2019-01-13: Křtít Duchem svatým a ohněm

Lukáš 3:15-16,21-22

V příběhu o narození Jana Křtitele svatý Lukáš popisuje, že otec Zachariáš nemohl mluvit, když v jeho srdci už zářila Boží milost, ale rozum stále lpěl na přísné tradiční židovské víře. Zachariáš byl němý, dokud si netroufal promluvit o naději, kterou jeho srdce přetékalo. Až když se mu syn narodil, odložil tradice a pojmenoval jej Jan, tj. Hospodin je milostivý. S odvahou mluvit o Boží milosti se mu řeč vrátila. Ale tradiční sklon strašit lidi obrazem Mesiáše, který přijde s hněvem, ohněm a sekerou, po něm Jan nejspíš přece jen zdědil. Nepochybuji o tom, že těmito slovy Jan hlásal pravou víru Boží, ale je také potřeba si vychutnat moment překvapení, když přišel skutečný Ježíš a provázela jej holubice a laskavá slova z nebes.

Jan křtí své učedníky vodou, podobně, jako se kněží očišťovali před službou v chrámu. Ježíš je má křtít Duchem svatým a ohněm. Nemyslím si, že by zde nutně byl spor mezi ohněm a holubicí. Spojení Ducha svatého s ohněm nacházíme už ve Starém zákoně, například u Jeremiáše, kapitola 20: Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“, avšak je v mém srdci jak hořící oheň… Nevím, jestli to Jan takto myslel, ale Boží Duch v srdci člověka skutečně může být jako oheň. Pro mnoho mučedníků  Boží slovo bylo ohněm – raději strpěli bolest a smrt za jeho hlásání, než aby jej drželi tajně ve svém srdci. Pro toho, kdo je povolán k hlásání víry, je často přijatelnější smysluplná smrt než dlouhý, ale  planý život. Být pokřtěn Duchem je hrozné i krásné. Dnes tu věc čekáme od Ježíše.

Reklamy

2018-01-07: Nejsem hoden, abych se sklonil

Marek 1:6-11

V 11. kapitole evangelia svatého Matouše nebo v 7. kapitole svatého Lukáše bychom se mohli dočíst, jakými superlativy Ježíš mluví o Janu Křtiteli. Ve dnešním čtení naopak vidíme, s jakou úctou Jan mluví o Ježíšovi. Jedná se o dva lidi, jejichž víra se projevovala velmi odlišně, a přesto jeden druhého chválí. Takovou věc bychom velmi potřebovali i my, v době, kdy spor mezi modernisty a tradicionalisty naši církev rozkládá zevnitř. Jsem si vědom toho, že já sám se občas nevyhýbám ani velké kritice tradicionalizmu. Přesto dobře vím, že v tradičním učení naší církve je většina věcí dobrých. Smíření s našimi tradicionalistickými bratry potřebujeme stejně, jako oni potřebují smíření s námi. A jestliže jim povaha jejich omylu nedovoluje, aby si to uvědomili, je naší povinností na to upozorňovat. Ostatně my také se někdy dopouštíme omylů.

Dnes odpoledne, kdy tuto úvahu začínám psát, jsem listoval pár staršími výtisky RC Monitoru (který běžně nečtu), a uvědomil jsem si, že i v rámci tohoto časopisu byl protievropský předvolební článek pana Fuchse z čísla 18/2017 sice hodně nebezpečnou, ale nepříliš častou chybou. Že většina článků v tomto časopisu je rozumných. Snahou křesťana má spíše být přijímat z díla druhých lidí to dobré, než odmítat tyto lidi pro pár jejich špatných skutků. Po nedávných tiskových konferencích pana Okamury už pravděpodobně většina katolíků vidí, jak se pan Fuchs mýlil, a na podobné úlety v (nejen) tomto časopisu si příště dají pozor. Strana SPD teď se svými 10,6 % hlasů může sehrát úlohu, jakou sehrál bronzový had Ohnivec ve 21. kapitole Numeri: Snad nás během následujících čtyř let pohled na ni uzdraví z izolacionizmu. Článek pana Fuchse je jednou z věcí, které budeme bratřím tradicionalistům muset pracně odpouštět. Oni pak, doufejme, odpustí něco nám.

