V prosinci 2023 vydalo vatikánské Dikasterium pro nauku víry „deklaraci“ Fiducia Supplicans, která upravuje žehnání stejnopohlavním párům (a spolu s nimi také párům v jiných „neregulérních“ vztazích). Od té doby nemohu uniknout zprávám, které referují buď o jejím nadšeném přijetí nebo o jejím odmítání. Osobně se kloním k první variantě a myslím si, že tato deklarace podchycuje některé věci, které jsou v křesťanství důležité. Vycházím z anglického překladu dokumentu.

Dobrý úvod k deklaraci tvoří „prezentace“ kardinála Fernándeze, ve které upozorňuje na důležitou věc: Že dokument nic nemění na katolické definici manželství, ale že staví do nového světla akt žehnání. Po přečtení prezentace člověk lépe pochopí, proč se v samotném dokumentu stále opakuje upozornění na to, že požehnání neregulérním svazkům nesmí připomínat manželství a nemá se odehrávat při liturgii.

Deklarace rozlišuje žehnání dvojího druhu: Žehnání směřující shora dolů, kdy žehnající člověk touží po tom, aby Bůh viděl žehnaného člověka jako dobrého. Krásný příklad takového žehnání je v šesté kapitole biblické knihy Numeri: »Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem« (podle ekumenického překladu). Druhý způsob žehnání je zdola nahoru, když člověk sám žehná Bohu a chválí ho za to, co vykonal ve světě nebo v jeho životě. Takovému žehnání nemáme klást překážky.

O žehnání neregulérních vztahů čteme v odstavci 31: „V takových případech může být uděleno nejen žehnání zdola nahoru, ale i shora dolů těm, kdo – když uznávají, že jsou v nouzi a potřebují pomoc Boží – nepožadují legitimizaci svého stavu, ale prosí o to, aby všechno, co je v jejich životech a v jejich vztahu pravdivé, dobré a lidsky hodnotné, bylo obohaceno, uzdraveno a pozdviženo vzhůru Duchem Svatým.“ A v odstavci 33 čteme: „Žádost o požehnání tedy vyjadřuje a živí otevřenost k transcendenci, milosti a blízkosti Boží v tisících konkrétních okolnostech života. To ve světě, v němž žijeme, není žádná malá věc.“

Dokument také na několika místech poznamenává, že (z různých důvodů) nemají tato požehnání neregulérním párům být formalizována a předepsána biskupskou konferencí nebo jinou církevní strukturou.

Odstavce 39 a 40 pak říkají, že takové požehnání nemá být udělováno zároveň nebo v souvislosti s občanským sňatkem, ani se nemá uskutečnit v oblečení, jaké je typické pro svatbu. Spíše se může odehrát při pouti, návštěvě poutního místa, setkání s knězem nebo při modlitbě ve společenství.

V posledním odstavci deklarace ještě připomíná, že k základům křesťanské pokory patří schopnost cítit se požehnán a žehnat. „Otec nás miluje a nám zbývá jenom radost z toho, že my mu žehnáme, radost z toho, že mu děkujeme, a také potřeba učit se od něj žehnat. Tak každý bratr a každá sestra bude moci pocítit, že v církvi vždy jsme poutníky, vždy jsme prosebníky, vždy jsme milováni a, navzdory všemu, vždy jsme požehnáni.“