Fiducia Supplicans a žehnání stejnopohlavním párům

V prosinci 2023 vydalo vatikánské Dikasterium pro nauku víry „deklaraci“ Fiducia Supplicans, která upravuje žehnání stejnopohlavním párům (a spolu s nimi také párům v jiných „neregulérních“ vztazích). Od té doby nemohu uniknout zprávám, které referují buď o jejím nadšeném přijetí nebo o jejím odmítání. Osobně se kloním k první variantě a myslím si, že tato deklarace podchycuje některé věci, které jsou v křesťanství důležité. Vycházím z anglického překladu dokumentu.

Dobrý úvod k deklaraci tvoří „prezentace“ kardinála Fernándeze, ve které upozorňuje na důležitou věc: Že dokument nic nemění na katolické definici manželství, ale že staví do nového světla akt žehnání. Po přečtení prezentace člověk lépe pochopí, proč se v samotném dokumentu stále opakuje upozornění na to, že požehnání neregulérním svazkům nesmí připomínat manželství a nemá se odehrávat při liturgii.

Deklarace rozlišuje žehnání dvojího druhu: Žehnání směřující shora dolů, kdy žehnající člověk touží po tom, aby Bůh viděl žehnaného člověka jako dobrého. Krásný příklad takového žehnání je v šesté kapitole biblické knihy Numeri: »Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem« (podle ekumenického překladu). Druhý způsob žehnání je zdola nahoru, když člověk sám žehná Bohu a chválí ho za to, co vykonal ve světě nebo v jeho životě. Takovému žehnání nemáme klást překážky.

O žehnání neregulérních vztahů čteme v odstavci 31: „V takových případech může být uděleno nejen žehnání zdola nahoru, ale i shora dolů těm, kdo – když uznávají, že jsou v nouzi a potřebují pomoc Boží – nepožadují legitimizaci svého stavu, ale prosí o to, aby všechno, co je v jejich životech a v jejich vztahu pravdivé, dobré a lidsky hodnotné, bylo obohaceno, uzdraveno a pozdviženo vzhůru Duchem Svatým.“ A v odstavci 33 čteme: „Žádost o požehnání tedy vyjadřuje a živí otevřenost k transcendenci, milosti a blízkosti Boží v tisících konkrétních okolnostech života. To ve světě, v němž žijeme, není žádná malá věc.“

Dokument také na několika místech poznamenává, že (z různých důvodů) nemají tato požehnání neregulérním párům být formalizována a předepsána biskupskou konferencí nebo jinou církevní strukturou.

Odstavce 39 a 40 pak říkají, že takové požehnání nemá být udělováno zároveň nebo v souvislosti s občanským sňatkem, ani se nemá uskutečnit v oblečení, jaké je typické pro svatbu. Spíše se může odehrát při pouti, návštěvě poutního místa, setkání s knězem nebo při modlitbě ve společenství.

V posledním odstavci deklarace ještě připomíná, že k základům křesťanské pokory patří schopnost cítit se požehnán a žehnat. „Otec nás miluje a nám zbývá jenom radost z toho, že my mu žehnáme, radost z toho, že mu děkujeme, a také potřeba učit se od něj žehnat. Tak každý bratr a každá sestra bude moci pocítit, že v církvi vždy jsme poutníky, vždy jsme prosebníky, vždy jsme milováni a, navzdory všemu, vždy jsme požehnáni.“

Víra a hřích

Číslo sedm bylo ve starověku symbolem úplnosti. Psal jsem o tom, že kdyby Bůh tvořil svět sedm dnů, stvořil by všechno myslitelné dobro. On ale tvořil jen šest dnů a šestý den stvořil člověka ke svému obrazu. Proto je svět protkán místy, kde dobro chybí, a je úkolem člověka, aby to chybějící dobro tvořil. Chybí-li někde dobro, člověk to vnímá jako zlo. Naštěstí je šest sedmin dobra naplněno a pro zlo zbývá jen jedna malá část. To zlo se ovšem, bohužel, skrývá i uvnitř nás. Místy vystupuje na povrch, a pak jej můžeme vidět na našich skutcích. Je třeba, abychom se občas zamysleli nad tím, kde se na nás samých zlo projevuje, protože nelze bojovat s nepřítelem, o kterém nevíme, kterého neznáme. A tento nepřítel sílí s každým okamžikem, kdy jej necháme, aby řídil naše činy. Proto nás církev povzbuzuje k tomu, abychom občas „zpytovali svědomí“ a zkoumali své hříchy. Měli bychom zlo v sobě poznat tak systematicky, abychom o něm dokázali mluvit. Vyznání hříchu je známkou toho, že jsme připraveni jej řešit. Takový hřích nám sám Bůh rád odpustí.

Při zkoumání svého svědomí je ale také třeba mít na paměti, že toho zla je jenom malá část. V průměru – jak plyne z biblické báje – jedna sedmina. Měli bychom tedy zlo v sobě vidět na pozadí velkého množství dobra, našeho velkého obdarování, které pochází od Boha a od našich dobrých činů. Někteří lidé propagují myšlenku, že správný katolík má chodit ke svaté zpovědi každý týden. Nic proti tomu nemám – tedy v případě, že zbylých šest dnů budete přemýšlet o dobru, které je ve vás. Úkolem křesťana je vidět svět v jeho úplnosti. A dobro v něm má veliký podíl.