Eucharistie a Maria

Květnové téma pro Národní eucharistický kongres je RuzenecEucharistie a Maria. Katecheze pro dospělé, kterou připravila plzeňská dieceze (bod 5.5), je tak dobrá, že se ostýchám k ní něco přidávat. Nicméně je jedna věc, kterou bych chtěl zmínit.

Eucharistie sama, tedy přijímání daru Kristova Těla, by měla jen omezený význam, kdyby nebylo Ježíšovy smrti. A je potřeba říci, že Ježíšova smrt měla všechny známky úplného životního ztroskotání – alespoň pro ty, kdo se kojili nadějí, že Ježíš založí pozemský židovský stát, v němž bude spravedlivě vládnout Hospodin. V boji proti Ježíši zvítězili jeho nepřátelé z řad Židů. A aby toho nebylo málo, tak jeho umučení pro sebe zúročili i římští okupanti a vyvěsili nad ukřižovaného ceduli „Král židovský“ (kterou v tom okamžiku všichni vnímali jako výsměch Židům). Vypadalo to, že Bůh Ježíšovi nepožehnal a zároveň spolu s ním nechal upadnout do hanby celý vyvolený národ. Je těžké si vůbec představit někoho, komu Bůh žehná méně.

V životě Panny Marie vidíme tentýž problém: Dívka na prahu dospělosti otěhotní a zasloužila by si tedy kamenování. I když se nad ní Josef smiluje a nejspíš jí zachrání holý život, situace zůstává tak špatná, že raději odchází ke svým příbuzným do jiného města. Možná nevěděla, jestli ji přijmou – nicméně svatá Alžběta ve svém vysokém věku podle všeho nelpí na tradicích více než na slově Božím a přivítá Marii s radostí. Koloběh putování a stěhování tím ale pro Marii nekončí, dokonce zažije vyhnanství v cizí zemi. Nepochybuji o tom, že pobyt v cizí zemi byl pro Ježíšovy rodiče (a jistě i pro něj samotného) velkým přínosem. Sám mám také tu zkušenost, že pobyt v cizí zemi a kultuře umožní člověku dívat se nově na to, co je a co není v životě podstatné. Nicméně pak se vrací zpět. Maria prožívá s Ježíšem mnoho těžkostí. Někteří Ježíše častují posměchem – možná i proto, že také v Nazaretě jsou přistěhovalci. Veřejná činnost, krátká doba slávy a zároveň nenávisti, skrývání se, soud a smrt. Určitě ne život, který bychom označili za požehnaný.

Písmo nám ale říká, že Maria uchovávala ve svém srdci slova Božího anděla a díky nim věděla, že toto všechno má smysl. Že je to součást Boží cesty. Chce se mi říci, že její život byl významnější, než „úspěšný“ život sobeckého boháče z podobenství o Lazarovi, kterému psi olizovali vředy.

Určitě je i poučením pro nás, že úspěšnost svého života nemáme poměřovat tím, co víme o druhých, ale spíš tím, co víme o Bohu. Mnoho věcí lze v životě něčím nahradit, jednu však nikoli – a sice odvahu jít tam, kde je naše místo.

Eucharistie a evangelizace

Dubnové téma Národního eucharistického kongresu 2015 je Eucharistie a evangelizace. Mluvíme-li o Eucharistii, máme na mysli zvláštní přítomnost Kristovu mezi námi – přítomnost v podobě chleba a vína. Ježíš ji před svojí smrtí usnaovil: Moje tělo a krev se za vás vydává, to čiňte na mou památku.

Téma tohoto měsíce by mělo posloužit tomu, abychom nezapomínali na další způsob Kristovy přítomnosti mezi námi, o kterém mluví ve 25. kapitole Matoušova evangelia: na Kristovu provázanost s jeho „nepatrnými bratry“. Evangelizace, která vychází z pochopení situace našich bližních a která jim dokáže pomoci v jejich nouzi a ukázat naději, je podle evangelia jedním z pilířů cesty za Kristem. A také pomoc těm „nepatrným bratřím“ může být způsobem naší evangelizace.

