Eucharistie a solidarita

V úvaze na minulý měsíc jsem nepochválil zbožnost, se kterou jsem se setkal na severoamerickém kontinentu. Tento měsíc to napravím: Zmíním se o svých dvou nevěřících kamarádech, kteří se nezávisle na sobě (už před mnoha lety) vrátili z cesty do USA jako věřící – a to díky zážitku křesťanské solidarity. Po snad už dvaceti letech si nepamatuji jejich příběhy přesně, a tak shrnu podstatu do jednoho společného krátkého příběhu…

Vypadalo to zhruba tak, že přijedete s manželkou na rok za prací do Ameriky a ocitnete se ve společnosti, která je úplně jiná. Brzy zjistíte, že mezi vašimi novými známými hraje zbožnost významnější roli, než byste čekali, a tak se jednou (v rámci poznávání cizí země) zastavíte v neděli v jakémsi kostele. Lidé se tady patrně znají a hned si všimnou, že jste noví. Jeden vás osloví, a když řeknete, že jste cizinec, zeptá se: A kde bydlíte? Nechybí vám tam něco – potřebujete něco půjčit? Nábytek, deky, bicykl? Pak se k vám připojí další člověk a mluví úplně stejně – a ještě vás třeba pozve na pravidelné farní barbecue (jenom si donesete klobásu). Po takovém zážitku člověk najednou začne vidět Boha ve světě kolem sebe. Oba mí kamarádi se po návratu zařadili do různých, shodou okolností protestantských církví.

Přemýšlím, jestli bychom se i u nás ve farnosti dokázali takto ujmout cizinců z chudších zemí. Možná že ano – sám jsem byl kdysi (ovšem jako Čech) po svém přistěhování do své nynější farnosti osloven zasloužilou farnicí, která měla dobré důvody považovat tu farnost za svoji, a musím říci, že to bylo velmi příjemné. V té době jsem byl ovšem už věřící, ale vědomí farnosti, která tepe životem, ve mně zůstalo dodnes. Myslím si, že nějak takto se může projevovat solidarita ve společenství eucharistie.

Reklamy

2015-03-01: Tři stany

Marek 9,2-10

V zemi, kde tradice po mnoho let považovala zbožnost, národ a stát za jednu věc,  byla myšlenka, že Ježíš bude kralovat, věcí,  které nebylo možné se vyhnout. Když se pak na hoře vedle Ježíše objevují Mojžíš a Eliáš,  je myšlenka na stavbu velitelských stanů a na ustavení pozemského království nasnadě. Nelze pochybovat o tom, že lidu ochotného postavit se za nového krále by se našlo dost.

Ale kralování,  které Ježíš hlásá, není jako kralování tohoto světa. Ježíš radikálně odděluje trůn od oltáře a vybírá si oltář.  Nepřichází ani tak mečem trestat ty, kdo konají zlo, ale spíše radostí Boží naplňovat ty, kdo konají dobro. Po slavném zjevení následuje odkaz na smrt: Setkání se zlem tváří v tvář – s vědomím následného vítězství. Takto nějak si můžeme představit kralování Boží.

2015-02-22: Věřte evangeliu

Marek 1:12-15

Dnešní evangelium je jedním z nemnoha míst, kde se dozvídáme (i když dost zhuštěně), co vlastně Ježíš při svých veřejných vystoupeních učil: Přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu.

U teologů se můžeme dočíst, že slovo evangelium (radostá zpráva) se v té době používalo celkem běžně k označení panovníkových vyhlášek. Pak by hlásání Božího evangelia mohlo znamenat, že Bůh konečně přichází a bude se ujímat vlády (nad kým vlastně?). Že se brzy dočkáme Božího kralování. Přiznám se ale, že ze všeho nnejvíce jsem připraven si představit, když se řekne evangelium, skutečnou radostnou zprávu, zprávu daného příběhu Písma, kterou je třeba chápat tak, aby nám působila radost. Takto Bůh obvykle mluví: Mluví tak, že člověk pocítí radost. Že nalezne to, co v jeho srdci bylo zapomenuté. Takto do našeho srdce nakonec skutečně vstupuje Boží kralování – že překročíme nauku z hodiny náboženství a sami ve svém srdci zaslechneme volání Boží.

