Dělá vše pro to, aby obstál v očích Syna člověka. Ty věci se kolem nás mohou dít v každé době, i když si zrovna v kalendáři neumíme zakroužkovat den soudu. Ježíš na více místech Písma vybízí k tomu, abychom byli bdělí vždy. Dnešní čtení v tom není výjimkou.

Jak vlastně vypadají lidé, kteří mají srdce zatížené nestřídmostí, opilstvím a světskými starostmi? Obávám se, že takové lidi v naší zemi nazýváme vlastenci. Jsou to lidé, kteří odmítají mít podíl na celoevropské starosti o uprchlíky ze Sýrie a dalších nešťastných zemí. Možná je k tomu vedou rozumné úvahy: Uprchlíci by mohli ohrozit náš těžce vybudovaný blahobyt, naši kulturu a naše křesťanství. Možná bychom kvůli jejich prosté přítomnosti museli přiznat, že to, co Ruská a Čínská vláda podporují v Sýrii, je krutý režim. Nechceme je zde mít a je to racionální. Stejně k nám nechtějí. Však on se někdo o ně postará… Nebereme totiž možnost spolupráce se svými přáteli jako příležitost ke sblížení, jako možnost ujistit se navzájem, že sdílíme křesťanské hodnoty. Jsme nejateističtější země Evropy a nesnažíme se to skrývat.

Ale i v této situaci křesťan žije nadějí a vyhlíží slávu Boží. Každé zlo kolem nás je příležitostí k tomu, abychom usilovali o dobro, které chybí. Vidíme-li zlo kolem sebe, je to znamení příležitosti žít život, který má smysl, život, kterým se můžeme podobat Bohu. Navíc, pokud překonáme rozděleni, které nám hrozí, bude Mesiáš mezi námi. Hledejme tedy, co nás, křesťany, a nás, katolíky, navzájem spojuje.

2018-11-25: Velekněží mi tě vydali

Jan 18:33-37

Heslo rozděl a panuj bylo v Ježíšově době známo už několik staletí a Římané neváhali tuto metodu používat. Když Ježíš vtipně odrazil jeho posměšnou otázku, jestli je král, Pilát zdůrazňuje, že Ježíše vydali velekněží: Ti, kteří měli lid vést z titulu své funkce, žádají smrt pro toho, za nímž by lid byl ochoten jít. Pilát má dobrý důvod to zdůraznit, protože tak může potrestáním Ježíše postavit židovský lid proti jeho formálním vůdcům. Podobně nemilou situaci, kdy se určité síly snaží rozdělit národ tak, aby jedni stáli proti druhým, prožíváme my v této době. Emotivní komentáře v médiích i na sociálních sítích se snaží prohloubit rozdělení mezi občany i mezi členy církve a já se znepokojením pozoruji, jak se národ a církev štěpí. Tam, kde dřív byla možná diskuse, se dnes člověk bojí svůj názor říci, protože lidem už nejde o svlažení vyprahlé půdy, ale o to, na kterou stranu kapky tečou. Mnohdy jen říkáme tytéž věci různými slovy a před pravdou nebeskou jsou moderní názory stejně ubohé jako ty tradiční. Ale nepřítel každé neporozumění dokáže rozdmýchat. Pilát dnes na podobný oltář klade Ježíše.

Ježíš nikoho neobviňuje, jen Pilátovi připomíná základní cíl, který by vládce a soudce měl mít – hledat pravdu. Je to hledání pravdy, co z nás dělá krále, ne hledání toho, jak druhé pokořit. Přitom ví, že Pilát se chystá jednat opačně: Podpořit farizejské předáky, za nimiž lidé pak půjdou tím míň. A udělat to tak, aby všichni viděli, že vina je na nich. Stejně, jako to nyní je v naší zemi. Ale nenechme se tím zviklat v naději. I když se to nezdá, nakonec, přece jen, Ježíš je král.

Další myšlenky jsem sepsal před třemi roky: 2015-11-22: Já jsem král

2018-11-18: V těch dnech po velkém soužení

Marek 13:24-32

Před dnešním čtením předchází popis velkého soužení, které někdy bývá spojováno se zničením Jeruzaléma nebo se situací před koncem světa. Ale v tomto soužení Kristovi věrní uvidí zárodky slávy Boží, jejíž nástup je líčen ve dnešním čtení. Líčení toho, jak zhasne slunce a nebe se zachvěje, to není detailní předpověď událostí, které nás mají čekat. Má podobný význam jako popis terénních úprav na počátku Izajášovy čtyřicáté kapitoly: Znázorňuje velikost Boží.

Zárodky slávy Boží vidíme kolem sebe každý den. A i když dnes neprožíváme dobu tak těžkých zkoušek, jakými začíná Markova 13. kapitola, je úkolem především nás, křesťanů, abychom si těch zárodků slávy všímali, abychom se z nich radovali a abychom byli připraveni o nich hovořit. O smyslu apokalyptických proroctví jsem psal už dříve. Tento úryvek Markova evangelia chápu v podobném duchu.

Dnešní čtení ale může mít také rozměr osobní. Okamžiky mého vlastního obrácení jsou spojeny s těmi chvílemi v životě, kdy jsem si myslel, že moje zbožnost končí. Je možné, že Bůh takto přichází často, že je to záměrné. Přál bych si, aby už brzy přišel do celé naší země. Velmi bych chtěl být při tom.