Existuje místo, kde jsme zvlášť blízko k prachu země. Zde se setkáváme se špinavým prádlem, pokakanými plenami, se svými i cizími selháními, která nejde ututlat, a s dalšími temnými stránkami lidské existence. Také se zde odehrává manželská sexualita. Toto společenství v dobrém i ve zlém je pro člověka velmi důležité. Ze všech společenství, kterými procházíme, je zde smrt nejbolestnější, protože otřásá samotnou zemí, na které stojíme. Když papež František mluví o tomto místě, používá slova Amoris laetitia, radost lásky. Rozhodl jsem se o rodině napsat pár myšlenek, které mi v diskuzích o rodině a o manželství chybí. Takový je ostatně cíl celého mého blogu.

Platnost manželství

Kdy je manželství platné před Bohem? Dnes se z pohledu církve platnost manželství určuje podle kanonického práva. V počátcích této situace, po vydání Decretum Gratiani (polovina 12. století), se za vznik manželství považoval okamžik, kdy si manželé slíbí věrnost. Ke slibu mohlo dojít i tajně, tajná manželství [clandestine marriages] zrušil až Tridentský koncil (polovina 16. století). Historička Jutta Sperlingová, která se tehdejší situací zabývala, popisuje, že do Tridentského koncilu se lidé obraceli na církevní soud hlavně se žádostmi, aby potvrdil platnost jejich manželství. Po koncilu pak se žádostmi, aby potvrdil jeho neplatnost. Mohou být různé názory na to, co je lepší, ale myslím si, že urputná snaha dokázat, že manželství je neplatné, to není věc, která by manželům a jejich dětem v těžké situaci rozvodu přinášela mír, nebo která by zvedala úctu k manželství. Zvlášť, když se snaží dokázat, že bylo neplatné od začátku a celá jejich láska byla ničím. Před Tridentem lidé u církevního soudu bojovali za správnou věc, dnes bojují za špatnou. Přísnost není vždy k prospěchu dobré věci.

Krize manželství

Podle dat Českého statistického úřadu v naší zemi počet rozvodů na 1000 obyvatel od roku 1918 soustavně (s jistými výkyvy) rostl a zmenšovat se začal až po vstupu České republiky do EU. I tak zůstává mezi evropskými zeměmi na celkem vysoké úrovni. Zároveň ale v poslední době tento počet už příliš nevypovídá o tom, jaké množství rodin se rozpadá. Stále totiž roste počet párů, které spolu žijí bez formálního sňatku, takže rodin je obecně více, než kolik je uzavřených manželství. Umím si představit více důvodů, které k tomu vedou, a ne vždy jsou iracionální. Dlouhou dobu mezi ně patřil způsob přidělování sociálních dávek, kdy rodina měla menší šanci na ně dosáhnout než dva „samoživitelé“. Nelze také zanedbat to, že s nesezdaným partnerem má člověk subjektivně větší šanci na to, že o něj ten druhý stále bude nucen usilovat a tím roste šance na šťastnější soužití. Ale hlavní důvod je nejspíš v tom, že mezi mladou generací manželství prostě „nic neznamená, vždyť skoro polovina manželství se rozvádí“. Je to svým způsobem návrat do středověku s jeho tajnými manželstvími. Teologové těch směrů, které na Tridentském koncilu protestovaly proti tomu, aby obřadná forma sňatku byla vyžadována, by mohli být spokojeni. Znám takovou nesezdanou rodinu v naší vesnici: Sympatičtí, přátelští lidé s několika veselými dětmi, s dobrými vztahy v příbuzenstvu. Je možné, že by církev chtěla takovou rodinu odsoudit? Že kdyby byli věřící, nesměli by chodit ke svatému přijímání? Ta představa je absurdní. Jejich rodina není v krizi. Věřím, že jim Bůh žehná. To jenom církev jim v těchto staletích požehnat neumí. Pokud se má papež nazývat náměstkem Kristovým, bude se muset dříve nebo později něco změnit.

Manželství pro všechny

Zatímco mezi mladými páry manželství kredit ztrácí, homosexuálně orientovaní lidé by institut manželství často chtěli rozšířit tak, aby i oni do něj mohli vstoupit se svým partnerem stejného pohlaví. Nedávno se k tomu vyslovila i vatikánská Kongregace pro nauku víry a rozhodla, že církev nemůže stejnopohlavním svazkům žehnat. I když (a tady možná homosexuální aktivisty zklamu) se závěrem, ke kterému Kongregace došla, v podstatě souhlasím, myslím si, že její zdůvodnění tohoto zákazu je chybné. Předpokládá totiž, že známe úmysl, který Bůh má s lidskou sexualitou, a dělá ze své představy o tomto úmyslu jednoznačný závěr. Kdyby si členové Kongregace přečetli Izaiáše 55:9, věděli by, že Boží úmysly nejsou jako úmysly naše a že se takto argumentovat nedá. Svoje zdůvodnění v podstatě stejných závěrů jsem rozvedl v jiném článku a není třeba, abych je zde opakoval.

Podobná chyba, na jakou poukazuji v souvislosti s odkazovaným rozhodnutím Kongregace pro nauku víry, se ovšem v církevních materiálech o sexualitě vyskytuje častěji. Zrovna u sexuality známe Boží úmysl tak podrobně? Myslím si, že z důvodu této rozšířené chyby by církev měla velkou část své nauky o sexualitě přehodnotit a doplnit platná zdůvodnění tam, kde chybí – a pokud by někde důvod nebyl, je třeba nauku aktualizovat. Ovšem v dnešní době, kdy po encyklice Casti Connubii papeže Pia XI. byla v naší církvi po několik generací paralyzována sexuální výchova, takové přehodnocení není v lidských silách. Nezbude nám, než aktivovat ctnost trpělivosti nebo čekat na zázrak.