S oblibou říkám, že když Bůh vchází do našeho srdce, prokazuje se vstupenkou, a tou vstupenkou je radost – radost hlubší než vše, co nabízí věci kolem nás. Teolog by nejspíše řekl, že víra plná radosti, to není výsledek nějakého rozhodnutí, není to přijetí nějaké vznešené myšlenky. Spíše to je důsledek určité události, setkání s určitou osobou, díky kterému uvidíme nový horizont a jasný směr. Snad v tomto smyslu papež František ve své exhortaci Evangelii Gaudium (odstavec 7) cituje svého předchůdce, Benedikta XVI. Věřím, že takto vypadal příchod Boží, jejž Ježíš hlásal zástupům. V národě, kde lidé zbožnost, národ a stát chápali jako jednu jedinou věc, to mohlo znít velmi revolučně.

Proč nejsem tradicionalistou

Pod pojmem tradiční katolík si představuji nejspíše člověka, který si vysoce cení církevní tradice, vyhledává mše svaté podle tridentského mešního řádu a přisuzuje velkou váhu církevním dogmatům a nařízením. Takoví lidé neberou víru bezmyšlenkovitě. Zabývají se jí nesmírně vážně a s velikou pečlivostí. I já chci víru brát vážně, ale tradičním katolíkem nejsem a být (zatím) nechci. Podle mne se dnes tradicionalisté dopouštějí pěti důležitých chyb:

Striktní víra

Tradicionalisté (protestantští možná i více než katoličtí) často představují víru jako soustavu logicky provázaných pouček, kterým je potřeba věřit, a příkazů, které je potřeba zachovávat. Předpokládám, že i oni vidí značnou podobnost mezi svou vírou a vírou farizeů, které Ježíš při řadě příležitostí kritizoval. Možná se jim zdá, že Ježíš kritizoval farizeje ne za to, že jejich víra je vystavěná z pouček a zákazů, ale za to, že jejich poučky nebyly správné. Toto je ale omyl. Naopak, evangelia mluví o tom, že poučky zákona jsou správné. Co je nesprávné je budovat víru na jejich základě či dokonce pouze z nich. Spravedlnost křesťana musí být větší než spravedlnost zákoníků a farizeů: musí mít o celou dimenzi více.

Hlásání nauky a ne Krista

Přílišný důraz na hlásání církevní (lidské) nauky způsobuje zmenšení důrazu na samotné evangelium, zmenšení důrazu na osobní zkušenost, na osobní vztah člověka s Bohem. Četl jsem kdesi komentář, podle kterého současný rychlý úbytek katolíků v Latinské Americe a nárůst popularity letničních církví je způsoben právě tímto. Nevím, do jaké míry to je pravda, vím i o dalších faktorech. Ale tato zkušenost s tradicionalisty ve mně rezonuje.

Vybíravost v tradici

Dnešní tradicionalisté z tradice církve hájí a hlásají především věci, které se někdo snaží zpochybnit (jako např. definice sexuálních prohřešků). V boji o věci okrajové pak často zaniknou skutečné poklady církevní tradice, jako legendy o sv. Františkovi, spisy sv. Terezie z Avily nebo Thomase Mertona, případně evangelium samotné. V době, kdy celá společnost byla prudérní, zdálo se naše učení o sexu přijatelné. Jestliže se dnes učení církve o sexualitě stává překážkou v hlásání evangelia, je potřeba jej očistit. Pilíře církevní tradice přitom mohou zůstat nedotčeny.

