2018-12-16: V ruce má lopatu

Lukáš 3:10-18

Židovský národ byl okupován a vykořisťován s pomocí celníků a vojáků. Lidé mohli cítit povinnost svůj národ zachránit silou a s ním vybojovat i zbožnost Hospodinovu. Měli důvod celníky a vojáky nenávidět a zatracovat. Ale zdá se, že Jan úkol křesťana vidí jinak.

Obraz lopaty ve dnešním čtení je celkem jednoznačný: Už od dávných dob lidé po sklizni širokou lopatou házeli vymlácené obilí proti větru, přičemž vítr lehké plevy odfoukl a zrno tvořilo pročišťenou hromádku. Netroufám si jednoznačně říci, jestli si Jan uvědomoval, že boj proti římské říši by byl předem ztracený, nebo jestli mluvil o obecném postoji křesťana, když říká, že to je Mesiáš, komu patří do rukou lopata (a ne učedníci). Ale další podobná místa v Písmu naznačují, že jde o obecný princip: Mužem s lopatou v ruce nebo vinařem, který odřezává ratolesti, bývá buď Mesiáš nebo Otec. Úkolem učedníků není rozhodovat, kdo z lidí je ten horší.

Zajímavý je také Janův postoj k samotným celníkům a vojákům: Neříká jim, že jsou povinni hledat si jinou práci, ale vybízí je, aby jednali poctivě a s mírností. Z hlediska rozhořčeného nacionalisty věc nepochopitelná (i když v praxi může být dobré, aby vojáky nebo celníky nebyli jen ti největší darebáci). Řekl bych, že křesťanští učedníci jsou už od počátku vedeni k tomu, aby království Boží budovali zdola, od lidí, kteří jsou mezi nimi. Ani Ježíš celníky a hříšníky nezavrhoval, byl připraven s nimi stolovat. A možná bychom i my dnes měli křesťanství budovat jako pyramidu, odspoda, a nedělat si těžkou hlavu z toho, že do vyšších pater politiky může probublat až za řadu let.

Reklamy

2018-01-07: Nejsem hoden, abych se sklonil

Marek 1:6-11

V 11. kapitole evangelia svatého Matouše nebo v 7. kapitole svatého Lukáše bychom se mohli dočíst, jakými superlativy Ježíš mluví o Janu Křtiteli. Ve dnešním čtení naopak vidíme, s jakou úctou Jan mluví o Ježíšovi. Jedná se o dva lidi, jejichž víra se projevovala velmi odlišně, a přesto jeden druhého chválí. Takovou věc bychom velmi potřebovali i my, v době, kdy spor mezi modernisty a tradicionalisty naši církev rozkládá zevnitř. Jsem si vědom toho, že já sám se občas nevyhýbám ani velké kritice tradicionalizmu. Přesto dobře vím, že v tradičním učení naší církve je většina věcí dobrých. Smíření s našimi tradicionalistickými bratry potřebujeme stejně, jako oni potřebují smíření s námi. A jestliže jim povaha jejich omylu nedovoluje, aby si to uvědomili, je naší povinností na to upozorňovat. Ostatně my také se někdy dopouštíme omylů.

Dnes odpoledne, kdy tuto úvahu začínám psát, jsem listoval pár staršími výtisky RC Monitoru (který běžně nečtu), a uvědomil jsem si, že i v rámci tohoto časopisu byl protievropský předvolební článek pana Fuchse z čísla 18/2017 sice hodně nebezpečnou, ale nepříliš častou chybou. Že většina článků v tomto časopisu je rozumných. Snahou křesťana má spíše být přijímat z díla druhých lidí to dobré, než odmítat tyto lidi pro pár jejich špatných skutků. Po nedávných tiskových konferencích pana Okamury už pravděpodobně většina katolíků vidí, jak se pan Fuchs mýlil, a na podobné úlety v (nejen) tomto časopisu si příště dají pozor. Strana SPD teď se svými 10,6 % hlasů může sehrát úlohu, jakou sehrál bronzový had Ohnivec ve 21. kapitole Numeri: Snad nás během následujících čtyř let pohled na ni uzdraví z izolacionizmu. Článek pana Fuchse je jednou z věcí, které budeme bratřím tradicionalistům muset pracně odpouštět. Oni pak, doufejme, odpustí něco nám.

