Příběh mého obrácení

Měl jsem na vysoké škole spolužáka, který se při zmínce o náboženství oběma rukama chytal za hlavu a volal: „Jak někdo může být tak pomýlený!“ Já jsem tehdy byl krátce po svém obrácení a prožíval jsem to jako absurditu. Ten kamarád byl mnohem lepší student než já a měl větší sebevědomí, občas jsem u něj hledal radu, když učivo bylo obtížnější. O svém hledání víry jsem s ním promluvit nedokázal, ale jasně jsem viděl jednu věc: Spatření Boha není otázka toho, kdo je lepší, ale toho, komu bylo dopřáno přes okraj propasti pohlédnout do širého kraje.

Za mého dětství lidé o víře mluvili málo, nanejvýš v soukromí. Na základní škole jsem měl spolužáka, jehož rodina chodila do kostela, ale s blížícím se koncem školy chodit přestal – nejspíš proto, aby si nekazil „politický profil“ a měl v komunistickém státě šanci na lepší zaměstnání. Nicméně naše rodiny k sobě neměly žádný vztah a z ostatních vrstevníků, kromě příbuzných, se nikdo nábožensky neprojevoval. Jakkoli jsem tedy byl doma vychováván ve víře, pod pojmem normální život jsem si představoval život ateisty. Tehdy bych rozhodně neřekl, že víra je dar. Naše rodinná zbožnost pro mne byla přítěží a občasným zdrojem posměchu spolužáků. Nuda a zima v kostele byly jen menší částí mých problémů se zbožností. Tajně jsem počítal s tím, že až budu dospělý a nebudu žít pod dohledem matky a bratrů, do kostela chodit přestanu. S tím jsem také odešel do Prahy studovat teoretickou fyziku a bydlet na kolejích.

Bydlel jsem v Praze na kolejích, ale na počátku studia jsem většinou jezdil na víkendy domů. Bylo to hlavně na velké naléhání maminky. Myslím si, že pro ni důležitým důvodem bylo, abych v neděli šel s rodinou do kostela. Kostel tenkrát ovšem neznamenal nějaké společenství víry. Dokud jsme byli uvnitř, pan farář nás napomínal, abychom se spolu nebavili, protože kostel je místo ticha a modlitby. Když jsme vyšli ven, každý se snažil zmizet, aby jej zbytečně někdo neviděl. Dnes neumím říci, nakolik tato zbožnost  mé víře prospěla.

Vzpomínám si, jak jsem jednou přes víkend zůstal v Praze a v neděli přede mnou vyvstala otázka, jestli půjdu na mši. Myslím, že jsem tehdy dal Bohu ultimátum: Půjdu do kostela ještě naposled, a jestli to má mít nějaký smysl, tak ho chci vědět. Takový způsob jednání s Bohem je možná málo uctivý, ale Bůh jej mnohdy vyslyší. To se stalo i tentokrát. Zašel jsem (náhodně) do kostela svatého Jiljí v Praze na Starém Městě, kde měl mši svatou Jiří Reinsberg, a postavil jsem se vzadu za plné lavice. Nikdy předtím jsem o něm neslyšel, a to, co jsem viděl, jsem si neuměl představit: Když vystoupil na kazatelnu, hlavy lidí se k němu otočily. Rozhlédl se po kostele a začal kázat… Byl jsem z domova připraven na to, že existují i nehodní kněží, kteří víru neberou vážně, ale teď jsem to viděl na vlastní oči: Promluva byla poutavá a tak vtipná, že kostelem občas proběhla vlna smíchu. Vážnost a pochmurnost zbožnosti, na kterou jsem byl z venkova zvyklý, byla rozbita a znevážena. A přitom jsem viděl, že za tím, co kněz říká, je mnoho pravdy, a byla to právě ta pravda, která mi chyběla. Byla v tom láska a svoboda dětí Božích. Věci, které jsem předtím byl zvyklý poslouchat jako fráze, začaly dostávat obsah. Po mnoha letech zbožnosti jsem si poprvé uvědomil, že může existovat víra. Když jsem o týden později zase byl doma a usedl do své kostelní lavice, pojal jsem absurdní myšlenku: Přes víkend budu zůstávat v Praze, abych tam mohl chodit do kostela… Ale dělal jsem to jen zřídka.

Neumím už říci, jak dlouhá doba pak uplynula, než jsem ve druhém ročníku přijel do Prahy mezi Vánocemi a Silvestrem, abych se učil na těžkou zkoušku z matematiky. Vyhovovalo mi, že jsem byl na kolejích téměř sám, protože jsem měl klid na své věty a vzorce. Občas jsem s obavami počítal dny, které do zkoušky zbývaly, a viděl jsem, že skriptum jen stěží projdu celé. A pak jsem najednou vzhlédl od knihy a uvědomil jsem si, že v mém srdci je Bůh.

Setkat se s Bohem je nepředstavitelné. Když Ježíš přišel na svět, nebe se rozzářilo, andělé zpívali Sláva a pastýři běželi k Betlému. Stejné je to i v duši, kterou navštíví Bůh. Když apoštol Jan psal o tom, že Bůh je láska, možná měl na mysli to, co Pavel Dobeš ve své písni. Je to podobné, jako když léta žijete na dně propasti a pak vás někdo zvedne, abyste se podívali přes okraj: Spatříte radostný svět, z něhož se nechcete vrátit zpátky. Byl jsem zaplaven radostí a místo matematiky jsem mnoho času myslel na Boha. Poslední část učebnice jsem prošel už jenom kvapně. Jednička, kterou jsem u zkoušky dostal, byla spíš třešničkou na dortu nového přátelství než výrazem toho, co jsem uměl.

Kdo jednou viděl Boha, těžko v něj někdy přestane věřit, ale ani přátelství s Bohem není samospasitelné. Člověk se mávnutím kouzelného proutku nezbaví problémů, hlouposti ani hříchů – možná jen pocítí smysl toho, aby to řešil. Za frázemi kněží a katechetů se vynoří význam, který jsme nečekali. Je to jako v té modlitbě: Když Pán sešle svého ducha, obnoví se tvář země.