Matka Tereza prý poslání svých Misionářek lásky kdysi charakterizovala slovy: „Postupujeme od reálné přítomnosti Ježíše v Eucharistii k reálné přítomnosti důkladně zamaskovaného Ježíše v těch nejchudších z nejchudších – v těch, které nikdo nemá rád, kteří nikoho nezajímají, v odmítaných, neúspěšných, nemocných chudácích. Přistupujeme k Ježíši v těch, kdo jsou potřební, kdo trpí různými formami chudoby. Tuto práci bychom nemohly dělat bez přítomnosti Ježíše v Eucharistii.“

Ježíš nám na několika místech v Evangeliu říká, kde jej můžeme najít. Tajemství Krista ukrytého v Eucharistii není o mnoho větší, než tajemství Krista ukrytého v našich bratřích. Evangelizace pak znamená tohoto Krista nacházet a odhalovat – odhalovat jej sobě samému i těm, kdo jej v hlubině svého srdce nosí.

Eucharistie a solidarita

V úvaze na minulý měsíc jsem nepochválil zbožnost, se kterou jsem se setkal na severoamerickém kontinentu. Tento měsíc to napravím: Zmíním se o svých dvou nevěřících kamarádech, kteří se nezávisle na sobě (už před mnoha lety) vrátili z cesty do USA jako věřící – a to díky zážitku křesťanské solidarity. Po snad už dvaceti letech si nepamatuji jejich příběhy přesně, a tak shrnu podstatu do jednoho společného krátkého příběhu…

Vypadalo to zhruba tak, že přijedete s manželkou na rok za prací do Ameriky a ocitnete se ve společnosti, která je úplně jiná. Brzy zjistíte, že mezi vašimi novými známými hraje zbožnost významnější roli, než byste čekali, a tak se jednou (v rámci poznávání cizí země) zastavíte v neděli v jakémsi kostele. Lidé se tady patrně znají a hned si všimnou, že jste noví. Jeden vás osloví, a když řeknete, že jste cizinec, zeptá se: A kde bydlíte? Nechybí vám tam něco – potřebujete něco půjčit? Nábytek, deky, bicykl? Pak se k vám připojí další člověk a mluví úplně stejně – a ještě vás třeba pozve na pravidelné farní barbecue (jenom si donesete klobásu). Po takovém zážitku člověk najednou začne vidět Boha ve světě kolem sebe. Oba mí kamarádi se po návratu zařadili do různých, shodou okolností protestantských církví.

Přemýšlím, jestli bychom se i u nás ve farnosti dokázali takto ujmout cizinců z chudších zemí. Možná že ano – sám jsem byl kdysi (ovšem jako Čech) po svém přistěhování do své nynější farnosti osloven zasloužilou farnicí, která měla dobré důvody považovat tu farnost za svoji, a musím říci, že to bylo velmi příjemné. V té době jsem byl ovšem už věřící, ale vědomí farnosti, která tepe životem, ve mně zůstalo dodnes. Myslím si, že nějak takto se může projevovat solidarita ve společenství eucharistie.

Eucharistie a společenství

Občas jsem svědkem toho, že někdo kritizuje církevní poměry u nás. Musím ale říci, že farnosti, do kterých jsem na různých místech Česka postupně patřil, byly docela dobré – spíše bych mohl problémem označit moje vlastní samotářství než to, že by farní společenství bylo nedostačující. Protože ale to, jak by věci vypadat měly, se hezky ukazuje na tom, jak by vypadat neměly, dovolte mi i nějaké zkušenosti ze zahraničí…

