2018-11-11: Dala všechno co měla

Marek 12:38-44

V komentářích ke dnešnímu čtení jsem se dozvěděl, že jeden denár se skládal ze 6 meahů, jeden meah byl dva pondiony, jeden pondion byl dva assarie a assarius bylo množství stříbra odpovídající čtyřem zrnkům ječmene. Vdova dala dvě mosazné mince v celkové hodnotě jednoho ječného zrnka stříbra, tedy asi jednu šestadevadesátinu denáru. Denár byla denní mzda dělníka. Při dnešní průměrné denní mzdě cca 1600 Kč to činilo kolem 16 korun, což bylo celé její živobytí. To nezní jako báchorka. Ještě v roce 1820 žilo za méně než dnešní dolar na den více než 80% všech lidí na světě, a i dnes, po všem technickém pokroku, je to kolem deseti procent. Těch „pár halířů“ v českém překladu je nejspíš odrazem situace u nás v počátcích první republiky, kdy obvyklá mzda byla necelá desetikoruna denně (pracovních dnů v týdnu bylo 6) a vdovin dar by tedy byl vyčíslen méně než deseti haléři.

Lze předpokládat, že vdova byla chudší než dnešní bezdomovec. Přesto za ní Ježíš nejde a neřekne „Paní, vy byste při své chudobě nic dávat nemusela, vždyť se to v ostatních darech ztratí“. Naopak, Ježíš ocení, že i tak chudá žena bude mít podíl na oslavě Boha – a její podíl je větší než těch, kdo dali na dnešní peníze tisíce. Touha oslavit Boha celým svým živobytím, celým svým životem, je bohatstvím nejen pro ty, kdo umí oslovit davy, kdo mají slávu a moc. Je bohatstvím i pro nás, kdo mezi lidmi na chodníku ničím nevynikáme. V Božích očích náš život je podobně velký jako životy těch nahoře. I prostý život může být Bohu milý, a to je pro chudé velká radost. Ve dnešním čtení nenajdeme nic o tom, že by slepí viděli, hluší slyšeli, malomocní byli očišťováni nebo mrtví vstávali, jak o tom píše Matouš na začátku 11. kapitoly – ale vidíme, jak Ježíš chudým zvěstuje evangelium. Blaze tomu, kdo se nad tím neuráží.

 

Reklamy

2018-03-04: V chrámu našel prodavače dobytka

Jan 2:13-25

Význam dnešního čtení jsem v podstatě vyložil před třemi roky. Dnes mi dovolte kouknout se na něj z jiného úhlu.

Ježíš přichází do Jeruzaléma před svátky, kdy náboženský stroj jede na plné obrátky: Lidé se valí ulicemi a zaplňují chrámové nádvoří, obětní dary proudí, obchod kvete. Je to obrovská přehlídka pobožnosti. Bylo by nemožné udržovat nádheru chrámu Božího bez této každoroční velikonoční konjunktury. Přesto Ježíš plete z provázků důtky a vyhání dobytek a obchodníky z chrámu. Co se mu na věci nelíbí? Je špatné slavit starozákonní svátky? Ale proč to v tom případě Mojžíšův zákon poroučí – dělali snad Maria s Josefem chybu, když se také drželi tohoto zvyku?

Nemyslím si, že by bylo špatné slavit velké náboženské svátky za účasti mnoha lidí. Spíše si myslím, že problém byl v tom, že nejen slavení tehdejších velikonoc, ale i celá zbožnost hlásaná tehdejší hierarchií byla vyšinutá jedním směrem: Směrem k okázalé a nákladné liturgii. Jsem přesvědčen, že pro některé lidi to bylo povznášející, ale řada jiných to viděla jako problém: Přišli do Jeruzaléma přinést své oběti a najednou zjišťují, že za ně musí dát mnohem víc peněz než měli v plánu. Přišli do chrámu setkat se s Bohem, ale nachází hluk, spěch a chamtivost. Z Božího lidu se vyčleňuje velká skupina, která má pocit, že pro ně společenství víry není. Za takové situace už přestává jít jen o zbožnost jednotlivců, začíná hrozit zkáza celého systému. Proti tomu Ježíš zasahuje. Kdyby nepracoval na nápravě ve více směrech, bylo by vyhnání penězoměnců beznadějným činem anarchisty. My ale víme, že bojoval na všech frontách.

Jak může vyčleňování lidí ze společenství vést ke katastrofě nastiňuje blogger Rick ve svém článku o jedné z příčin brexitu (odchodu Británie z EU). Snaží se ukázat, že v britské společnosti vznikla skupina lidí (konkrétně autoritativní levice), která neměla žádné zastoupení mezi politickými špičkami. Tato skupina zamíchala výsledkem referenda způsobem, který málokdo čekal. Bylo by bývalo pro Británii lepší, říkám si, kdyby měla ve svém parlamentu pár nepřizpůsobivých a destruktivně působících poslanců (jako my máme Komunisty a SPD), kteří by i levicovým autoritářům dodávali vědomí, že nejsou mimo hru.

Z toho plyne jisté poučení také pro naši církev: Po nástupu protireformace v církvi v dlouhých obdobích nabývali vrchu tradicionalisté, zatímco mystický modernismus býval (více či méně) potlačován. Výsledkem je i dnešní krize víry v Evropě. Ale řešením nesmí být zničení tradicionalismu a nástup modernismu. Řešením musí být církev, která ukáže cestu každému, kdo chce jít k našemu Pánu, ať zleva, nebo zprava. Pán je uprostřed nás, proto každý máme jít jiným směrem – směrem k našemu středu, ke společenství. Strom církve potřebuje, aby jeho ratolesti vyrůstaly do různých stran.