Neumím říci, na kolik mi má dětská zbožnost prospěla. Ještě po více než třiceti letech od svého obrácení narážím na věci, které jsem od dětství nechápal správně, které se musím odnaučit a pochopit znova. Občas si říkám: Jak to, že jsem to dosud nikde neslyšel? Ale snad je tu jedno bohatství, které jsem možná dostal: Když se mi dostalo toho privilegia, že jsem se mohl obrátit od tradicionalistické víry k té Kristově, jsem snad teď lépe chráněn před tím, abych se obrátil k fundamentalismu. Ten už mi vícekrát hrozil.

Reklamy

O knize: Nevyžádané rady mládeži

Přečetl jsem si knihu Marka Váchy Nevyžádané rady mládeži (nakladatelství Cesta, 2017). Kniha ve mně probudila mnoho vzpomínek na moje vlastní mládí. Zdá se mi, že tehdy jsem byl jedním z těch, kterým je kniha určena a kterým by tehdy mohla pomoci. Kdybych ji býval četl, a kdybych jí býval přijal, mohl můj život být mnohem jednodušší, má cesta k Bohu mohla být přímější. Je přece jenom jiná věc, jestli si myslíte, že jste se svými názory sám, nebo jestli se je dočtete v knize napsané knězem. Přesto jsem chvílemi váhal, jestli ta kniha je potřebná i dnes. Není přece pravděpodobné, že by se dnešní generace dospělých nepoučila z toho, jak mnoho zbytečné bolesti, nejistoty a úsilí nás stálo zbožšťování sexuality a další věci, které pan Vácha kritizuje. Dnešní mládež je v mnohém jiná. Před pár dny jsem viděl skupinu mladých z Královéhradecké diecéze, jak vycházeli z kostela, a byla to mládež veselá a rozverná – tak, jak to pan Vácha chce. My v jejich věku jsme žili v konspiraci, pokud ne dokonce v samotě. Připadali jsme si jako vojáci víry, kteří jsou povinni tělo, svět a ďábla přemáhat do krajnosti a „umrtvovat“ své touhy. Bylo nám řečeno, že víra má určitý smysl a cíl, ale mezi vrstevníky byla na obtíž (a to velmi). Co když je svět dnešní mládeže jiný?

Nicméně tuším, že svět dnešní mládeže úplně jiný vždy být nemusí. Když v roce 2010 skupina tradicionalistů uspořádala petici proti sexuální výchově na školách (tu petici jsem já vnímal jako zřejmé zlo), podepsalo ji kolem padesáti tisíc lidí, převážně věřících. Petici propagovali v mnoha kostelích. Těch padesát tisíc signatářů nepochybně má desítky tisíc dětí. Nevím, v jakém nákladu Váchova kniha vyšla, ale obávám se, že nedorazí ke všem potřebným. A je tu ještě i jiná věc: Myslím si, že kdybych tu knihu ve svém mládí dostal, nejspíš bych si – ovlivněn tradiční výchovou – pomyslel, že ji asi psal nepřítel církve. Jen málokdo z těch padesáti tisíc signatářů tu knihu mládeži pochválí nebo koupí. Tuším, že problém dnes nejspíše trvá, i když snad v menší míře než dřív.

Představuji si, že mnoho odpůrců této knihy bude rázně kroutit hlavou nad textem …proč vnímáte své kotrmelce kolem šestého přikázání jako svá zásadní selhání, která vás naprosto paralyzují? Copak považujete za chybu, že v sobě objevujete duši divokých koní? … (str. 15). Problémem totiž často je zbožštění sexuality. Pokud se teď někdo snaží tuto pohanskou věc demontovat, někde v pozadí straší otázka, co potom z víry zbude. Je to, jako by se jednotlivé prvky víry odkrajovaly po tenkých plátkách jako salám – jednou to byla obřízka, která znamenala smlouvu s Hospodinem, jednou stvoření světa v sedmi dnech, které smetla evoluce, dnes jsou to detaily šestého přikázání, a co chcete odkrojit zítra? Co tedy zbude z víry?

Naštěstí je zde volání Boží, které v srdci mnoha lidí zaznívá dnes stejně jako před tisíci lety. Vše, co nám brání odpovědět na toto volání, na toto zahvízdání, je třeba odsunout stranou. Pohoršuje-li tě tvá ruka, usekni ji. Mnoha lidem mé generace zatarasily cestu k Bohu věci, které pan Vácha kritizuje. Usekněme je. Jen, prosím, sekejme s jistým rozmyslem.

Kniha je přitom naprosto katolická. Když v úkonu kajícnosti při mši svaté dáváme výčet svých hříchů, jejich závažnost postupně graduje takto: Často hřeším, myšlením, slovy a skutky, a nekonám, co mám konat. Nekonám co mám konat je největší ze všech hříchů, a to je podstatou Váchovy knihy. Kniha nás má vést k tomu, abychom se jej snažili zbavit.

Nakonec ještě poznámku k věcem, ve kterých s panem Váchou vlastně nesouhlasím: Nemyslím si, že mozek může studovat bez odpočinku a stále, jak to je v knize řečeno. Je třeba znát míru ve všem. Také bych chtěl podotknout, že i svatý František neváhal kázat ptáčkům či rybám, což je věc úplně marná. Úsilí, které vložíme do boje s životem, se nám vždy vyplatí – ale nemůžeme vše dělat tak stoprocentně pragmaticky, jak kniha píše. A k duchovnímu životu také potřebujeme učit se pracovat s tichem, o čemž se zase nepíše. Vím, že ta kniha je dílo téměř básnické a nelze ji brát za každé slovo. Většina čtenářů to jistě tak chápe. Jen jsem chtěl tyto věci zmínit.

