Třetí ránou církve je nejednota biskupů. Výklad této rány navazuje na situaci, ve které se církev ocitla po pádu římské říše. Předtím byli podle Rosminiho jednotliví křesťanští biskupové v pravidelném kontaktu a měli k sobě úctu. Po zhroucení římského státu se ocitají v nové situaci:

Za zmínku stojí, že když lidé, kteří jsou tvory veskrze společenskými, zjistí, že byly zpřetrhány vazby mezi nimi, když jsou rozptýleni, poníženi, bez prostředků, bez naděje, ztroskotaní v moři neštěstí, tehdy se vedeni spontánním hnutím nebo jako k poslednímu útočišti obrací k náboženství. Lidé v potížích náboženství vždy vítají; může jim postavit před oči novou naději, naději velkou jako Bůh sám, protože jim může slíbit, že jejich totální ztráta se může změnit ve věčný zisk. A tak zjišťujeme, že náboženství, které vždy musí předcházet rozvoji všech společenských institucí, a které přežívá jejich destrukci, vždy národy naviguje, jak v jejich dětství, tak tehdy, když se pozdvihají z trosek. A tento zákon Prozřetelnosti, který od počátku stál u zrodu všech společenských vazeb, který každou kultivaci společnosti odvozoval od náboženství, připravoval cestu, kterou Bůh určil pro působení křesťanství ve středověku. Výsledky tohoto jediného pravého náboženství nebyly nijak pozadu za výsledky nepravých a nedokonalých náboženství; a i když tato nižší náboženství také podporovala společenské vazby a rozvoj národů úměrně množství pravdy, kterou obsahovala, tak mnohem efektivněji toho dosahovala tato víra, která obsahovala celou pravdu, čisté a plné zjevení a milost vykoupení.

Tak se lidé, kteří teď byli sužováni časnými neštěstími, uchýlili do ochranné náruče náboženství, od kterého se už předtím dozvídali o kráse duchovních i božských věcí. Teď u něj především hledali podporu v pozemských věcech. A společná Matka všech věřících, plná lásky a soucitu, byla hluboce dojata potřebami poníženého a dezorganizovaného lidu a stala se jeho útěchou, útočištěm, vládcem.

Tak se duchovní ocitli v čele lidu a skoro nevěděli jak. Pod tlakem soucitu se chopili záchrany zdevastované společnosti a najednou zjistili, že se stali otci osiřelých měst a vládci tam, kde světská vláda své povinnosti zanedbala. Církev najednou byla zavalena světskými poctami a bohatstvím a ty se na ni valily samospádem, jako voda, která se vyhrne z jezera v místě, kde se sesunula hráz.

XXIX. Bylo to v šestém století, kdy se na naše duchovní nahrnuly tyto nové povinnosti. Svatí preláti to vůbec nevítali, protože viděli, jak je církev zatížena světským bohatstvím a ztrácí chudobu, kterou si tak cenili první Otcové. Viděli, že je světské starosti utlačují a odvádí od studia božských věcí a připravují je o čas a sílu, kterou by potřebovali k předávání Kristova slova věřícím, ke vzdělávání duchovních a k modlitbě veřejné i soukromé.

Svatý Řehoř veliký, velký církevní vládce té doby, byl hluboce zraněn škodami, o kterých byl přesvědčen, že musí následovat poté, co se církvi otevřela tato nová dráha. Jeho dopisy jsou plné stížností na těžké okolnosti té doby, které jej stále více tlačily do role účetního nebo panovníkova pobočníka, než biskupa svého stáda.

Jedním z důsledků této nové situace bylo, že biskupové už neměli čas a síly na to, aby učili své kněze. Vznikly tedy semináře, kde se učení věnovali vzdělanci a učilo se z knih, ale autentičnost předávání víry utrpěla. Kněží se začali učit informace a ne život z víry. Někdy jim stačilo učit se z knih, které byly jenom heslovité. A časem mnozí našli v tomto nedobrém pořádku zalíbení. Nutně vzniká otázka, jak z této situace najít cestu ven?

To nemůže udělat nikdo kromě biskupů. Oni jsou povoláni k tomu, aby církvi vládli; oni mají zázračný dar uzdravovat ji, když je nemocná: ale tento dar mají, když jsou jednotní, ne když jsou rozděleni a rozptýleni. Pro toto velké dílo potřebujeme, aby se celé biskupské tělo spojilo v jedno, jak v úmyslech, tak ve skutcích. Ale právě toto spojení mezi pastýři a svatou církví v této těžké době chybí. A v tom spočívá třetí rána Církve, která není o nic méně krutá než ty, o kterých jsem psal dříve.

…

Teď se podívejme na to, jak tyto nepřátelské vlivy způsobily rozpad jednoty episkopátu.

První následníci apoštolů, chudí a neznámí, spolu navzájem komunikovali jednoduchým způsobem, který vyplývá z evangelia a který je prostě vyjádřením toho, co máme v srdci. Takto se člověk sděluje svému příteli a je to tato věc, která činí konverzaci Božích služebníků tak snadnou, přitažlivou, užitečnou a svatou. Tak vypadala komunikace prvních biskupů. Ale když začali být obklopeni světskou mocí, nebylo už tak jednoduché se s nimi setkat. Světské ambice daly vzniknout řádným titulům a pravidlům pro jejich okolí a ty začaly být vyžadované jako podmínka pro komunikaci s preláty. Pro lidi to znamenalo rezignaci na určité množství sebeúcty, pokud ne ponížení, protože se sem vtírala neupřímnost a falešnost. Nakonec věci dosáhly toho bodu, kdy komunikace prostých křesťanů s hlavami církve byla tak zatížena prázdnými formalitami, že někdy ani nenabízela rozumné řešení. Mysl pastýřů, místo toho, aby rozjímala o jemných pravdách a dávala moudré rady, byla odvedena ke studiu všech těchto práv a požadavků Církve, které vyplývaly z nových pravidel. Jejich charakter se změnil na podezřívavý a nešlechetný kvůli předsudkům a obviňování. Situace se komplikovala. V důsledku toho pak shromáždění biskupů, které od přirozenosti je setkání laskavé a vstřícné, začalo vyžadovat dlouhé a pečlivé přemýšlení, člověk před ním musel studovat doprovodné ceremonie, připravit se na značné výdaje a věnovat mu spoustu času. Mnoho energie jej stálo jenom přečkat únavné procedury etikety, které samy o sobě mohly starého zesláblého muže stát život.

LXI. Takové překážky, které oddělovaly biskupy a vytvářely mezi nimi atmosféru odcizení, byly jasnou známkou toho, že se do jejich srdcí přikradla ctižádost. A co mohlo být větším zdrojem rozdělení, a dokonce schizmatu, než ctižádost, která nikdy nepřichází bez svých průvodců – touhy po bohatství a po moci? V historii církve bez výjimky platí, že „kdykoli byl biskupský stolec po nějakou dobu spojen se světskou mocí, nutně následovaly spory.“