Dovoluji si zde zopakovat příspěvek, který jsem napsal do diskuse k článku na Christnetu, který se mimo jiné zabývá dodržováním pravidel.

Nevím, jak to chodí dneska, ale za mého mládí jsem vícekrát slyšel starší lidi říkat, že velkou zásluhou církve bylo, že učila (mladé) lidi disciplíně. Vždycky mě to trochu zarazilo a zůstala ve mně otázka, jestli to skutečně je úkol církve. Na jedné straně vidím, že určitá míra disciplíny je pro úspěch v životě nutná – i kdyby se jednalo jen o to, držet se svých vlastních plánů. Na druhou stranu by bylo smutné, kdyby věřící kvůli své přílišné poslušnosti byli výchovou odsouzeni k plnění podřízených rolí. Říkám si, že vztah k disciplíně by měl vypadat asi tak, jak se v učebnici amatérské fotografie popisoval vztah fotografa k pravidlům kompozice: Člověk potřebuje mít pravidla vštípená, musí umět zdůraznit hlavní objekt, používat zlatý řez, vyvažovat fotografii mezi levou a pravou stranou, umět pracovat s liniemi, trojúhelníky, směry, kontrastem a ostrostí, ale opravdové fotografování začne až tehdy, když se naučí jednotlivá pravidla porušovat a vytvářet napětí. Myslím si, že v církvi to také tak je. Vždy budeme potřebovat znát nějaká pravidla a mít je nacvičená tak, jako Ježíš obratem reagoval na ďáblova pokušení na poušti. Ale opravdová zbožnost začne, až budeme umět nedržet striktně sobotní klid nebo si neumýt ruce před jídlem tak, jak to čteme v evangeliích (nechci svádět k šíření viru, ale odkazuji na Ježíšovy „prohřešky“).