Čtu si v anglické verzi encykliku Fratelli Tutti, tj. Všichni bratři, a jsem trochu smutný. Dobré myšlenky jsou ukryté v textu, který je tak dlouhý, že jej reálně přečte málo lidí. Člověk dnes těžko vydrží u textu o 74 stranách (nepočítaje odkazy na literaturu), zvlášť pokud neví, co jej zde bude čekat.

V našem českém prostředí se hned po vydání encykliky objevilo v médiích několik recenzí, ale mám pocit, že celkové shrnutí textu stále chybí. Proto mi dovolte napsat recenzi vlastní.

V textu se často píše o uprchlících. Je zajímavé, jak podobný je přístup autorů encykliky (podle zaměření textu si myslím, že autoři museli být minimálně dva) tomu, co v prosinci 2015 říkal portugalský politik António Guterres v rozhovoru pro TED (ten tehdy jako vysoký komisař OSN pro uprchlíky měl jistě informace z první ruky; dnes je generálním tajemníkem OSN). Je důležité to zmínit – jednak proto, že tento pohled v české politice skoro chybí, a jednak proto, že shodou v této důležité věci se může částečně vysvětlovat naděje, kterou encyklika do OSN vkládá.

———————————————————

Před časem papež vydal něco jako první díl série, encykliku Laudato si. Ta bývá označována jako encyklika o ochraně životního prostředí. Ve skutečnosti v ní jde o prostředí přírodní i společenské, ve kterém se lidé pohybují. Kladl v ní důraz na problémy, které řadě lidí brání v tom, aby mohli důstojně žít a uplatňovat dary, které mají od Boha. Nová encyklika Tutti Fratelli, něco jako druhý díl, je v jistém smyslu základnější. Jejím hlavním tématem je myšlenka, že všichni lidé by měli mít právo na svůj rozvoj a uplatnění, ale tentokrát s důrazem na způsoby, jak k tomuto právu přistupovat, jak dosahovat jeho naplnění a čeho se vyvarovat.

První kapitola je kritický popis situace v dnešním světě. Naše společnost nemá plán, který by počítal se všemi jednotlivci. V řadě zemí nabývá na významu nacionalismus. Vystupuje rasismus, o kterém jsme si mysleli, že už je věcí minulosti. Politika by měla být hledáním dlouhodobých plánů, jak zlepšit životy lidí, ale místo toho je scénou, kde jeden potírá druhého. Lidé se často snaží rozmnožit své bohatství za cenu strádání druhých. Neznámé věci nám připadají barbarské, bojíme se jich, a proto stavíme zdi, abychom se od nich izolovali – stavíme zdi v krajině i zdi ve svém srdci. A přitom to, když se izolujeme od jiných kultur, nám nedává větší svobodu, ale dělá to z nás otroky uvnitř těch zdí, které jsme sami postavili. V tom mi encyklika připomíná slova generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese o tom, že budoucí svět bude multikulturní a my můžeme jen ztratit, když se před tím budeme snažit uzavřít. Shodně s panem tajemníkem i papež říká, že uprchlictví bude v našem budoucím světě hrát klíčovou roli (odst. 40). Jenže v některých zemích si politici přímo budují kariéru na strachu z emigrantů a v lidech ten strach úmyslně přiživují. Chybu papež vidí i v tom, že mnohdy dáváme zaostalým zemím za vzor některé rozvinuté státy, místo toho, abychom podpořili jejich rozvoj tou cestou, ke které samy mají předpoklady. Tak místo rozvoje lidí vytváříme vykořeněná společenství, která pak slouží zájmům určitých elit. Naděje, jak tento stav zlepšit, je v komunikaci. Ne přímo v dalším rozvoji digitální komunikace, ale v dialogu, a sice takovém, jaký je popsán v šesté kapitole.