Ploštice

Žily byly kdysi v plochém světě dvourozměrné bytosti, říkejme jim ploštice. Pohybovaly se jenom ve své rovině a nic nevěděly o tom, že existuje nějaký třetí rozměr. Ne že by vůbec nic netušily – občas se setkávaly s jevy, které si neuměly vysvětlit, třeba když nějaký předmět vrhal v jejich světě stín. Ale celkově byly se svým poznáním spokojené. Protože žily jenom v rovině, neznaly nic jiného než své dvě dimenze, a ani nevěděly, jak by po dalším rozměru měly pátrat. Až jednou přišel k jejich světu člověk a jednu ploštici vyzdvihl vzhůru. Ploštice hleděla jako u vytržení: Najednou viděla svůj svět z nového úhlu. Překážky, které předtím musela oblézat, viděla shora, viděla, co je za nimi. Její představa o světě se změnila, byla teď úplnější a jasnější. Zdálo se jí, že nově chápe mnoho věcí. Potom ji člověk položil zpátky. Ploštice byla svým zážitkem neskutečně nadšená. Běžela hned za ostatními plošticemi a říkala jim, co viděla: Že svět je mnohem úžasnější, než jak jej normálně vidí. Ostatní ploštice zpočátku byly nadšené a volaly, „tak tedy říkej, vysvětluj, jak náš svět podle tebe vypadá?“ Ale naší ploštici se nedostávalo slov. Je strašně těžké někomu, kdo žije v placatém světě, vysvětlit, jak vypadá pohled ze třetí dimenze. Je těžké někomu vysvětlit věci, o kterých nemá pojem. Zájem ostatních ploštic brzy opadl, začaly se naší ploštici posmívat a říkat všem, že je divná a pyšná. Že si myslí, že vidí lépe než ostatní, a přitom jim nic nového nedokáže vysvětlit. A když zoufalá ploštice nechtěla odvolat své vidění, nakonec ji zavřeli mezi blázny.

V podobné situaci jako naše ploštice se mnohdy ocitá věřící člověk mezi ateisty. Je strašně těžké vysvětlit, že člověk viděl Boha. Je těžké vysvětlit, že láska je věčná, i když to člověk viděl a nemá pochybnosti. Pokud jste Boha jednou viděli, nacházíte jej znovu a znovu, třeba v samotě lesa nebo v kapkách deště tříštících se o dlažbu. Ale pokud jej někdo nezná, míjí jej netečně i slova Písma. Kdysi jsem dlouho přemýšlel, kde v Bibli člověk nejsnáze nalezne Boha. Má volba padla na větu z listu Židům (3:15), která se často užívá jako antifona: Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. Jednou se možná stanete plošticí zdviženou vzhůru. Prosím, nebuďte slepí k tomu, co z výšky uvidíte. Ten sen, který se zdál tak mnoha lidem, je jeden a tentýž: Je to skutečnost.

Svátost smíření

Ve spisech teologů najdeme různé obrazy, které nám mohou přiblížit svátost smíření. Někdy se jedná o úvahy o návratu ztraceného syna, jindy o příklady vrahů či lupičů, kteří poznali hrůzu svých skutků a s bolestí a hlubokým obrácením je vyznali ve zpovědnici. Ale většina lidí v kostele nejsou ani lidé, kteří promarnili otcův majetek, ani zloději nebo vrazi. Většina z nich to alespoň nedělá každý rok. Běžný křesťan se těžkého hříchu nedopouští tak často, aby se musel zdrceně kát při každém prvním pátku. Kdy a jak vlastně věřící mají chodit ke svátosti smíření?

Tradiční pohled

Tradiční katolík na to má snadnou odpověď: Podle kánonu 989 CIC Každý věřící po dosažení věku rozlišování je povinen alespoň jedenkrát do roka věrně se vyzpovídat z těžkých hříchů. Ta formulace implicitně předpokládá, že v průběhu roku věřící vykoná alespoň jeden těžký hřích. Ale kdo zná aspoň trochu některé farníky, ví, že to není pravda. Nežijeme převážně mezi vrahy, lupiči a nevěrníky. Druhé z pěti církevních přikázání je pro většinu lidí nesplnitelné.

Tradicionalista mne v tomto bodě asi zarazí a vysvětlí mi, že těžkým hříchům se člověk nemůže vyhnout. Například hříchy sexuální: Podle učení tradicionalistů se člověk v této oblasti hříchu vyhnout nemůže – aspoň pro muže to často ani nebývá biologicky možné. Ale vezmeme-li definici těžkého hříchu poctivě, zjistíme, že to, čemu nelze předejít, je těžkým hříchem jen stěží. Amatérský teolog nemůže před touto věcí uhnout. Dovolte tedy i mně říci svůj názor.

Chození ke zpovědi

Svátost smíření sice umožňuje člověku, aby ze sebe shodil i těžké hříchy, ale také umožňuje těm, kdo mají hříchy drobnější, aby je nechali jaksi prosvítit. Symbolické vyprávění o této věci najdeme ve 21. kapitole biblické knihy Numeri. Had je zde symbolem hříchu; tím, že jej Mojžíš vystaví pohledu veřejnosti, umožní, aby jeho uštknutí ztratilo svoji moc. Uštknout nás mohou hříchy těžké (to pak je velmi zlé), ale i hříchy lehké. I rána lehkého hříchu se může zanítit, a pokud budeme stále chodit se džbánem pro vodu, dříve nebo později to udělá. Chránit se před touto věcí nám umožní pravidelná svatá zpověď. Účelem takové zpovědi pak není především odpuštění těžkých vin. Je to pro nás příležitost vybrat z věcí, které nás vzdalují od Boha, ty, které v poslední době řešíme, a říci o nich knězi. Kněz je vázán zpovědním tajemstvím a je církví určen tomu, aby nám zprostředkoval kontakt s odpuštěním Božím. To slovo odpuštění souvisí s tím, že máme především mluvit o věcech, které sami děláme špatně a nanejvýš okrajově o tom, co dělají špatně druzí. Máme se na zpověď připravit tak, abychom své chyby neřešili jen ve svém nitru, ale abychom o nich mluvili s někým druhým. Máme je vynést na světlo.