Obrovský rozdíl v projevech víry mezi Ježíšem a Janem Křtitelem nepřekážel tomu, aby se ti dva navzájem chválili a aby společně hlásali Boha. Je potřeba, aby se i u nás začali modernisté a tradicionalisté navzájem podporovat. Vždyť například představu Ducha Božího jako ducha s hněvem, sekerou a ohněm, kterou dnes u tradicionalistů tolik kritizujeme, měl – alespoň do Ježíšova křtu – i sám Jan Křtitel. Nebránila v tom, aby chválil pravého Boha; a Ježíšovi nebránila v tom, aby svatého Jana chválil. Nám bude slušet, vezmeme-li se z nich příklad.

2017-12-17: Proč křtíš, když nejsi Mesiáš?

Jan 1:6-8; 19-28

Počínáni Jana Křtitele muselo být pro farizeje velkým pohoršením. Četl jsem kdesi, že křest vodou v židovské tradici existoval už předtím, ale byl používán při přijímání pohanů k pravé židovské víře. Křest u Ezechiela (36:25) očišťoval pohany od jejich model a  patřilo k němu přijetí nového srdce, nového ducha, přistoupení ke smlouvě s Bohem. Myšlenka, že by pravověrný žid měl být pokřtěn, byla alarmující: Co je na našem náboženství špatného nebo modloslužebného? Nemáme my, všichni židé, toho správného ducha zajištěného automaticky? Kdo se odváží zavádět nějakou obnovu víry, když není Mesiáš ani Eliáš? Představte si, co by se stalo, kdybyste dnes řekli, že pravověrný katolík potřebuje uzavřít novou smlouvu s Bohem nebo se očistit od nějaké části své praxe… S něčím podobným Jan Křtitel nejspíš přišel.

Janova obnova víry nebyla něco, co by se tak nějak samozřejmě líbilo všem. Patřilo sem nejen poněkud sporné očištění se od model (možná od prvků tradiční víry), ale i přijetí některých lidí, kteří od společenství víry byli dosud odstrčení. Přicházeli i celníci, aby s pravověrnými sdíleli společenství s Bohem. Dnes vidíme, co se stane, když někdo přijde s myšlenkou, že by někteří rozvedení a znovusezdaní mohli mít účast na Eucharistii. Podobný poprask a rozdělení působil tehdy Jan Křtitel.

Vůbec se nedivím, že mnoho farizeů a starších, a vůbec lidí, kteří cítili odpovědnost za víru národa, nepochopilo, že Jan Křtitel je světec a že mu v patách kráčí Mesiáš. Ale naštěstí pro nás se ukázalo, že už tehdy Bůh povolal mnoho lidí k tomu, aby poznali skutečného Božího Ducha a stali se světlem světa a solí země. Věřím, že tak tomu bývá v každé době – a že to tak je i v té naší.

2017-12-10: Nosil šat z velbloudí srsti

Marek 1:1-8

Ve Wikipedii se dočítám, že vlna severoafrických velbloudů je hrubá a na oděvy se nehodí. Jan Křtitel žil jako drsný muž kajícím životem „na poušti“, tedy v neobydlené přírodě, a přesto svými kázáními uchvátil velké množství lidí a připravil cestu Kristu. Nahřívám si ruce u elektrického přímotopu a přemýšlím o tom, jestli by Jan nemohl pro Boží království vykonat mnohem více, kdyby neztrácel čas bojem s hady a komáry, kdyby se pořádně stravoval a plně se věnoval kázání Božího slova. Ale křesťanství na takové logice stavěno není. Svatí mužové často trávili mnoho času činnostmi, které by mohl vykonávat kdokoli jiný. Svatý Benedikt ustanovil, že nikdo z bratří nemůže být zproštěn práce v kuchyni. Svatý František nosil kameny na stavbu kostela. A vrchol tomu nasadil Ježíš, když se nechal ukřižovat, i když jinak by mohl úžasně šířit království Boží dalšími kázáními i mocnými skutky. Svatost neznamená vždy maximální využití času k hlásání své představy o Bohu. Ke svatosti nestačí jenom vykazovat činnost.

Pravda zní úplně jinak od člověka, který se umí o sebe postarat v divočině, než od boháče v hedvábných šatech, o nějž stále pečuje několik lokajů. Svatost potřebuje lidi dospělé, kteří poznali život z různých stran. Některé věci, které k dospělosti patří, jsem vyjmenoval v dřívějším článku. Další vidíme u Jana Křtitele. Evangelisté si dávají záležet na tom, abychom věděli, že je to život Janův, na co Ježíš navazuje. Život v pokoře a v samostatnosti nelze od křesťanství odpárat.