Druhou kapitolu tvoří úvaha nad podobenstvím o milosrdném Samaritánovi. Na příkladu kněze a Levity z tohoto podobenství vidíme, že víra v Boha ani jeho uctívání nám nezaručí, že budeme žít tak, aby to bylo Bohu milé (odst. 74). Stále je mnoho lidí, kteří mají pocit, že jejich víra umožňuje (nebo dokonce podporuje) násilný nacionalismus, xenofobii nebo opovrhování těmi, kdo jsou jiní. Je tedy třeba, aby katecheze a kázáni jasněji vyjadřovaly bratrství, které je vlastní spiritualitě, a přesvědčení o tom, že každá osoba má svou nezpochybnitelnou důstojnost. Myslím, že právě odsud vzal Tomáš Halík hodně inspirace pro svůj obsáhlejší článek.

Všichni lidé mají touhu a potřebu být prospěšní druhým, nějak se ve společnosti uplatnit, využít dary, které od Boha dostali. Naše srdce, ale také srdce párů nebo skupin přátel se rozvíjí s tím, jak se otevíráme druhým (odst. 89). S tím je také spojena potřeba pomoci znevýhodněným lidem (odst. 98, 108), aby se mohli začlenit se do společnosti: Máme být ochotni jak nezištně dávat, tak i přijímat. Řekl bych, že tyto úvahy jsou hlavní myšlenkou třetí kapitoly.

Ve čtvrté kapitole vidíme, jak s globalizací nabývají úvahy třetí kapitoly mezinárodní rozměr. Je třeba, aby se různé země navzájem obohacovaly, ale přitom nesnižovaly to bohatství, které je jim samým vlastní. Zajímavé je, jak encyklika v této souvislosti používá biblický příběh o stavbě Babylonské věže (odst. 144) jako příklad mezinárodní spolupráce, která slouží jen osobním ambicím a ne respektování různých lidí v jejich diverzitě. Taková snaha ovšem končí špatně. Mezinárodní společenství nemá být souhrnem různých zemí, ale jejich společenstvím (odst. 148). Toto společenství je potřeba budovat už od lokální úrovně.

Pátá kapitola je o tom, jak by mohla vypadat lepší politika – politika založená na lásce, a to na lásce ke všem. Politika, která nerozděluje, ale spojuje, která nikoho nenechá stranou. Upozornil bych na to, jak je na začátku této kapitoly definován lid (people). Je to sdílená identita, kterou je potřeba kultivovat ve smyslu předchozích kapitol. Z tohoto pojmu vychází chápání rozdílu mezi populismem a popularitou politiků. A také se na něm zakládá kritika ekonomických přístupů k politice, které nepočítají s lidovými hnutími. Politika musí vytvářet prostor pro vlídnou lásku k druhým (odst. 194).

Vznešené úvahy o tom, jak se o všechny postarat a všechny začlenit, úvahy o politice vedené láskou, by byly jenom výlevem idealismu, kdyby s nimi nebyla spojena metoda, jak se k takovým ideálům blížit. Ta je obsahem šesté kapitoly. Tou metodou je, jak se ostatně dalo čekat, dialog. Má to být dialog založený na hledání pravdy a konsensu. Podstatnou součástí takového dialogu je také snaha pochopit obavy druhé strany a jejich důvody. Tato šestá kapitola mi připadá pro encykliku klíčová.

Sedmá kapitola se věnuje míru a tomu, jak se vyhnout válce. A i když mi její druhá polovina připadá trochu příliš idealistická, dozvíme se v ní základní věci o potřebě paměti i odpuštění, a také a o tom, že na protivníka nelze vždy hledět růžovými brýlemi.

Poslední, osmá kapitola, nastiňuje úlohu náboženství v podporování bratrství všech lidí. Náboženství se nedá omezit jenom na privátní sféru člověka. Pokud se věřící člověk (jakéhokoli náboženství) ujme zprostředkování, pak nemá být jenom spojkou mezi stranami sporu. Má být prostředníkem, který je ochoten sám sebe obětovat ve prospěch míru.