Občas slýchám, že (například) katolíci v Německu v posledních letech nechodí ke zpovědi vůbec. Tu věc bych neposuzoval tak přísně, jako se to dělalo za reformace. Tehdy člověk, který rok nešel ke zpovědi, byl podezřelý ze sympatií k protivné straně. Přísně se to posuzovat nedá i z toho důvodu, že člověk může po nějakou dobu prožívat renesanci víry, intimní společenství s Bohem, a nemusí nacházet kněze, který je schopný jej tímto obdobím vést. Pak má pocit, že se na něj vztahují Ježíšova slova z Markova evangelia (2:19): Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Přesto je dobré na povinnost zpovědi myslet. V dnešní době u nás každý zdravý člověk může najít kněze, kterému lze se svěřit. Těch, kteří opravdu znají Boha, je mnoho.

Půl století encykliky Humanae Vitae

Do padesátého výročí představení encykliky Humanae Vitae zbývá přibližně osm měsíců – papež Pavel VI. ji vydal 25. července 1968. Její hlavní náplní je zákaz antikoncepce. Názory na toto dílo jsou různé i mezi amatérskými teology: Tradicionalisté výročí nepochybně využijí k výkladu svého vidění sexuality, modernisté budou žádat zrušení zákazu. Je i mojí povinností se k věci vyjádřit.

Encyklika je na internetu k dispozici v novějším překladu Karla Skočovského a ve starším překladu pro Českou biskupskou konferenci.

Pozadí

Už v roce 1930 papež Pius XI. vydal encykliku Casti Connubii, která používání antikoncepce (vyjma metody neplodných dnů) vyhlásila za těžký hřích a uložila lidem, kteří jsou na tom ekonomicky dobře, aby materiálně podporovali chudé rodiny. V poválečném období se postupně rozšířila praxe, považovat postoj k této piánské encyklice za prubířský kámen pravověrnosti teologů. Dobu kolem 2. vatikánského koncilu, kdy mnoho lidí očekávalo zrušení tohoto zákazu, výborně zachycuje ve svém článku tehdejší génius morální teologie Bernard Häring.

Vydání encykliky Humanae Vitae bylo pro některé lidi šokem, který vedl k jejich rozchodu s církví, nebo k tomu, že se nadále neodvažovali hlásat radostnou víru jménem církve, jejíž učení nechápali – dalo by se říci k odcizení od církve. Ale v žádném případě nelze hromadný odklon Západu od církve koncem dvacátého století připisovat pouze této encyklice. Tento odklon začal nabírat obrátky už před koncilem. A pro některé lidi právě tato nová encyklika byla naopak signálem toho, že církev zůstává věrná svým tradicím.

Ať to je či není pravda, zastánci encykliky říkají, že církev zakazovala antikoncepci od počátku. Nicméně nelze si nevšimnout, že v dnešní době nastává situace, jaká v dřívějších staletích nebyla: Mobilita lidí a s ní související individualizace klade na bedra rodičovského páru větší díl starostí o vlastní děti; díky obrovskému pokroku medicíny přežívá dosud nebývalé procento dětí a bez regulace porodnosti by počet lidí rychle narůstal; rostoucí složitost společnosti (zvláště evropské) způsobuje, že nároky na výchovu dětí rostou a doba úplné závislosti na rodičích se prodlužuje; koncentrace kapitálu a industrializace zmenšuje počet rodin, ve kterých děti navazují na práci rodičů, a to vede k odcizení mezi generacemi. Otázka, jestli církev má i v této situaci trvat na striktním zákazu antikoncepce, není triviální.

Málo se připomíná, že Ferdinando Lambruschini, kterého papež pověřil uvedením této encykliky, ve svém proslovu řekl, že encyklika není neomylná a v případě nových poznatků nelze vyloučit její revizi.

Obsah encykliky

V první části encykliky (odstavce 1 – 6) Pavel VI. vysvětluje, že je to učitelský úřad církve, kdo je kompetentní vykládat tzv. přirozený zákon, který je vyjádřením Boží vůle a jeho zachovávání je nutné k věčné spáse. Ve druhé části (odstavce 7 – 10) podává svoji představu manželské lásky, která je odrazem lásky Boží. Následuje vlastní odmítnutí antikoncepce (odstavce 11 – 12), jeho zdůvodňování (odstavec 13), konkretizace (odstavce 14 – 16) a vykreslení vedlejších účinků, které by povolení antikoncepce mohlo způsobit (odstavec 17). Zbývající část jsou víceméně pokyny k tomu, jakými prostředky je – podle Pavla VI. – možné zákaz uvést do praxe a zmírnit jeho negativní následky.

Dnešní situace

V dalším textu přistoupím na tradicionalistickou terminologii a budu antikoncepcí nazývat metody zabránění početí, které Humanae Vitae odmítá. Jedinou povolenou metodu, metodu neplodných dnů, nazvu PPR – přirozené plánování rodičovství.

Odmítání antikoncepce je v současné době pevně zakořeněno v tradičních kruzích církve a je těžké si bez něj představit kulturu katolicismu. V důsledku nespolehlivosti PPR pak je mezi křesťany velké množství rodičů, kteří díky této kultuře vychovávají takový počet dětí, který by si sami nezvolili. Často je to pro ně zdrojem velkých těžkostí a jsou závislí pomoci dalších dobrých lidí. Převládá mezi nimi názor Pia XI., že každé jednotlivé použití antikoncepce je těžký hřích. Pro tyto lidi by byla velká rána, kdyby najednou učitelský úřad církve „zjistil“, že to vše bylo zbytečné. Na druhou stranu ovšem existují lidé, kteří zákaz antikoncepce odmítají a říkají, že se řídí vlastním svědomím. Jejich svědomí obvykle neabortivní antikoncepci schvaluje. Tito lidé se z antikoncepce nezpovídají, nepovažují ji za hřích – ostatně, encyklika Humanae Vitae slovo hřích vůbec neobsahuje. A někdy se dokonce uchylují k antikoncepci abortivní – sám znám lidi aktivní v církvi, kteří používají nitroděložní tělísko (abortivní antikoncepce).

