Člověk jako druh je pozoruhodně inteligentní. Ne náhodou mu přírodovědci dali název Homo sapiens sapiens, člověk dvakrát moudrý. Ale jak ke svým schopnostem přišel? Vložil je do něj Bůh, nebo se rozvinuly díky evoluci? Podobně se můžeme ptát na pozoruhodné vlastnosti řady živočichů. Otázky tohoto typu jsou ohniskem sporu mezi stoupenci evoluce a kreacionismu (který v posledních letech má nejčastěji formu tzv. inteligentního plánu – intelligent design). Z hlediska amatérského teologa v případě těchto dvou odpovědí ovšem jde o jedno a totéž a celý spor nemá význam. Nejsem sice biolog a nevím přesně, jak člověk k rozumu přišel, ale nastíním na tomto příkladu teoretický proces, který (v různých podobách) hraje roli ve vývoji druhů.

Představuji si třeba stádo opic, které začalo používat šaty – možná proto, že přišlo o svoje ochlupení. Šaty zakryjí mnoho věcí. Najednou tak dobře nevidíte, jaké mládenec nebo slečna má svaly nebo pohlavní znaky. Odteď si partnera musíte vybírat podle jiných věcí, podle chování a komunikace. Vyberete si pokud možno toho nejlepšího. Svou volbou řídíte vývoj druhu, moudrost a kultura začnou vzkvétat. Tak vývoj určuje vaše láska. Samozřejmě tuším, že když svatopisec Jan ve svých listech psal, že Bůh je láska, myslel to mnohem šířeji – ale každý milenec ví, že zamilovanost není jen věcí sexuality: Je školou lásky Boží. Jednáme-li z lásky, jedná našima rukama Bůh. To má svůj odraz i ve vývoji druhů. V našem případě to vede ke kultuře a moudrosti lidského rodu.

Lidská láska je odrazem lásky Boží, ale podobná je (svým nedokonalým způsobem) i láska zvířecí a i ta má na evoluci podíl. Tento článek není o tom, jestli zvířata mají duši. Píšu jenom o drobnosti – o evoluci, která je s láskou a s naším pojmem o Bohu spojena tak nějak zřetelněji. Smysl života nebo duše, to jsou otázky další.