Setrvávání v boji

Některé části „tradice“ byly vyhlášené jako bojový prostředek, který měl církev chránit proti víceméně dočasným nebezpečím (například v době reformace). Jestliže druhý vatikánský koncil zrušil odsuzování ostatních církví, byl to především projev moudrosti. Dnes čelíme jiným nebezpečím a trvání na některých „tradicích“ církev poškozuje. Ve světské oblasti podobným krokem bylo třeba zrušení hradeb Olomouce na konci 19. století – obranyschopnost země neutrpěla, naopak byla podpořena tím, že se umožnil rozvoj významného města. Přesto tradicionalisté ekumenické snahy soustavně odmítají, ke škodě své i celé církve.

Pohled na jednotu církve

Tradicionalisté si možná představují, že jednota církve by měla spočívat v tom, že všichni přijmou jejich pohled na víru, jejich učení. Nemyslím si, že taková věc je správná. A i když vím, že lidé nadšení do církevních pouček jsou v církvi velmi potřební, tak také cítím, že potřební jsou i modernisté. Potřebujeme takovou církev, ve které tyto skupiny budou žít v jednotě a lásce – ne takovou, ve které se jedni či druzí svého bohatství zřeknou. Potřebujeme církev, ve které člověk v průběhu svého duchovního vývoje bude moci volně procházet od modernismu k tradicionalismu nebo naopak. Dnes je jen málo lidí, kteří by člověka k takové věci mohli zodpovědně povzbudit. Násilně tlačit lidi k jednotě názorů znamená církev redukovat na ty, kdo se podrobí (či kdo se podrobit mohou). Mně ovšem církev připadá redukovaná už dost. Navrhuji spíše otevřít dveře.

—————-

Jestliže jste, vážený tradicionalisto, dočetl až sem, pravděpodobně nad mým textem kroutíte hlavou. Vždyť přece věci, které píšu, by byly popřením nejen katolictví, ale křesťanství vůbec. Jak by si někdo (a myslíte tím mne) mohl myslet, že se těchto chyb tradicionalisté skutečně dopouštějí? Možná je zakopaný pes v tom, že takto se tradiční víra jeví navenek. Uvnitř je určitě mnoho modlitby a snad také darů Ducha Svatého. Ale když se na vaši víru dívám zvenčí, vidím to, co jsem popsal. Tradiční nauka mne vede sice k dobrému, ale vede oklikou – oklikou tak dlouhou, že moje důvěra ve správnost cesty odumírá. Pokud bych měl jít po této cestě, nemohl bych věřit, že přímý a laskavý je Pán. A přitom tu věc mám žhavým železem vypálenou v hlubině svého srdce.

2015-02-15: Ne abys někomu o tom říkal!

Marek 1:40-45

Před pár týdny mě fascinoval příběh o tom, jak Ježíš s velkou mocí kázal v synagóze a pak podtrhl svoji řeč zázrakem – a ne jedním, ale celou spoustou zázraků, které konal v Šimonově domě až do večera. Dnes čteme o uzdravení malomocného. Hádám, že k němu došlo v ústraní, protože malomocný nemohl chodit mezi lidi. Ježíš jej uzdravuje – ale tentokrát ne proto, aby zdůraznil moc Božího království, ale ze soucitu. Zajímavé je, jak se Ježíš při tom zachová: Prosí uzdraveného, aby o tom mlčel: Uzdravovat jen tak, bez slova Božího, je patrně tak trochu na pováženou. Člověk, který uzdravuje jen tak, může zlé duchy vyhánět Belzebubem, může hledat slávu svou a ne slávu Boží, a pokud nic z toho, tak by to mohlo být braní jména Božího nadarmo. Uzdravený ale nemlčí a způsobí tím dost velkou překážku v hlásání evangelia.

Leckdy by člověk rád také měl moc takto zázračně léčit. Po dnešním čtení si ale nemůžeme být jisti, jestli by taková věc byla dobrá. Je potřeba hledat Boží království, a pokud nám k němu něco dobrého bude přidáno, užívejme to s mírností. V tom vidím poselství dnešního evangelia.

