Opakovaně se setkávám s názorem, že demokracie je vláda většiny a že nejlepším prvkem demokracie je referendum. Referendum jako ve Švýcarsku, kde se tento nástroj používá častěji než u nás. Osobně si to nemyslím. Podle mě švýcarská zkušenost s referendy není přenositelná ani k nám, ani do většiny demokratických zemí.
Podle mě je demokracie spíše způsob předávání moci, ve kterém o tom, kdo bude vládnout, rozhoduje lid – tedy všichni, kdo mají zájem (a právo) hlasovat. Víra v demokracii pak spočívá v tom, že věříme, že v dané zemi je lid takto schopen vybrat ty rozumnější, důvěryhodnější a (pro daný úkol) schopnější. A demokratické zřízení může být jenom takové, kde lidé mají přístup k informacím, podle kterých se mají rozhodovat, kde mohou kandidovat ti, kdo mají šanci být dobří, a kde se lidé nebojí hlasovat podle svého názoru.
Například zřízení v současném Rusku demokratické není: I když uvěříme, že počty hlasů jsou sečteny správně, tak v situaci, kdy stávající mocenská skupina vládne sdělovacím prostředkům a používá je ke své propagandě, a navíc likviduje všechny, kdo by jí mohli ve volbách konkurovat, tak volby neplní funkci, kterou jsem na začátku odstavce popsal. A pokud mohu věřit zprávám z Twitteru, tak v některých oblastech není splněna ani potřeba nebát se, protože na průhlednou volební urnu míří kamera. Takové volby pak nejsou prvek demokracie, ale opium lidu: Lid má pocit, že za svou vládu je nějak odpovědný, i když realita je jiná.
Pozoruhodná je podmínka, že lidé mají mít informace, které k rozhodování potřebují. Obyčejně se tato podmínka vyjadřuje jako svoboda slova, svoboda šířit informace. V devadesátých letech, po pádu komunismu u nás, se to formulovalo citátem z Abrahama Lincolna: „Je možné stále klamat některé nebo občas klamat všechny, ne však stále klamat všechny“. Věřím, že ta věc v zásadě platí. Problém ale může nastat tam, kde mají zájmy nečestní velcí hráči – jako dnes má u nás své zájmy především Rusko nebo v menší míře Čína. Pro velkého hráče není nepřekonatelný problém ovládnout v nějaké zemi mediální svět a rozšířit lži, které mu vyhovují. Může pak klamat ne všechny, ale více než polovinu aktivních voličů; ne sice pořád, ale dost dlouho na to, aby se jeho spojenci dostali k moci. Zdá se, že proti takovým zásahům si demokracie ještě musí vytvořit protilátky. Nevím, jestli se to dá řešit omezením svobody slova: Sice lež není názor, ale pozitivně ji prokázat není snadné. Možná bude potřeba se spíše orientovat na situace, ve kterých člověk přestává rozlišovat lež od pravdy. Hlavně se jedná o situace, kdy člověk cítí strach: V takové situaci se mysl soustředí na akutní situaci a nestíhá srovnávat informace (a dezinformace) s tím, co se událo v minulosti. Proto se dezinformátoři všeho druhu soustředí na vyvolávání strachu: Strachu z migrantů, strachu z infekce, strachu z bídy, strachu z globálního oteplování, v krajním případě strachu o život.
Myslím si, že právě v tom by mohla spočívat strategie, která nás z pasti dezinformací vyvede: Osvobodit lidi od strachu, stavět na odiv lásku. V tom by mohla sehrát velkou úlohu víra, která před strachem dává přednost lásce. Láska nám pomůže přemoci strach, s odvahou budeme schopni rozpoznat lež a pravda nás osvobodí. Toto může být velký dar křesťanství světu.
Údolí amatérské teologie 