Sexuální zneužívání v církvi

Zneužívání dětí v církvi je v posledních letech stálicí na mediálním nebi. V počátcích se mluvilo o zneužívání v Americe, kde slovo abuse může znamenat i tělesné týrání, tělesné tresty (které ještě relativně nedávno byly ve společnosti věcí běžnou). V poslední době se mluví vyloženě o zneužívání sexuálním, ať už se týká dětí, nebo podřízených. Dlouho jsem si myslel, že se k tématu nebudu vyjadřovat, protože o něm vím málo a mluví se o něm dost. Ale když se teď vzedmula další vlna, spojená s americkým arcibiskupem McCarrickem a zprávou o zneužívání v Německu, cítím, že je i mojí povinností popsat svůj pohled na věc. Chci se jako obvykle soustředit na věci, o nichž se málo mluví.

Zneužívání a násilí

Často čteme, že sexuální zneužívání je výsledek touhy po moci, po nadvládě a ponižování druhého. Od právníků slýcháme, že každý sex s dítětem je násilný čin, protože dítě nemůže dát informovaný souhlas. Nepopírám, že oběť takového činu pocit ponížení mnohdy prožívá, ale nemyslím si, že by to byl typický úmysl pachatele. Spíše si myslím, že bezmoc je na obou stranách. Myslím si, že pachatel sám se stává obětí sil, které jsou mocnější než jeho vůle. Konkrétně v případě provinilých kněží je obvykle omyl se domnívat, že jim je jedno, když páchají takové zlo. Trpí-li kněz kompulzivním sexuálním chováním, měl by to nějak řešit nebo se léčit. Myslím si, že na řadu případů by se dala použít poslední věta odstavce 2352 katechismu, o které se ovšem příliš nemluví.

Zneužívání a homosexualita

Velká část prohřešků má formu zneužívání chlapců knězem. Přesto si nemyslím, že jde o projev homosexuality. Spíše bych problém viděl v tom, že muži žijící v celibátu si sami jsou vědomi své zranitelnosti a nevyhledávají společnost dívek – právě proto, že dívky je přitahují především. Ale pokud potlačovaná sexualita přejde do kompulzivního režimu, člověk se stane náchylným k úchylkám různého druhu. Včetně homosexuality, která v takové situaci může být příležitostná a ne vrozená, dočasná a ne trvalá. V takové situaci jsou chlapci prostě na ráně.

Zneužívání a církev

V médiích čteme o tom, že zdaleka nejvíce sexuálního zneužívání dětí se odehraje v rodinách, ve škole nebo ve světských aktivitách. Zneužívání v církvi tvoří relativně malou část, ale je obzvlášť alarmující. V církvi totiž očekáváme prostředí bezpečnější. Církev sexualitu hodně řeší a proto máme důvod předpokládat, že ji má nějak vyřešenou. Ovšem i když nemám žádný důvod si myslet, že by děti zneužívalo více kněží než jiných mužů (v německé zprávě to prý bylo kolem 4% kněží), obávám se, že povědomí o zdravém postoji k sexualitě není v církvi lepší než v ostatní společnosti. Výsledky vědeckého poznání sexuality do církve pronikají obtížně a občasné strašení peklem věc nevyřeší.

Zneužívání a pohlavní výchova

Myslím si, že zneužívání by mohlo být problémem mnohem menším, kdyby potenciální pachatelé a potenciální oběti měli více kvalitních informací o tom, jak funguje lidská sexualita, a kdyby se jim od starších dostalo poučení, jak je možné se s jejími nástrahami vypořádat. Nejvíce případů zneužití, které jsou dnes v církvi na stole, se odehrávalo v poslední třetině dvacátého století. Může to být tím, že oběti z předchozí doby jsou už příliš staré na to, aby dávné záležitosti řešily, nebo tím, že časem církev přijala nějaká organizační opatření. Ale myslím si, že velkou roli hraje také skutečnost, že do hry vstoupily generace, jimž chyběla pohlavní výchova, pohlavní informovanost. Dbát na dobrou pohlavní informovanost dětí a dospívajících by mělo být jednou z priorit církve. Je mimořádně smutné, že na popud tradičních církevních kruhů byla v letech 2010/11 víceméně zmařena práce (koordinovaná ministerstvem školství) na příručce sexuální výchovy a na přípravě sexuální výchovy ve školách jako takové. Záminka, že to bylo kvůli sporné patnácté kapitole příručky, podle mne neobstojí, protože podobný konflikt měla i slovenská církev v podobě referenda o rodině v roce 2015. Spíš to je důsledek pokřiveného pohledu na sexualitu v určitých kruzích církve.

A závěr?

V říjnu církev pořádá synodu o mládeži, která má v plánu mnoho témat. Hrozilo, že bude zahlcena problémem zneužívání dětí a mladistvých. Proto je dobře, že papež na únor 2019 svolal zvláštní jednání k tomuto tématu. Mládež má i jiné problémy.