Eucharistie a společenství

Občas jsem svědkem toho, že někdo kritizuje církevní poměry u nás. Musím ale říci, že farnosti, do kterých jsem na různých místech Česka postupně patřil, byly docela dobré – spíše bych mohl problémem označit moje vlastní samotářství než to, že by farní společenství bylo nedostačující. Protože ale to, jak by věci vypadat měly, se hezky ukazuje na tom, jak by vypadat neměly, dovolte mi i nějaké zkušenosti ze zahraničí…

Na začátku devadesátých let jsem byl několik měsíců v Kanadě. Moje žena chodila v Česku do františkánského třetího řádu a byla se mnou zrovna ve městě Guelph, když se tam mělo konat jakési shromáždění tohoto třetího řádu. Samozřejmě nás napadlo, že by se mohla podívat, jak to dělají v cizině, a případně o tom napsat článek do jejich českého časopisu. Zkoušeli jsme se přede mší zeptat některých účasníků bohoslužby, ale nikdo nic nevěděl – jenom nás odkázali na pana faráře. Po mši pan farář evidentně měl naspěch, a tak jen řekl, že o tom setkání nic neví, že si to františkáni organizují sami a on s tím nemá nic společného. Nezjistili jsme tedy nic a bylo nám to dost líto. Až po čase jsme se dozvěděli, že to setkání se odehrávalo přímo na faře, která byla za našimi zády, když jsme s farářem mluvili. Zůstala ve mně vzpomínka, že ani přes veškeré přijímání Těla Kristova není v naší církvi samozřejmostí, že tvoříme jedno společenství. Že sdílení nemusí v církvi vůbec být samozřejmostí. Ostatně, návštěva mše svaté v nádherném novogotickém kostele v Guelphu nebyla věcí, kterou bych automaticky nazval společenství. Lidé v tmavých šatech seděli nehybně v lavicích. Při sbírce vložili ministrantovi do košíčku bílou obálku s šekem (snad aby soused neviděl, kolik dali). K přijímání se chodilo tak, že celá lavice jako jeden muž povstala, napochodovala do fronty a přijala Eucharistii. Zatímco šla zpět a z druhé strany (stále v původním pořadí) nastoupila do lavice, vstala další řada a přijala stejným způsobem. Po mši svaté pak zahučely motory aut a měli jsme problém před kostelem zastihnout někoho, s kým by se dala „hodit řeč“. Jakkoli považuji za možné, že mimo bohoslužbu se někde v pozadí odehrával společenský život farnosti, tak nevím, jestli se to dá nazvat společenstvím Eucharistie. Formálně je to asi ideální – ke stolu Páně přistupovali (pokud jsem si všiml) všichni bez rozdílu, v kostele bylo ticho k modlitbě. Ale přesto tu svaté přijímání bylo věcí tak nebývale soukromou, že i já, introvert, jsem byl překvapen. Můj pocit byl velmi rozdílný od toho u nás i od toho v Mexiku, kde jsem byl předtím. Chybělo mi zde sdílení. Návštěvnost bohoslužeb (následující text jsem převážně převzal jako část svého příspěvku v diskuzi na Christnetu) V poslední době se mluví o úbytku návštěvnosti bohoslužeb. Myslím si, že jedním z podstatných důvodů je to, že součástí bohoslužeb je málo sdílení. Podívejte se nejdříve na tento odkaz: http://www.gallup.com/poll/117382/church-going-among-catholics-slides-tie-protestants.aspx Je vidět, že například v Americe pokles existoval, především mezi mládeží, už v padesátých letech 20. století (kdy u nás statistiky z důvodu komunistického útlaku neměly valný smysl). Jako amatér si snad mohu dovolit avantgardní přirovnání, které podle mne o něčem vypovídá. Podívejte se na graf ze zcela jiné oblasti: http://www.cinemablend.com/new/Long-Term-Movie-Attendance-Graph-Really-Really-Depressing-68981.htm Od padesátých let také (v Americe) začal postupně klesat počet lidí, kteří každý týden chodili do kina. Poznamenávám, že kino je – podobně jako kostel – nějaká hala, kde člověk jen sedí a něco sleduje, a k nějakému družení s kamarády je prostor, až když hlavní bod programu (film) skončí. A tak se musíme ptát, jestli je bohoslužba tím rozhodujícím, co lidi k církvi přitáhne. I když vůči některým kapitolkám následujícího odkazu mám dost výhrady, připadá mi svým tématem inspirující. Podívejte se aspoň na uvedený graf: http://markbroadbent.org/2014/07/29/developing-a-model-of-ministry/ Vidíme, že pro setrvání lidí v církvi může být rozhodující příležitost navazovat přátelství, sdílet se. Z dotazovaných lidí, kteří kostel vypustili, jich 75% řeklo „Nezdálo se mi, že by někoho zajímalo, jestli tam jsem nebo ne“. I když mše svatá není věcí, kde by se navazovala přátelství jako hlavní program, jisté příležitosti tu jsou: parta ministrantů, schola, brigáda na úklid kostela. Mimo mši mohou existovat farní rady, brigády na opravu kostela (ach, ta nešťastná památková ochrana, která nás jich zbavuje), farní výlety a další akce, které sblíží nejen účastníky, ale ještě víc organizátory. Nabídnout ovečkám studnu, nebo je obehnat ohradou – to jsou dvě možnosti, jak je udržet na své pastvině (jak se píše v posledním zmiňovaném odkazu). Chceme-li řešit úbytek věřících, musíme začít tím, že si ujasníme, po čem lidé kolem nás žízní. Nejsou to vždy jen peníze. Funkční společenství ovšem potřebuje nějaké šikovné vedení, a to není vůbec snadná věc. Nelze vyčítat například konkrétnímu knězi, že (při svém vzdělání) nemá organizační talent. Lidí s takovým talentem není mnoho. O to více je potřeba je hledat a udržet, pokud se někde objeví. My křesťané bychom měli mít jakousi zvláštní výhodu, pokud jde o vytváření společenství. Už za doby prvních křesťanů se prý jejich současníci podivovali (jak říkal náš moudrý pan farář v dětství): Pohleďte, jak se mají rádi. Myslím si, že je to především tato věc, co by nám mělo pomáhat v hlásání evangelia.

