2019-01-13: Křtít Duchem svatým a ohněm

Lukáš 3:15-16,21-22

V příběhu o narození Jana Křtitele svatý Lukáš popisuje, že otec Zachariáš nemohl mluvit, když v jeho srdci už zářila Boží milost, ale rozum stále lpěl na přísné tradiční židovské víře. Zachariáš byl němý, dokud si netroufal promluvit o naději, kterou jeho srdce přetékalo. Až když se mu syn narodil, odložil tradice a pojmenoval jej Jan, tj. Hospodin je milostivý. S odvahou mluvit o Boží milosti se mu řeč vrátila. Ale tradiční sklon strašit lidi obrazem Mesiáše, který přijde s hněvem, ohněm a sekerou, po něm Jan nejspíš přece jen zdědil. Nepochybuji o tom, že těmito slovy Jan hlásal pravou víru Boží, ale je také potřeba si vychutnat moment překvapení, když přišel skutečný Ježíš a provázela jej holubice a laskavá slova z nebes.

Jan křtí své učedníky vodou, podobně, jako se kněží očišťovali před službou v chrámu. Ježíš je má křtít Duchem svatým a ohněm. Nemyslím si, že by zde nutně byl spor mezi ohněm a holubicí. Spojení Ducha svatého s ohněm nacházíme už ve Starém zákoně, například u Jeremiáše, kapitola 20: Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“, avšak je v mém srdci jak hořící oheň… Nevím, jestli to Jan takto myslel, ale Boží Duch v srdci člověka skutečně může být jako oheň. Pro mnoho mučedníků  Boží slovo bylo ohněm – raději strpěli bolest a smrt za jeho hlásání, než aby jej drželi tajně ve svém srdci. Pro toho, kdo je povolán k hlásání víry, je často přijatelnější smysluplná smrt než dlouhý, ale  planý život. Být pokřtěn Duchem je hrozné i krásné. Dnes tu věc čekáme od Ježíše.

Reklamy

2017-12-17: Proč křtíš, když nejsi Mesiáš?

Jan 1:6-8; 19-28

Počínáni Jana Křtitele muselo být pro farizeje velkým pohoršením. Četl jsem kdesi, že křest vodou v židovské tradici existoval už předtím, ale byl používán při přijímání pohanů k pravé židovské víře. Křest u Ezechiela (36:25) očišťoval pohany od jejich model a  patřilo k němu přijetí nového srdce, nového ducha, přistoupení ke smlouvě s Bohem. Myšlenka, že by pravověrný žid měl být pokřtěn, byla alarmující: Co je na našem náboženství špatného nebo modloslužebného? Nemáme my, všichni židé, toho správného ducha zajištěného automaticky? Kdo se odváží zavádět nějakou obnovu víry, když není Mesiáš ani Eliáš? Představte si, co by se stalo, kdybyste dnes řekli, že pravověrný katolík potřebuje uzavřít novou smlouvu s Bohem nebo se očistit od nějaké části své praxe… S něčím podobným Jan Křtitel nejspíš přišel.

Janova obnova víry nebyla něco, co by se tak nějak samozřejmě líbilo všem. Patřilo sem nejen poněkud sporné očištění se od model (možná od prvků tradiční víry), ale i přijetí některých lidí, kteří od společenství víry byli dosud odstrčení. Přicházeli i celníci, aby s pravověrnými sdíleli společenství s Bohem. Dnes vidíme, co se stane, když někdo přijde s myšlenkou, že by někteří rozvedení a znovusezdaní mohli mít účast na Eucharistii. Podobný poprask a rozdělení působil tehdy Jan Křtitel.

Vůbec se nedivím, že mnoho farizeů a starších, a vůbec lidí, kteří cítili odpovědnost za víru národa, nepochopilo, že Jan Křtitel je světec a že mu v patách kráčí Mesiáš. Ale naštěstí pro nás se ukázalo, že už tehdy Bůh povolal mnoho lidí k tomu, aby poznali skutečného Božího Ducha a stali se světlem světa a solí země. Věřím, že tak tomu bývá v každé době – a že to tak je i v té naší.