V církvi se mluví o tom, že encykliku je třeba hlásat novým jazykem. Někteří předpokládají, že ten nový jazyk má přesvědčit ty, kdo ji ještě dnes odmítají. Jiní si pod novým jazykem naopak představují  faktické zrušení zákazu. Kam se má amatérský teolog přiklonit? Je správné ctít kulturu církve, nebo se zbavovat věcí, jež člověka zbytečně svazují?

Můj názor

Samozřejmě bych považoval za ideální, abych sexualitu věřících nemusel nazývat problémem – nicméně taková situace dnes není a asi ani nikdy nebyla: Sexualita souvisí s naplňováním smyslu života a jako taková vždy vyžadovala velkou pozornost člověka. Základním smyslem života člověka je vstupovat do kontaktu se zlem a na jeho místě vytvářet dobro. Ale nesmíme samotnou sexualitu považovat za zlo. Pokud taková věc v některých dobách nastala, měli bychom se poučit z toho, jak církev tuto chybu překonala, ale neměli bychom považovat názory této doby za hodné následování.

V žádném případě si nemyslím, že by zákaz antikoncepce plynul Bible. Příběh Onanův, který se někdy cituje, je odsouzením ekonomického podvodu na ženě, který je navíc spojen se sexuálním zneužíváním. Zákaz antikoncepce jako takové z něj podle mne odvodit nelze. Nicméně také nelze šmahem odmítnout věc, kterou tolik dobrých lidí ctí jako kulturu víry.

Obrovským problémem v diskusích o encyklice Humanae Vitae je to, že se problém antikoncepce většinou vytrhuje z obecného tématu sexuality. Církev potřebuje řešit problém sexuality jako takový – a pokud se to podaří, postoj k antikoncepci z něj může vyplynout. A problém sexuality není jen věcí manželů, ale i lidí svobodných.

Sexualita jako problém se týká více mužů než žen. O těchto věcech se málo mluví, ale je fakt, že velké procento mužů se nemůže vyhnout občasnému vyprazdňování svých váčků semenných. U řady z nich k tomu dochází bezděčně, především noční polucí. Je ale řada takových, u kterých k tomu nedochází, nebo je frekvence polucí nedostatečná. Pokud se váčky semenné přeplní (nebo dojde podráždění příslušných nervů z jiných důvodů), dostává sexualita kompulzivní, nutkavou podobu. V manželství muž obvykle očekává, že osvobození (nebo prevence) přijde od manželky. Svobodný muž, nebo muž, jehož manželka sex dlouhodobě odmítá, se obvykle nevyhne méně důstojnému řešení. A pokud k žádnému řešení nedojde, hrozí, že se muž zachová jako úchyl, že ohrozí své okolí i sám sebe a v případě manžela také svoji rodinu. Mluvit v této situaci o svobodném rozhodování je iluze: Svoboda zde jistě existuje na časových úsecích řádu hodin, ale nikoli na časových úsecích řádu týdnů. Případy zbožných kněží, kteří byli zatčeni např. za pedofilii, jsou toho dokladem.

V odstavci 27 Pavel VI. vyzývá lékaře, aby získali v dané oblasti všechny informace a vedli manžele po správné cestě. Dnes lékaři neuspokojeným lidem, kterým by hrozilo kompulzivní sexuální chování, doporučují masturbaci. Tu věc nelze brát na lehkou váhu, i když postoj církve k masturbaci je záporný. Nicméně občasná nevyhnutelnost tohoto řešení našla i v učení církve své vyjádření: Katechismus v odstavci 2352 hovoří o situacích, kdy vina spojená s masturbací může být snížena „na nejmenší míru“.

Řešení problému sexuality vidím především dvojí: Jednak je to bod číslo 6 mého článku o manželské sexualitě, a jednak odstavec 2352 katechismu. Pokud církev bude na encyklice Humanae Vitae trvat, mohly by tyto věci být součástí již zmíněného nového jazyka. Osobně si myslím, že není jiné cesty.

Encykliku Humanae Vitae jako takovou neodsuzuji, ale nějaké řešení problému sexuality by se vždy mělo hlásat spolu s ní. Odmítání chemické antikoncepce má něco do sebe, odmítání mechanických prostředků také. Teorie manželské lásky, kterou encyklika předkládá, je svým způsobem přirozená a krásná. Také se mi líbí myšlenka, že počet dětí je věcí manželského páru a ne někoho jiného, a už vůbec ne státu.

Přesto si nemyslím, že zákaz antikoncepce je příkaz Boží, jehož zachovávání je nutné ke spáse (viz odstavec 4 encykliky). Vykládat takto evangelium (odkaz na Matouše 7:21) je chyba, které se Pavel VI. měl vyvarovat: Vůle Otcova nebývá založena na poučkách tohoto typu. A podobně nejsem úplně ztotožněn se zdůvodněním zákazu z odstavce 13: Lépe by bylo prostě říci, že pokud se budeme zdržovat určitých způsobů antikoncepce, bude to krásné.

Víra a konspirace

Nejen mezi věřícími je dnes rozšířeno mnoho variant vyprávění o různých tajných plánech, které mají prosazovat ve světě (nebo v církvi) ďábelskou moc. Pokud se člověk přihlásí k některé z konspiračních teorií, hlásí se tím k určité kultuře. Dovolte mi, abych za sebe podal přehled teorií, kterým věřím a kterým ne.

1. Zednáři

Věřím tomu, že zednáři vytvářejí celosvětové společenství a mnoho z nich se snaží toto společenství využít ve prospěch buď svůj, nebo společných cílů. Zednáře považuji za společnost víceméně náboženskou, s tím, že jejich programová indiference k různým náboženstvím je bohužel nechrání před sektáři, kteří vyznávají třeba satanismus. Mám ale velké pochybnosti o tom, co někdy slyším, že satanismus je vůdčí myšlenkou zednářství. Viděl bych problém v tom, že zednáři neusilují o zlepšení katolické církve, ale o její potlačení (postoj zednářů k církvi tedy trpí podobným neduhem, jako postoj církve k sexuální výchově ve školách).