2015-02-08: Proto jsem vyšel

Marek 1:29-39

Dnešní evangelium je plné výroků, které před člověka staví obtížné školometské otázky. První z nich je, proč za ním lidé přinesli nemocné po setmění – možná je odpověď v tom, že až do setmění trvala sobota a židé nemohli dělat tak těžkou práci, jako nosit nemocné za Ježíšem. Druhá otázka bývá, proč se vlastně Ježíš (časně ráno) modlil, když bývá zvykem, že my se modlíme k Němu. Míst v evangeliích, kdy se Ježíš modlí, je ovšem více – asi je třeba si uvědomit, že modlitba je věc potřebná pro každého člověka. Spíše bych si zde všiml jiné věci: Ježíš se modlí na osamělém místě, zatímco mnoho lidí se spíše modlilo tak, aby je všichni viděli. Modlitba o samotě je věc, kterou Ježíš koná a na jiných místech Písma i lidem doporučuje. To platí i pro nás: Nestačí modlit se v kostele a odříkávat společné modlitby. Duchovní život začíná tam, kde člověk hovoří s Bohem intimně, kde v pokoře a tichosti čeká na Jeho slovo. A třetí otázka, na kterou asi jednotná odpověď chybí, je, co Ježíš myslel větou „Pojďme dál, do okolních městeček, abych kázal i tam. Vždyť proto jsem přišel (v jiných překladech je vyšel)“. Přišel proto Ježíš na svět, nebo proto vyšel ze Šimonova domu už ráno, aby jej lidé nezadrželi? Někteří vykladači říkají, že Lukáš na odpovídajícím místě (4:43) píše, že Ježíš byl poslán, což prý potvrzuje první možnost, že je to obdoba Jan 18:37. Určitě to není otázka pro teologa-amatéra. Je ovšem dobré odnést si z dnešního úryvku aspoň to, co jsem zde napsal k otázce číslo 2.