Obrovský rozdíl v projevech víry mezi Ježíšem a Janem Křtitelem nepřekážel tomu, aby se ti dva navzájem chválili a aby společně hlásali Boha. Je potřeba, aby se i u nás začali modernisté a tradicionalisté navzájem podporovat. Vždyť například představu Ducha Božího jako ducha s hněvem, sekerou a ohněm, kterou dnes u tradicionalistů tolik kritizujeme, měl – alespoň do Ježíšova křtu – i sám Jan Křtitel. Nebránila v tom, aby chválil pravého Boha; a Ježíšovi nebránila v tom, aby svatého Jana chválil. Nám bude slušet, vezmeme-li se z nich příklad.

2017-01-08: Viděl Ducha Božího jako holubici

Matouš 3:13-17

Na začátku Matoušovy třetí kapitoly (který jsme četli na druhou neděli adventní) Jan hlásá příchod Páně s velkou vervou: Nešetří takovými slovy jako hněv, oheň, sekera na kořeni stromu. Je mnoho lidí, kteří se od něj nechají pokřtít, protože vidí, že jeho slova v sobě mají určitou pravdu, kterou doposud postrádali. Ale v okamžiku, kdy (ve dnešním čtení) přichází Ježíš, Jan najednou vidí Ducha Božího jinak: Sestupuje s nebe v podobě holubice. Ve starozákonním příběhu o Noemově arše to byla holubice, kdo hledal – a nakonec nalezl – naději a spočinutí po obtížné cestě. Ve dnešním čtení tuto podobu má Duch Boží. Když Ježíš přichází mezi křesťany, oheň a sekeru nenacházíme. Nevím, jestli Jan byl udiven tím, co viděl. V každém případě ve dnešním čtení je pro nás mnoho naděje, podobně jako v příběhu Desatera.

 

2015-01-11: Křest Páně

Mk 1,6b-11

Ve svém článku Dobro a zlo jsem vyslovil naději, že otec s radostí přijme koláčky, které jeho dcerka vytvořila, i když nejsou zrovna ideálně kulaté. V dnešním evangeliu máme příklad, jak taková věc může vypadat.

V době, do které Ježíš přichází, není náboženská situace v Izraeli nikterak ideální. Kdysi dávno Bůh dal Izraeli zákon, který měl lidem usnadnit cestu k životu věčnému. Doba se ale změnila a lidé si začali zákon vykládat všelijak: Představitelé židovské víry jej rozpitvali tak, že místo usnadnění cesty spíše přinášel nesčetné zákazy a omezení, z nichž vystopovat skutečnou vůli Boží bylo nad síly běžného smrtelníka. Lidé ale po Bohu toužit nepřestali. Objevuje se obrodný nový proud, společenství lidí, kteří touží vrátit se k Bohu opravdovému a vidět jej takového, jaký je – bez nánosů barviček, zlata a drahého kamení, lidských příkazů a zákazů. Jan Křtitel vystupuje jako prorok a lidé se k němu hrnou v zástupech.

Společenství, které vzniklo kolem Jana Křtitele, bylo sice jistě inspirováno Duchem Božím, ale jako každé lidské dílo muselo nutně být poznamenáno také hříchem (i když to evangelista nezdůrazňuje). Přesto do tohoto společenství vstupuje Syn Boží a stává se naplno jeho členem: nechává se pokřtít. A evangelista spěchá potvrdit, že tuto věc udělal zcela v jednotě s přáním Otcovým. Svátek křtu Páně je jednou  z věcí, které se vztahují k samotné podstatě křesťanské zkušenosti: Bůh přichází k člověku, přijímá šišaté koláčky (či chléb) a mění je v požehnání pro svůj lid. A taková věc se může stát i dnes.