Pod pojmem tradiční katolík si představuji nejspíše člověka, který si vysoce cení církevní tradice, vyhledává mše svaté podle tridentského mešního řádu a přisuzuje velkou váhu církevním dogmatům a nařízením. Takoví lidé neberou víru bezmyšlenkovitě. Zabývají se jí nesmírně vážně a s velikou pečlivostí. I já chci víru brát vážně, ale tradičním katolíkem nejsem a být (zatím) nechci. Podle mne se dnes tradicionalisté dopouštějí pěti důležitých chyb:
Striktní víra
Tradicionalisté (protestantští možná i více než katoličtí) často představují víru jako soustavu logicky provázaných pouček, kterým je potřeba věřit, a příkazů, které je potřeba zachovávat. Předpokládám, že i oni vidí značnou podobnost mezi svou vírou a vírou farizeů, které Ježíš při řadě příležitostí kritizoval. Možná se jim zdá, že Ježíš kritizoval farizeje ne za to, že jejich víra je vystavěná z pouček a zákazů, ale za to, že jejich poučky nebyly správné. Toto je ale omyl. Naopak, evangelia mluví o tom, že poučky zákona jsou správné. Co je nesprávné je budovat víru na jejich základě či dokonce pouze z nich. Spravedlnost křesťana musí být větší než spravedlnost zákoníků a farizeů: musí mít o celou dimenzi více.
Hlásání nauky a ne Krista
Přílišný důraz na hlásání církevní (lidské) nauky způsobuje zmenšení důrazu na samotné evangelium, zmenšení důrazu na osobní zkušenost, na osobní vztah člověka s Bohem. Četl jsem kdesi komentář, podle kterého současný rychlý úbytek katolíků v Latinské Americe a nárůst popularity letničních církví je způsoben právě tímto. Nevím, do jaké míry to je pravda, vím i o dalších faktorech. Ale tato zkušenost s tradicionalisty ve mně rezonuje.
Vybíravost v tradici
Dnešní tradicionalisté z tradice církve hájí a hlásají především věci, které se někdo snaží zpochybnit (jako např. definice sexuálních prohřešků). V boji o věci okrajové pak často zaniknou skutečné poklady církevní tradice, jako legendy o sv. Františkovi, spisy sv. Terezie z Avily nebo Thomase Mertona, případně evangelium samotné. V době, kdy celá společnost byla prudérní, zdálo se naše učení o sexu přijatelné. Jestliže se dnes učení církve o sexualitě stává překážkou v hlásání evangelia, je potřeba jej očistit. Pilíře církevní tradice přitom mohou zůstat nedotčeny.
Setrvávání v boji
Některé části „tradice“ byly vyhlášené jako bojový prostředek, který měl církev chránit proti víceméně dočasným nebezpečím (například v době reformace). Jestliže druhý vatikánský koncil zrušil odsuzování ostatních církví, byl to především projev moudrosti. Dnes čelíme jiným nebezpečím a trvání na některých „tradicích“ církev poškozuje. Ve světské oblasti podobným krokem bylo třeba zrušení hradeb Olomouce na konci 19. století – obranyschopnost země neutrpěla, naopak byla podpořena tím, že se umožnil rozvoj významného města. Přesto tradicionalisté ekumenické snahy soustavně odmítají, ke škodě své i celé církve.
Pohled na jednotu církve
Tradicionalisté si možná představují, že jednota církve by měla spočívat v tom, že všichni přijmou jejich pohled na víru, jejich učení. Nemyslím si, že taková věc je správná. A i když vím, že lidé nadšení do církevních pouček jsou v církvi velmi potřební, tak také cítím, že potřební jsou i modernisté. Potřebujeme takovou církev, ve které tyto skupiny budou žít v jednotě a lásce – ne takovou, ve které se jedni či druzí svého bohatství zřeknou. Potřebujeme církev, ve které člověk v průběhu svého duchovního vývoje bude moci volně procházet od modernismu k tradicionalismu nebo naopak. Dnes je jen málo lidí, kteří by člověka k takové věci mohli zodpovědně povzbudit. Násilně tlačit lidi k jednotě názorů znamená církev redukovat na ty, kdo se podrobí (či kdo se podrobit mohou). Mně ovšem církev připadá redukovaná už dost. Navrhuji spíše otevřít dveře.
—————-
Jestliže jste, vážený tradicionalisto, dočetl až sem, pravděpodobně nad mým textem kroutíte hlavou. Vždyť přece věci, které píšu, by byly popřením nejen katolictví, ale křesťanství vůbec. Jak by si někdo (a myslíte tím mne) mohl myslet, že se těchto chyb tradicionalisté skutečně dopouštějí? Možná je zakopaný pes v tom, že takto se tradiční víra jeví navenek. Uvnitř je určitě mnoho modlitby a snad také darů Ducha Svatého. Ale když se na vaši víru dívám zvenčí, vidím to, co jsem popsal. Tradiční nauka mne vede sice k dobrému, ale vede oklikou – oklikou tak dlouhou, že moje důvěra ve správnost cesty odumírá. Pokud bych měl jít po této cestě, nemohl bych věřit, že přímý a laskavý je Pán. A přitom tu věc mám žhavým železem vypálenou v hlubině svého srdce.