Osobně si myslím, že dnes větší problém než zednáři představují ekologisté: Také tvoří celosvětové společenství a snaží se jeho pomocí získat vládu, prosadit své cíle, které nejsou s křesťanstvím příliš kompatibilní. I kdyby jenom v tom, že křesťan má hledat pravdu. Nevím, jestli ekologismus nějak souvisí se zednářstvím. Myslím si ale, že se spíše může snažit využívat existující zednářské struktury. Ekologismus podle mne dnes představuje reálné nebezpečí.

2. Homoloby

LGBT komunita se občas projevuje jako další výrazné společenství s celosvětovou působností. Myslím si, že na rozdíl od zednářů se nejedná o hierarchickou či trvalou strukturu. Myslím si, že jde o společenství spíše průběžné, o lidi, kteří sdílejí určité společné postoje. O svém názoru na homosexualitu už jsem psal dříve. Nemyslím si, že homoloby představuje pro církev velké nebezpečí, protože její jednání je zpravidla přímé a otevřené.

3. Spiknutí tradicionalistů

Tradicionalisté považují za správné, aby jejich spiritualita vládla, protože se považují za držitele Kristovy pravdy. Jsou ve stálé bojové pohotovosti – proti zednářům, proti protestantům, proti modernismu. Proto zákulisní jednání považují za věc, na kterou mají právo. Byl by zázrak, kdyby za takové situace nevznikaly konspirační teorie o tom, co všechno potají spáchali.

Teorie o okolnostech smrti papeže Jana Pavla I. byla důkladně propracována, takže normální člověk má pouze na výběr věřit nebo nevěřit. Osobně spíše nevěřím. Autoři nejsou jednotní v tom, jaký by byl důvod jeho vraždy – jestli snaha o vyšetřování ve vatikánské bance, nebo plány na reformy v církvi (včetně diskuse nad Humanae Vitae). Úvahy o vraždách (a pokusech o vraždu) řady modernistů mi připadají málo opodstatněné, protože smrt u lidí v kardinálském věku nevidím jako tak nepravděpodobnou věc.

Bolestná situace kolem odvolání biskupa Bezáka je nicméně ukázkou toho, že zákulisní jednání je realitou, i když (nejspíš) v měřítku řádově menším, než v teoriích o vraždě Jana Pavla I.

4. Zdravotní konspirace

Nemohu rozebírat každou blbost typu chemtrails, ale chci zareagovat na teorie o škodlivosti očkování proti různým nemocem. Jedná se většinou o věci, které člověk neví – jestli je škodlivý skvalen, kolik je ve vakcínách rtuti a podobně. Osobně jsem nakloněn věřit oficiálním místům a považovat očkování za jakýsi druh otužování, který je doporučován (nebo předepisován) v situacích, kdy riziko stojí za to. Odmítání povinného očkování ve většině případů považuji za pověru, promarněnou příležitost něbo i sabotáž.

Jiná věc jsou morální aspekty očkování, kdy se některé očkovací látky (jako proti zarděnkám) vyrábí kultivací na buňkách uměle potracených dětí. To je věc velmi smutná. Pokud lze vakcínu připravit z buněk zvířecích, mělo by se podle mne od používání těch „lidských“ upustit.

5. Globální oteplování

Někdy jsou za konspirační teorii označovány názory, že s globálním oteplováním to není tak zlé, jak tvrdí ekologičtí aktivisté, nebo že vliv člověka na tento proces je malý. Osobně si myslím, že se o konspiraci nejedná – že v případě ekologických aktivistů se spíše jedná o lpění na některých prvních výsledcích začínajícího výzkumu, které už byly překonané – viz například zde.

Pokud si ekologičtí aktivisté myslí, že pravda je na jejich straně, měli by na vyvrácení této „konspirační teorie“ začít doopravdy pracovat a své myšlenky popularizovat – už minimálně patnáct let chrlí všeobecná prohlášení pro politiky či manažery, ve kterých naznačují, že „my víme“, zatímco fundovanější populární články produkuje pouze druhá strana. Osobně spíše uvěřím někomu, kdo mi poskytuje informace jdoucí do hloubky, než někomu, kdo pouze agituje. O problematiku globálního oteplování se (jakkoli okrajově) zajímám už delší dobu. Pokud se mýlím, rozhodně to není moje vina.

Víra a nudismus

V mládí jsem jednou seděl na zahradě pod stromem a pozoroval jsem párek jakýchsi ptáčků. Ptačí samička usedla na tenkou větev a sameček se posadil kousek od ní. Pak se pomalu začal úkroky přibližovat, až se jí dotkl křídlem. Samička rychle udělala pár úkroků směrem od něj a zastavila se. Sameček chvilku váhal a opět se začal přibližovat. Tak se situace opakovala několikrát, až oba ptáčci jen taktak balancovali na tenoučkém konci větve, nakonec spadli a odletěli spolu jinam. Pro mne ta situace tehdy byla jasná: Nebyl to útěk samičky před samečkem, ten by vypadal jinak. Byla to hra. Byla to laskavá hravost, kterou Bůh spojil s láskou a věrností od samého počátku. V říši zvířat mívá různé projevy a formy. Nejkrásnější a nejsložitější je tato hravost u člověka.

Za jeden z projevů této hravosti považuji i skutečnost, že krásné dívky po celý život zahalují své tělo před všemi chlapci, aby jej pak odhalily pouze jedinému, svému vyvolenému. Tato hravost je posvátná a dotýká se na jedné straně Boha–Tvůrce, na druhé straně pak předávání života a jeho smyslu. Jsem pro to, aby se přísně trestaly prohřešky těch, kdo druhým lidem naruší tuto hru násilím. Kdosi mi říkal, že přiměřenou obranou před pokusem o znásilnění může být i zabití útočníka. S tím plně souhlasím. A myslím si, že člověk, který se této hry sám vzdá na nudistické pláži, dělá obrovskou chybu.

