2019-01-13: Křtít Duchem svatým a ohněm

Lukáš 3:15-16,21-22

V příběhu o narození Jana Křtitele svatý Lukáš popisuje, že otec Zachariáš nemohl mluvit, když v jeho srdci už zářila Boží milost, ale rozum stále lpěl na přísné tradiční židovské víře. Zachariáš byl němý, dokud si netroufal promluvit o naději, kterou jeho srdce přetékalo. Až když se mu syn narodil, odložil tradice a pojmenoval jej Jan, tj. Hospodin je milostivý. S odvahou mluvit o Boží milosti se mu řeč vrátila. Ale tradiční sklon strašit lidi obrazem Mesiáše, který přijde s hněvem, ohněm a sekerou, po něm Jan nejspíš přece jen zdědil. Nepochybuji o tom, že těmito slovy Jan hlásal pravou víru Boží, ale je také potřeba si vychutnat moment překvapení, když přišel skutečný Ježíš a provázela jej holubice a laskavá slova z nebes.

Jan křtí své učedníky vodou, podobně, jako se kněží očišťovali před službou v chrámu. Ježíš je má křtít Duchem svatým a ohněm. Nemyslím si, že by zde nutně byl spor mezi ohněm a holubicí. Spojení Ducha svatého s ohněm nacházíme už ve Starém zákoně, například u Jeremiáše, kapitola 20: Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“, avšak je v mém srdci jak hořící oheň… Nevím, jestli to Jan takto myslel, ale Boží Duch v srdci člověka skutečně může být jako oheň. Pro mnoho mučedníků  Boží slovo bylo ohněm – raději strpěli bolest a smrt za jeho hlásání, než aby jej drželi tajně ve svém srdci. Pro toho, kdo je povolán k hlásání víry, je často přijatelnější smysluplná smrt než dlouhý, ale  planý život. Být pokřtěn Duchem je hrozné i krásné. Dnes tu věc čekáme od Ježíše.

Reklamy

2016-01-10:Přichází mocnější než já

Lukáš 3:15-16,21-22

Ze třetí kapitoly Lukášova evangelia (pokud bychom četli i část, která se v liturgii vypouští) vůbec nevyplývá, že by to byl sám Jan, kdo Ježíše pokřtil, i když z ostatních evangelií to můžeme předpokládat. Ten, komu by Jan Křtitel nebyl hoden ani rozvázat opánky, zde s Ježíšem také jednoznačně spojen není, nicméně u Jana Evangelisty čteme, že jej na mysli měl. Proto si dnes (místo obvyklé oslavné ódy) raději všimnu věci jinak okrajové: Z příběhu o Ježíšově křtu je zřejmé, že Jan Křtitel hlásá křesťanskou víru s vědomím, že kdosi jiný by to uměl lépe. Nezdráhá se sám hlásat věci, kterým věří. Tato věc je pro amatérského teologa velkým povzbuzením: Nelze stále čekat, až přijde někdo, kdo bude hlásat pravdu v její nejčistší podobě. Je nutno nazývat věci příhodnými jmény hned teď. Jako to dělal Jan Křtitel, i když sám věděl, že není nejlepší.