V prosinci jsem se s přítelem dostal do diskuse o tom, jestli katolická církev potřebuje amatérskou teologii. To, co se snažím propagovat, není amatérismus v profesionální teologii, ale výklad základů víry takový, aby byl srozumitelný těm, kdo mají dost jiných starostí. Dnes málokoho přilákáme ke Kristu tím, že mu začneme vyjmenovávat neměnné pravdy či dogmata z pokladu učení církve. Listuji knihou Pět ran svaté církve Antonia Rosminiho a vidím, že podobně to on viděl před sto devadesáti lety, kdy se církevní obřady sloužily převážně latinsky. Úryvek přebírám z anglického překladu knihy, který jsem našel kdesi na internetu.

Rosmini vychází z úkolu, který Ježíš dal učedníkům: Učit a křít všechny národy. Popisuje, jak mnoho si Ježíš cenil jednotu učedníků a pak píše o první ráně:

A kdy můžeme říci, že křesťané jsou ve všech věcech v souladu, že jsou dokonale zajedno, ne-li, když jsou shromážděni v Pánově domě, když se sjednotí v posvátném rituálu; když jeden každý ví, co se zrovna děje; všichni sdílí tentýž zájem; všichni, stručně řečeno, sdílí nejen vnější podobu Božské liturgie, ale také přesně chápou posvátná tajemství, modlitby, symboly a rituály, ze kterých se ta liturgie skládá? Proto je nutné, aby lidé rozuměli jazyku Církve při jejích veřejných bohoslužbách, aby byli řádně poučeni o tom, co se říká a dělá při svaté oběti, při udělování svátostí a při všech dalších službách Církve. A proto ta skutečnost, že lidé jsou odděleni a odříznuti od chápajícího podílu na bohoslužbách Církve, je první z těch otevřených, zejících ran v mystickém Těle Ježíše Krista, kterými uniká její životodárná krev.

Příčin tohoto oddělení je mnoho, ale dvě se zdají být nejdůležitější.

V symbolech, které ustanovil Kristus, a v rituálech, které k nim doplnila Církev, nacházíme vyjádřené a jakoby reprezentované všechno, co se učí jako dogma nebo jako morální zákon evangelia, a sice v jazyku, který je společný všem národům, tedy v jazyku znaků, které ozřejmují tyto pravdy pomocí vizuální reprezentace. Ale předtím, než ten, komu tento univerzální jazyk je adresován, může pochopit jeho poselství, musí už mít v sobě úplnou znalost těch pravd, které se takto jeho duši opakovaně prezentují. Takže čím méně je náš křesťanský lid poučen hlásáním evangelia, tím méně chápe a přijímá tyto vznešené pravdy, které v obřadech vyjadřujeme. To je důvod, proč Pán ustanovil, že lidé mají být napřed poučeni v pravdě a pak jim má být předloženo vnější uctívání; uložil apoštolům, aby napřed „učili všechny národy“ a pak je „křtili“. To první rozdělení, které povstává mezi lidem a služebníky Kristovy Církve spočívá v nedostatku plného a živého vyučování; a toto zlo je živeno hloupým předsudkem, kterého se někteří drží, že obyčejní lidé mají být drženi ve stavu nevědomosti, nebo že jemnější pravdy křesťanské víry nejsou schopni pochopit.

XYII. Říkám úmyslně plné a živé učení; protože to, jak učení vypadá, je spíš dnešní než původní. Každý se učí katechismus; a katechismus obsahuje dogmatické formule, jakási konečná, jednoduchá, přesná vyjádření pravdy, do kterých byla křesťanská nauka zahuštěna spojenými silami a pečlivou prací učenců za mnoho staletí, za pomoci Ducha Svatého na církevních koncilech, když se rozšířila do celého světa. Taková detailnost a přesnost formulací nauky je nepochybně přínosná. Je to přesně narýsovaná cesta, jíž mohou učitelé oznámit věřícím ta nejskrytější a nejjemnější tajemství víry bez toho, aby se jimi sami příliš osobně zabývali. Ale je to výhoda, že jsou tito učitelé ušetřeni nutnosti studovat detailně a pracně pravdy, které učí? Pokud je tak snadné přednést exaktní formulace k uším věrných žáků, pak je stejně snadné vštípit tyto formulace do jejich myslí; a co uložit je do jejich srdcí, kam je možné se dostat jedině skrze jejich mysl? Řekněme, že jazyk nauky je zkrácený, že termíny, do kterých je obalen, jsou přivedeny k maximální dogmatické preciznosti, a že je navíc s konečnou platností nezměnitelně zafixován. Ale je takto opravdu přístupnější běžnému chápání? Neměli bychom spíše uvažovat o tom, jestli určitá variabilita a pluralita vyjadřování nebyla výhodou, která umožňovala přinést pravdu k duším velkého množství lidí; jedno slovo osvětlovalo druhé; styl vyjadřování, který nevyhovoval jednomu posluchači, byl vhodný pro druhého? Stručně řečeno, když se takto dostalo do hry celé bohatství velkého Božího daru jazyka, nedávalo to větší prostor pro to, aby slova pronikla k duchu našich posluchačů? Není to tak, že jedno nezměnitelné vyjádření je stejně bezživotné jako neměnné a že takto bezživotné nechává i mysl a srdce posluchačů? Není to tak, že když učitel jenom opakuje to, čemu sám nerozumí, i když jeho slova jsou velmi přesná, tak v nás nechává pocit, jako by jeho rty byly zmrzlé, až pokryté jinovatkou, místo co by ve svých posluchačích rozněcoval život?