Myslím si ovšem, že ani v manželství nemá být nahota úplnou samozřejmostí. Odkrytí intimity by vždy mělo souviset se sváděním, s milováním. A druhým z partnerů by vždy mělo být přijímáno s úctou. Zde možná přeháním, některým manželům evidentně stačí jiné formy laskavé hry. Tuším, že sdílenou nahotu lze chápat jako obecný projev odevzdání. Souhlasím s tím, co říkával doktor Plzák, že ženy nesvádí muže tím, že se svléknou, ale tím, že se svůdně obléknou. Ale přesto cítím, že nahota má být s milováním spojena pevným poutem.

Myslím si ještě jednu věc, a zde se mnou bude už souhlasit méně lidí: Myslím si, že svlékání na nudistické pláži je horším zásahem do svaté přirozenosti člověka než třeba pornografie. Myslím si to proto, že nudistická pláž pohrdá posvátnou hravostí, která je spojena s milováním. Pornografie toto spojení zachovává, nebo alespoň (představuji si) zachovávat může. Nudismus vnímám jako totální zmar; pornografii „jen“ jako nezřízenost.

Myslím si, že člověk, který má úctu k sobě a ke svému (budoucímu) partnerovi, a také k Bohu, se nudistické pláži vyhýbá. Nedělá to ovšem ze strachu před věčným zatracením, ale z hravosti. A tato hravost je posvátná.

Vyprávění poutníka

Přečetl jsem si knihu Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci v olomouckém vydání z roku 2007, které jako „předskokana“ obsahuje na začátku zhruba čtyřicetistránkový výklad  o hesychastické modlitbě od Richarda Čemuse a pak krátkou předmluvu Tomáše Špidlíka. Mým cílem zde není zestručnit obsah knihy, to by bylo nad moje síly (a po chvilce listování výsledky Googlu zjišťuji, že se to ani jiným obvykle nepovede). Chci pouze, jak je mým zvykem, nastínit pár myšlenek, o nichž se málo mluví.

Autor Upřímných vyprávění je neznámý, víme jen, že text pochází z 19. století. První část tvoří čtyři příběhy poutníka či putujícího poustevníka, ve kterých líčí, jak se učil modlitbě. Tyto příběhy mi připadají autentické, přinejmenším dávají pozoruhodný vhled do života a myšlení ruských potulných mnichů a do jejich zbožnosti. Následuje úsek ukázek ze spisů otců poustevníků, kteří jsou v předchozím textu bráni jako zásadní autorita. Pak jsou další tři vyprávění, která ale jsou psaná jiným stylem než první čtyři (stylem tak trochu šviháckým či světáckým). Obsahem těchto posledních tří vyprávění jsou [nejspíše fiktivní] debaty o tom, jaké jsou možnosti praktikovat modlitbu srdce v normálním životě. Kniha je považována za jeden ze zásadních textů východní křesťanské spirituality. 

Vyprávění poutníka začíná tím, jak jej oslovila věta z páté kapitoly prvního listu Soluňanům Bez přestání se modlete. Tu větu pojme jako přikázání Boží a začíná hledat, jak by se mohl modlit bez přestání. Cestu k tomu zanedlouho najde prostřednictvím tzv. modlitby Ježíšovy, kterou s pomocí růžence jako počitadla opakuje denně mnohokrát – zpočátku třítisíckrát, později dvanácttisíckrát. Nakonec ji pak opakuje v rytmu úderů svého srdce. Zaujal mě obrat, který na straně 61 překladatel použil: Modlitba Ježíšova se vyjadřuje slovy Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou. To sdělení je pozoruhodně přesné: Vyjadřovat modlitbu slovy… Takto používaná modlitba totiž skutečně má být věcí mysli, věcí srdce. Slovy ji můžeme pouze vyjádřit. Modlitbu Ježíšovu si pak poutník nese na celé své cestě a postupně vypráví různé duchovní příběhy.

Pro nás, kdo chodíme do zaměstnání a máme starost o rodinu, má zmíněná věta z listu Soluňanům spíš příchuť povzbuzení k modlitbě. Pokud bychom ji brali jako přikázání, byla by pro nás spása v nedohlednu – i přes to, co se dočteme v posledních třech poutníkových vyprávěních: I když zřejmě mnohdy je možné se při práci takto modlit, není vždy snadné se ve víru povinností a únavy denního života takové modlitbě naučit.

Nemůžeme zde zanedbat otázku, jestli Ježíš své apoštoly učil Ježíšově modlitbě. Ta otázka je velmi obtížná, a přitom je zcela zásadní pro pochopení křesťanství. Samozřejmě tuším, že Ježíš apoštoly neučil tisíckrát denně říkat Ježíši, smiluj se nade mnou. Spíše se ptám, nakolik byla v okruhu jeho učedníků přítomna neustálá modlitba srdcem. Víme, že Jan Křtitel žil na poušti dlouhou dobu a zdá se mi zřejmé, že dlouho žil životem poustevníka. Víme, že i Ježíš před svým veřejným působením odešel na poušť na čtyřicet dnů. Víme, že trávil dost času v samotě a modlitbě. O učednících ale víme jen málo. Otázka, nakolik bylo jejich povolání mnišské, zůstává nezodpovězena.

Největší otázkou ovšem zůstává, jaké místo ve svém životě dáme modlitbě my sami. Bůh někdy rád přichází k těm, které povolal, a modlitbu zahajuje. Ale zkušenost církve říká, že člověk nemá jen vyčkávat, až jej osloví Nejvyšší. Ať už Bůh odpoví na naše oslovení, nebo nás osloví sám, je dobré mít praxi a zkušenost s tichem a modlitbou. Cvičení v těchto věcech patří v pokladnici víry k věcem nejcennějším. Čím více máme pocit, že církev v Evropě prochází krizí, tím více bychom měli tento poklad vynášet na světlo. I jiná velká náboženství jej mají a někdy jej dokážou zúročit lépe než my. Je potřeba, abychom tuto věc, která je základem celé tradice církve, šířili více než dosud: Mnohdy můžeme právě takto připravovat půdu pro milost Boží, na prvním místě ve svém vlastním srdci. Například modlitbu růžence je možné pojmout tímto způsobem.