O knize: Nevyžádané rady mládeži

Přečetl jsem si knihu Marka Váchy Nevyžádané rady mládeži (nakladatelství Cesta, 2017). Kniha ve mně probudila mnoho vzpomínek na moje vlastní mládí. Zdá se mi, že tehdy jsem byl jedním z těch, kterým je kniha určena a kterým by tehdy mohla pomoci. Kdybych ji býval četl, a kdybych jí býval přijal, mohl můj život být mnohem jednodušší, má cesta k Bohu mohla být přímější. Je přece jenom jiná věc, jestli si myslíte, že jste se svými názory sám, nebo jestli se je dočtete v knize napsané knězem. Přesto jsem chvílemi váhal, jestli ta kniha je potřebná i dnes. Není přece pravděpodobné, že by se dnešní generace dospělých nepoučila z toho, jak mnoho zbytečné bolesti, nejistoty a úsilí nás stálo zbožšťování sexuality a další věci, které pan Vácha kritizuje. Dnešní mládež je v mnohém jiná. Před pár dny jsem viděl skupinu mladých z Královéhradecké diecéze, jak vycházeli z kostela, a byla to mládež veselá a rozverná – tak, jak to pan Vácha chce. My v jejich věku jsme žili v konspiraci, pokud ne dokonce v samotě. Připadali jsme si jako vojáci víry, kteří jsou povinni tělo, svět a ďábla přemáhat do krajnosti a „umrtvovat“ své touhy. Bylo nám řečeno, že víra má určitý smysl a cíl, ale mezi vrstevníky byla na obtíž (a to velmi). Co když je svět dnešní mládeže jiný?

Nicméně tuším, že svět dnešní mládeže úplně jiný vždy být nemusí. Když v roce 2010 skupina tradicionalistů uspořádala petici proti sexuální výchově na školách (tu petici jsem já vnímal jako zřejmé zlo), podepsalo ji kolem padesáti tisíc lidí, převážně věřících. Petici propagovali v mnoha kostelích. Těch padesát tisíc signatářů nepochybně má desítky tisíc dětí. Nevím, v jakém nákladu Váchova kniha vyšla, ale obávám se, že nedorazí ke všem potřebným. A je tu ještě i jiná věc: Myslím si, že kdybych tu knihu ve svém mládí dostal, nejspíš bych si – ovlivněn tradiční výchovou – pomyslel, že ji asi psal nepřítel církve. Jen málokdo z těch padesáti tisíc signatářů tu knihu mládeži pochválí nebo koupí. Tuším, že problém dnes nejspíše trvá, i když snad v menší míře než dřív.

Představuji si, že mnoho odpůrců této knihy bude rázně kroutit hlavou nad textem …proč vnímáte své kotrmelce kolem šestého přikázání jako svá zásadní selhání, která vás naprosto paralyzují? Copak považujete za chybu, že v sobě objevujete duši divokých koní? … (str. 15). Problémem totiž často je zbožštění sexuality. Pokud se teď někdo snaží tuto pohanskou věc demontovat, někde v pozadí straší otázka, co potom z víry zbude. Je to, jako by se jednotlivé prvky víry odkrajovaly po tenkých plátkách jako salám – jednou to byla obřízka, která znamenala smlouvu s Hospodinem, jednou stvoření světa v sedmi dnech, které smetla evoluce, dnes jsou to detaily šestého přikázání, a co chcete odkrojit zítra? Co tedy zbude z víry?

Naštěstí je zde volání Boží, které v srdci mnoha lidí zaznívá dnes stejně jako před tisíci lety. Vše, co nám brání odpovědět na toto volání, na toto zahvízdání, je třeba odsunout stranou. Pohoršuje-li tě tvá ruka, usekni ji. Mnoha lidem mé generace zatarasily cestu k Bohu věci, které pan Vácha kritizuje. Usekněme je. Jen, prosím, sekejme s jistým rozmyslem.

Kniha je přitom naprosto katolická. Když v úkonu kajícnosti při mši svaté dáváme výčet svých hříchů, jejich závažnost postupně graduje takto: Často hřeším, myšlením, slovy a skutky, a nekonám, co mám konat. Nekonám co mám konat je největší ze všech hříchů, a to je podstatou Váchovy knihy. Kniha nás má vést k tomu, abychom se jej snažili zbavit.

Nakonec ještě poznámku k věcem, ve kterých s panem Váchou vlastně nesouhlasím: Nemyslím si, že mozek může studovat bez odpočinku a stále, jak to je v knize řečeno. Je třeba znát míru ve všem. Také bych chtěl podotknout, že i svatý František neváhal kázat ptáčkům či rybám, což je věc úplně marná. Úsilí, které vložíme do boje s životem, se nám vždy vyplatí – ale nemůžeme vše dělat tak stoprocentně pragmaticky, jak kniha píše. A k duchovnímu životu také potřebujeme učit se pracovat s tichem, o čemž se zase nepíše. Vím, že ta kniha je dílo téměř básnické a nelze ji brát za každé slovo. Většina čtenářů to jistě tak chápe. Jen jsem chtěl tyto věci zmínit.