2017-01-15: Ani já jsem ho neznal

Jan 1:29-34

V evangeliu minulé neděle jsme mohli sledovat určitý posun v křesťanském pohledu na Ducha Božího, jak o něm psal svatý Matouš. Dnes Jan Křtitel říká, jak ta událost pro něj byla důležitá: Syna (a Ducha) Božího neznal, a nyní jej zná a touží o něm vydat svědectví. O hněvu, ohni a sekeře tentokrát neslyšíme.

Josef Ratzinger hned v první kapitole své knihy Ježíš Nazaretský rozvíjí myšlenku, že slova Jana Křtitele Beránek Boží se mohou odvozovat od hebrejského slova talia, které může znamenat jak beránek, tak také služebník nebo chlapec. Snad tedy Jan Křtitel řekl, že Ježíš je služebník Boží. Vezmeme-li si ovšem k ruce Izajášovu 53. kapitolu, zjistíme, že mezi služebníkem Božím a obětním beránkem nemusí být tak zásadní rozdíl, jak bychom si mohli myslet. Chceme-li sloužit Bohu, musíme i my počítat s obojí rolí. Ale to není strašení: Na konci citované Izajášovy kapitoly najdeme příslib velkého zisku, velké kořisti, velkého společenství.

2016-12-04: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království

Matouš 3:1-12

Františkán Richard Rohr v jedné své knize o modlitbě (kniha Nahá přítomnost) zdůrazňuje, že výzva k obrácení, kterou po Janovi říká i Ježíš, by v přesném překladu měla znít „Změňte své smýšlení, Boží království je na dosah ruky“. Myslete jinak, říkají zakladatelé křesťanství. Nebát se změnit smýšlení je v křesťanství základní princip. Pro člověka vychovaného k jediné pravé víře to vypadá jako pokyn kacířský. Ale ten problém museli řešit lidé každé doby: Farizeus z Ježíšových časů stejně jako dnešní katolík.

Terezie z Avily ve svém životopisu píše o obrovských změnách, které v ní působilo Boží slovo, když je slyšela ve svém nitru. Nepíše příliš podrobně, o jaké změny šlo. Píše jenom, že moudří lidé, s nimiž se radila, ty věci z počátku považovali za projev Zlého. Přesto její duše poznala hlas Pána, po němž tolik toužila, a nenechala se zmást.

Ten problém se dotkl i mne na konci krize dospívání, když jsem se poprvé cítil být osloven samotným Bohem: Chvíli se mi zdálo, že musím opustit víru, v níž jsem byl vychován. Divil jsem se, jak církev může hlásat tak pomýlenou nauku. Až postupně jsem začal chápat, že věci, která jsem jí vytýkal, často nebyly špatně – jenom slovům, která mi zněla jako fráze, patřil jiný význam, než který jsem jim předtím přisuzoval. A dnes, na konci krize středního věku, ten problém prožívám znova. Názory jednotlivých církevních protagonistů při zkoušce ohněm pravdy nemusí nutně obstát. Co potřebujeme, je, aby obstála sama církev, aby v ní žil Duch Svatý a Kristus byl uprostřed nás. Potřebujeme předat dalším generacím dávný pokyn: „Změňte smýšlení“. Ta věc má v křesťanství zásadní význam.

2016-01-10:Přichází mocnější než já

Lukáš 3:15-16,21-22

Ze třetí kapitoly Lukášova evangelia (pokud bychom četli i část, která se v liturgii vypouští) vůbec nevyplývá, že by to byl sám Jan, kdo Ježíše pokřtil, i když z ostatních evangelií to můžeme předpokládat. Ten, komu by Jan Křtitel nebyl hoden ani rozvázat opánky, zde s Ježíšem také jednoznačně spojen není, nicméně u Jana Evangelisty čteme, že jej na mysli měl. Proto si dnes (místo obvyklé oslavné ódy) raději všimnu věci jinak okrajové: Z příběhu o Ježíšově křtu je zřejmé, že Jan Křtitel hlásá křesťanskou víru s vědomím, že kdosi jiný by to uměl lépe. Nezdráhá se sám hlásat věci, kterým věří. Tato věc je pro amatérského teologa velkým povzbuzením: Nelze stále čekat, až přijde někdo, kdo bude hlásat pravdu v její nejčistší podobě. Je nutno nazývat věci příhodnými jmény hned teď. Jako to dělal Jan Křtitel, i když sám věděl, že není nejlepší.