Seslání Ducha Svatého

Duch Svatý hraje v křesťanství zásadní roli, tak jako ji hrál v kázáních Ježíšových. O Duchu Svatém nám přísluší hovořit jedině s úctou. Evangelisté Matouš, Marek i Lukáš označují rouhání proti Duchu Svatému za ten nějtěžší, neodpustitelný hřích. Člověk, který je plný Ducha, se svému okolí může jevit jako blázen. Přesto – a možná i právě proto – jsme před rouháním proti Duchu varování v největší míře. Správná představa o Duchu Svatém pak naši cestu za Kristem může usnadnit více než cokoli jiného.

Nejsem si úplně jistý, jestli slavení svátku Seslání Ducha Svatého, jak jej dnes známe, obrací naši pozornost nejlepším směrem. Byl skutečně Duch Svatý „seslán“ na apoštoly právě a pouze v den letnic? Není podstata žití v Duchu spíše v tom, co čteme ve dvacáté kapitole evangelia svatého Jana, kde Ježíš své učedníky vybízí slovy Přijměte Ducha svatého? Událost, kterou učedníci prožili o letnicích, popisuje svatý Lukáš slovy byli naplněni Duchem Svatým. Ale ten obrat používá ve svých textech i na jiných místech – už u Zachariáše hned v první kapitole evangelia, a i ve Skutcích ještě vícekrát. Osobně si myslím, že Ježíšovi učedníci Ducha Svatého spíše přijali, než že by jim byl udělen. Dar, který dostali o letnicích, bych spíše nazval sesláním daru jazyků. Myslím si, že jazyky jako z ohně, které se jim při dramatickém zjevení ze druhé kapitoly Skutků ukázaly, nebyly plamínky nad zbožně skloněnou hlavou, jak je vídáme na barokních obrazech Seslání Ducha Svatého. Podstatou zjevení podle mne byly skutečně jazyky jako symbol mluvení, hlásání Božího království. Ohnivé byly jen jakoby. Duch Svatý přitom učedníky naplnil podobně, jako mnohokrát jindy.

Nepochopte mě špatně. Nejsem proti slavení svátku Seslání Ducha Svatého. Tím spíše ne, že výkladů o Duchu Svatém slyšíme dnes jako šafránu. Ale tato hluboká tradice by neměla zastínit to, že oslovení Duchem nepatří pouze a jenom k letničnímu shromáždění apoštolů. Že Ducha Svatého musíme přijmout, chceme-li víru žít plně. A jak takové přijetí Ducha vypadá? O tom se dočteme v Písmu mnohokrát.

 

Nebeský Jeruzalém

Mezi lidskou bezbožností a Nebeským Jeruzalémem, kde teprve uvidíme Boha takového, jaký je, leží široká řeka. Přeplavat tu řeku není vůbec snadné. Lidé, kteří z té druhé strany zaslechli vábivé volání,  hledí na dravý proud a váhají. Naštěstí se uprostřed řeky nachází ostrov, oáza klidu a odpočinutí: Ostrov tradiční víry.

Na ostrově žije mnoho lidí. Někteří z nich stojí na břehu a hrdě hledí na polovinu toku, kterou zdolali – a jejich hrdost je přirozená a správná. Další chodí na opačnou stranu ostrova a zkoumavě pozorují druhé rameno řeky, za nímž je země svatá. A mnoho lidí se pilně pustilo do práce, aby si na tom ostrově postavili příbytek. Všichni ti lidé jsou dobří, a když zplihlí a znaveni vylezete na břeh, postarají se o vás s vlídností. Za jejich pomoc určitě budete vděční. Cesta přes první rameno řeky nebyla vůbec snadná a vy se potřebujete zotavit. A když pohlédnete k protějšímu břehu, uvidíte,  že druhé rameno je ještě horší: Bez rady zkušených plavců se neobejdete, a pokud nebudete bojovat proti proudu,  strhne vás do míst, odkud není návratu.

Dáte-li se s místními lidmi do řeči, brzy zjistíte, že někteří z nich se připravují na cestu na protější,  zaslíbený břeh. Mnoho se jich ale na cestu nechystá – zdá se, že tady našli svůj cíl. Mnozí vás od další cesty budou zrazovat. Jejich argumenty jsou mnohdy přesvědčivé: Nelze popřít, že ostrov je velký a je tu dost práce i možností k vlastnímu růstu – například boj se hříchem,  který je na ostrově tématem číslo jedna, nikdy nekončí. Také nelze popřít, že cesta ke břehu, na kterém leží Nebeský Jeruzalém, je dost nebezpečná. A pokud se někdo vydá na cestu vámi inspirován, může nakonec i jeho krev padnout na vás. Mnoho lidí na ostrově je přesvědčeno o tom, že zde už dosáhli svého cíle. Je možné, že mají pravdu. Ale pokud v srdci cítíte volání nebe, budete se jednou muset znovu ponořit do vln. Myslím si, že to byl tento ostrov, na kterém kázal Ježíš.

– – – – – – – – – – –

Mnoho lidí se domnívá, že Nebeský Jeruzalém,  který sestupuje s nebe na konci Janovy Apokalypsy, přijde od Boha na konci věků. Mnozí dokonce kvůli tomu hledají paralely mezi Janovým zjevením a dnešní dobou. Ale myslím si, že logika Janova Zjevení není taková. Svět zde nespěje od špatného k horšímu, jak by se z novinových titulků zdálo. Věci, které jsou nazvány posledními, zde bývají ty nejlepší a nejdůležitější. Na konci věků pak zvítězí Bůh. A tak Nebeský Jeruzalém z konce Písma existuje už dnes, je zde, a je to velmi dobré. Najdete jej na druhé straně řeky.

Vlastně si myslím, že Nebeský Jeruzalém se zas tak moc neliší od města, ve kterém žijete. Ano, je jako mladá nevěsta, jak se dočteme v Apokalypse. A není tu potřeba lampy ani světla slunce. Ale možná to není nutně město, co je celé nové: Možná se jenom vy díváte novýma očima,  které teď nachází stopy Boží ve všem kolem vás.