2016-03-06: Když byl ještě daleko, otec jej uviděl

Lukáš 15:1-3,11-32

Když mám komentovat dnešní evangelium, podobenství o marnotratném synu, nemohu nevzpomenout na píseň Richarda Marxe Right here waiting, kterou minulou neděli po obědě hráli na mém oblíbeném televizním kanálu. Otec Ježíšova marnotratného syna totiž projevuje úplně stejný aspekt opravdové, hluboké lásky, o kterém je tato píseň. Podívejte se na její refrén:

Wherever you go
Whatever you do
I will be right here waiting for you

Každý z nás touží být milován takovouto velikou láskou. Ve dnešním evangeliu Ježíš tento druh lásky připisuje Bohu Otci. Představuji si, že když syn odcházel z domova, zněla už tato píseň v otcově hlavě. Po celou dobu otec syna miloval, a sotva v dálce, v ohybu cesty koutkem oka zahlédl synův charakteristický krok, vyběhl ze dveří.

Nemohu zde konkurovat Vojtěchu Kodetovi, který shledání otce se synem nádherně vylíčil před pár lety na Charismatické konferenci v Brně. Ale myslím si, že ta píseň se sem dnes hodí. Láska muže a ženy je odrazem lásky Boží, zamilovanost je největší školou opravdové lásky, jakou známe. Píseň Richarda Marxe není méně zbožná než biblická Píseň písní.

Postní doba je pro katechumeny dobou přípravy na křest, na vstup do společenství víry. Je velmi dobré, aby hned na počátku své cesty věděli, že láska Boží vypadá právě takto. Aby to věděli, až vstoupí do země Kanaán, kde možná už nebudou jíst z božské many, ale jen z prosté úrody této země [nerad se ve výkladu evangelia obracím k prvnímu čtení, ale dnes je to nezbytné – Jozue 5:9-12]. Podobenství o marnotratném synu je pro život z víry velkým požehnáním.

Křestní milost

U příležitosti amerických voleb a mocné kampaně Donalda Trumpa papež František řekl, že ten, kdo mluví pouze o stavění zdí a ne o stavění mostů, není křesťan. V magazínu Christnet se k tomu rozběhla diskuze: Není snad křesťanem každý, kdo je pokřtěn? Zde kopíruji svůj příspěvek k této diskuzi, jen s drobnými úpravami:

Debata, kdo je a kdo není křesťan, mi připomněla vtip o tom, kdy začíná život…
Baví se právník, kněz a otec rodiny o tom, kdy začíná život. Právník řekne: Pro mě život začíná narozením, a kdyby to mělo být jinak, vznikaly by obrovské problémy. Kněz řekne: Pro mě život začíná početím, protože jiná zřejmá hranice nové lidské bytosti neexistuje. Otec rodiny pokyvuje hlavou a řekne: Pánové, vy nevíte nic o životě. Pro mě život začíná, když manželka s dětmi odjede k babičce!

Podobně je to i s křesťanstvím. Pro úředníka je křesťanem ten, kdo absolvoval omytí vodou s předepsanými náležitostmi. Ale pro mne je křesťanem především ten, kdo hledá Boha a jako svou cestu vidí následování Krista. Jak jsem to kdesi psal o Ježíšovi před Pilátem: Kdo se chová jako král, je král. Kdo se chová jako cikán, je cikán, a ta věc se pak z rukou umýt nedá. Ježíše se neptali, kdo je křesťan, ale ptali se, kdo je bližní. Odpověděl podobenstvím o milosrdném Samaritánu.

Ještě mě k tomu napadá jedno podobenství: Možná jste se ve fyzice učili o Poyntingově vektoru (jde o vektorový součin intenzity elektrického a magnetického pole a popisuje přenos energie). Když jej spočtete pro dvojici drátů, které pohání nějaký elektrický spotřebič, zjistíte, že proud sice teče tenkými dráty, ale energie proudí širokým prostorem kolem nich. Podobně to vidím s křestní milostí: Nemyslím si, že by se udělovala jako cvaknutím vypínače v okamžiku vylití vody. Spíše si myslím, že touha být pokřtěn už sama je velkou milostí a znamením Boží náklonnosti. Když katechumen zemře na Velký pátek, nejde do pekla pro svoji nepokřtěnost. Spíše se vrhne do náruče Boží s tím větší radostí, čím větší je jeho touha. A i když křest je nezbytným milníkem na cestě víry, Bůh není vázán jeho formou.