2015-12-13: Co máme dělat?

Lukáš 3:10-18

Lidé chodili za Janem Křtitelem a cítili, že jeho ústy mluví Bůh. Ve dnešním čtení Jana potkáváme v nekřesťanském světě: Vládce klidně připravil svého bratra o manželku, státní úředníci beztrestně okrádali poddané, vojáci se dopouštěli násilí a vydírání, každý se staral jenom o sebe. Člověku by se zdálo, že za takové situace Bůh žádá po lidech mimořádné činy: Povstání, boj, hrdinství. Janovo kázání je ale vedeno jinou myšlenkou. Chce-li se člověk připravit na příchod Mesiáše, neznamená to začít hned slavnostně prolévat krev. Jan vrací lidi k jejich obvyklé denní práci – a nejen zemědělce či řemeslníky, ale i nenáviděné celníky a vojáky. Chce ale po nich, aby svou práci konali spravedlivě, rovně. Známe to všichni z přírody: Podhoubí musí po mnoho měsíců růst, aby mohlo vydat své plodnice.

Podobně je to i s Božím královstvím v národě. Podobně je to i s Božím královstvím v člověku. Představa kvasu, který musí skrytě konat svou práci, je křesťanství vlastní už od jeho Janovských počátků.

2015-01-11: Křest Páně

Mk 1,6b-11

Ve svém článku Dobro a zlo jsem vyslovil naději, že otec s radostí přijme koláčky, které jeho dcerka vytvořila, i když nejsou zrovna ideálně kulaté. V dnešním evangeliu máme příklad, jak taková věc může vypadat.

V době, do které Ježíš přichází, není náboženská situace v Izraeli nikterak ideální. Kdysi dávno Bůh dal Izraeli zákon, který měl lidem usnadnit cestu k životu věčnému. Doba se ale změnila a lidé si začali zákon vykládat všelijak: Představitelé židovské víry jej rozpitvali tak, že místo usnadnění cesty spíše přinášel nesčetné zákazy a omezení, z nichž vystopovat skutečnou vůli Boží bylo nad síly běžného smrtelníka. Lidé ale po Bohu toužit nepřestali. Objevuje se obrodný nový proud, společenství lidí, kteří touží vrátit se k Bohu opravdovému a vidět jej takového, jaký je – bez nánosů barviček, zlata a drahého kamení, lidských příkazů a zákazů. Jan Křtitel vystupuje jako prorok a lidé se k němu hrnou v zástupech.

Společenství, které vzniklo kolem Jana Křtitele, bylo sice jistě inspirováno Duchem Božím, ale jako každé lidské dílo muselo nutně být poznamenáno také hříchem (i když to evangelista nezdůrazňuje). Přesto do tohoto společenství vstupuje Syn Boží a stává se naplno jeho členem: nechává se pokřtít. A evangelista spěchá potvrdit, že tuto věc udělal zcela v jednotě s přáním Otcovým. Svátek křtu Páně je jednou  z věcí, které se vztahují k samotné podstatě křesťanské zkušenosti: Bůh přichází k člověku, přijímá šišaté koláčky (či chléb) a mění je v požehnání pro svůj lid. A taková věc se může stát i dnes.

2014-12-14: Člověk poslaný od Boha

Jan 1,6-8,19-28

Židé si představovali, že v situaci národní (a náboženské) krize přijde pomoc od tradičních pilířů víry. Když pak vyslali posly, aby zjistili, kdo je to Jan Křtitel, nabízeli mu slavná jména z židovské historie. Myšlenka, že by vstal z mrtvých Mojžíš nebo Eliáš jim připadala pravděpodobnější, než že by Bůh v nové situaci poslal nového proroka. Někdy mi taková věc připadá k nevíře – ale je třeba si uvědomit, že i naše generace je v nebezpečí stejně trapného omylu.

Zanedlouho Ježíš bude těm, kterým jejich svět připadá nesnesitelný, říkat, že „Boží království je mezi vámi a ve vás“. Dnes Jan říká: „Mezi vámi stojí ten … kterému nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků“. Je potřeba, abychom i my Boží kralování hledali mezi sebou, kolem sebe a v sobě. Uzavírat se před „zkaženým světem“, konzervovat staré nefunkční mechanismy, to není křesťanská metoda – zakladatelé naší víry se na svět dívali zcela jinak.