2019-01-13: Křtít Duchem svatým a ohněm

Lukáš 3:15-16,21-22

V příběhu o narození Jana Křtitele svatý Lukáš popisuje, že otec Zachariáš nemohl mluvit, když v jeho srdci už zářila Boží milost, ale rozum stále lpěl na přísné tradiční židovské víře. Zachariáš byl němý, dokud si netroufal promluvit o naději, kterou jeho srdce přetékalo. Až když se mu syn narodil, odložil tradice a pojmenoval jej Jan, tj. Hospodin je milostivý. S odvahou mluvit o Boží milosti se mu řeč vrátila. Ale tradiční sklon strašit lidi obrazem Mesiáše, který přijde s hněvem, ohněm a sekerou, po něm Jan nejspíš přece jen zdědil. Nepochybuji o tom, že těmito slovy Jan hlásal pravou víru Boží, ale je také potřeba si vychutnat moment překvapení, když přišel skutečný Ježíš a provázela jej holubice a laskavá slova z nebes.

Jan křtí své učedníky vodou, podobně, jako se kněží očišťovali před službou v chrámu. Ježíš je má křtít Duchem svatým a ohněm. Nemyslím si, že by zde nutně byl spor mezi ohněm a holubicí. Spojení Ducha svatého s ohněm nacházíme už ve Starém zákoně, například u Jeremiáše, kapitola 20: Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“, avšak je v mém srdci jak hořící oheň… Nevím, jestli to Jan takto myslel, ale Boží Duch v srdci člověka skutečně může být jako oheň. Pro mnoho mučedníků  Boží slovo bylo ohněm – raději strpěli bolest a smrt za jeho hlásání, než aby jej drželi tajně ve svém srdci. Pro toho, kdo je povolán k hlásání víry, je často přijatelnější smysluplná smrt než dlouhý, ale  planý život. Být pokřtěn Duchem je hrozné i krásné. Dnes tu věc čekáme od Ježíše.

Reklamy

2017-01-15: Ani já jsem ho neznal

Jan 1:29-34

V evangeliu minulé neděle jsme mohli sledovat určitý posun v křesťanském pohledu na Ducha Božího, jak o něm psal svatý Matouš. Dnes Jan Křtitel říká, jak ta událost pro něj byla důležitá: Syna (a Ducha) Božího neznal, a nyní jej zná a touží o něm vydat svědectví. O hněvu, ohni a sekeře tentokrát neslyšíme.

Josef Ratzinger hned v první kapitole své knihy Ježíš Nazaretský rozvíjí myšlenku, že slova Jana Křtitele Beránek Boží se mohou odvozovat od hebrejského slova talia, které může znamenat jak beránek, tak také služebník nebo chlapec. Snad tedy Jan Křtitel řekl, že Ježíš je služebník Boží. Vezmeme-li si ovšem k ruce Izajášovu 53. kapitolu, zjistíme, že mezi služebníkem Božím a obětním beránkem nemusí být tak zásadní rozdíl, jak bychom si mohli myslet. Chceme-li sloužit Bohu, musíme i my počítat s obojí rolí. Ale to není strašení: Na konci citované Izajášovy kapitoly najdeme příslib velkého zisku, velké kořisti, velkého společenství.

2016-01-10:Přichází mocnější než já

Lukáš 3:15-16,21-22

Ze třetí kapitoly Lukášova evangelia (pokud bychom četli i část, která se v liturgii vypouští) vůbec nevyplývá, že by to byl sám Jan, kdo Ježíše pokřtil, i když z ostatních evangelií to můžeme předpokládat. Ten, komu by Jan Křtitel nebyl hoden ani rozvázat opánky, zde s Ježíšem také jednoznačně spojen není, nicméně u Jana Evangelisty čteme, že jej na mysli měl. Proto si dnes (místo obvyklé oslavné ódy) raději všimnu věci jinak okrajové: Z příběhu o Ježíšově křtu je zřejmé, že Jan Křtitel hlásá křesťanskou víru s vědomím, že kdosi jiný by to uměl lépe. Nezdráhá se sám hlásat věci, kterým věří. Tato věc je pro amatérského teologa velkým povzbuzením: Nelze stále čekat, až přijde někdo, kdo bude hlásat pravdu v její nejčistší podobě. Je nutno nazývat věci příhodnými jmény hned teď. Jako to dělal Jan Křtitel, i když sám věděl, že není nejlepší.