Na začátku devadesátých let jsem byl několik měsíců v Kanadě. Moje žena chodila v Česku do františkánského třetího řádu a byla se mnou zrovna ve městě Guelph, když se tam mělo konat jakési shromáždění tohoto třetího řádu. Samozřejmě nás napadlo, že by se mohla podívat, jak to dělají v cizině, a případně o tom napsat článek do jejich českého časopisu. Zkoušeli jsme se přede mší zeptat některých účasníků bohoslužby, ale nikdo nic nevěděl – jenom nás odkázali na pana faráře. Po mši pan farář evidentně měl naspěch, a tak jen řekl, že o tom setkání nic neví, že si to františkáni organizují sami a on s tím nemá nic společného. Nezjistili jsme tedy nic a bylo nám to dost líto. Až po čase jsme se dozvěděli, že to setkání se odehrávalo přímo na faře, která byla za našimi zády, když jsme s farářem mluvili. Zůstala ve mně vzpomínka, že ani přes veškeré přijímání Těla Kristova není v naší církvi samozřejmostí, že tvoříme jedno společenství. Že sdílení nemusí v církvi vůbec být samozřejmostí. Ostatně, návštěva mše svaté v nádherném novogotickém kostele v Guelphu nebyla věcí, kterou bych automaticky nazval společenství. Lidé v tmavých šatech seděli nehybně v lavicích. Při sbírce vložili ministrantovi do košíčku bílou obálku s šekem (snad aby soused neviděl, kolik dali). K přijímání se chodilo tak, že celá lavice jako jeden muž povstala, napochodovala do fronty a přijala Eucharistii. Zatímco šla zpět a z druhé strany (stále v původním pořadí) nastoupila do lavice, vstala další řada a přijala stejným způsobem. Po mši svaté pak zahučely motory aut a měli jsme problém před kostelem zastihnout někoho, s kým by se dala „hodit řeč“. Jakkoli považuji za možné, že mimo bohoslužbu se někde v pozadí odehrával společenský život farnosti, tak nevím, jestli se to dá nazvat společenstvím Eucharistie. Formálně je to asi ideální – ke stolu Páně přistupovali (pokud jsem si všiml) všichni bez rozdílu, v kostele bylo ticho k modlitbě. Ale přesto tu svaté přijímání bylo věcí tak nebývale soukromou, že i já, introvert, jsem byl překvapen. Můj pocit byl velmi rozdílný od toho u nás i od toho v Mexiku, kde jsem byl předtím. Chybělo mi zde sdílení. Návštěvnost bohoslužeb (následující text jsem převážně převzal jako část svého příspěvku v diskuzi na Christnetu) V poslední době se mluví o úbytku návštěvnosti bohoslužeb. Myslím si, že jedním z podstatných důvodů je to, že součástí bohoslužeb je málo sdílení. Podívejte se nejdříve na tento odkaz: http://www.gallup.com/poll/117382/church-going-among-catholics-slides-tie-protestants.aspx Je vidět, že například v Americe pokles existoval, především mezi mládeží, už v padesátých letech 20. století (kdy u nás statistiky z důvodu komunistického útlaku neměly valný smysl). Jako amatér si snad mohu dovolit avantgardní přirovnání, které podle mne o něčem vypovídá. Podívejte se na graf ze zcela jiné oblasti: http://www.cinemablend.com/new/Long-Term-Movie-Attendance-Graph-Really-Really-Depressing-68981.htm Od padesátých let také (v Americe) začal postupně klesat počet lidí, kteří každý týden chodili do kina. Poznamenávám, že kino je – podobně jako kostel – nějaká hala, kde člověk jen sedí a něco sleduje, a k nějakému družení s kamarády je prostor, až když hlavní bod programu (film) skončí. A tak se musíme ptát, jestli je bohoslužba tím rozhodujícím, co lidi k církvi přitáhne. I když vůči některým kapitolkám následujícího odkazu mám dost výhrady, připadá mi svým tématem inspirující. Podívejte se aspoň na uvedený graf: http://markbroadbent.org/2014/07/29/developing-a-model-of-ministry/ Vidíme, že pro setrvání lidí v církvi může být rozhodující příležitost navazovat přátelství, sdílet se. Z dotazovaných lidí, kteří kostel vypustili, jich 75% řeklo „Nezdálo se mi, že by někoho zajímalo, jestli tam jsem nebo ne“. I když mše svatá není věcí, kde by se navazovala přátelství jako hlavní program, jisté příležitosti tu jsou: parta ministrantů, schola, brigáda na úklid kostela. Mimo mši mohou existovat farní rady, brigády na opravu kostela (ach, ta nešťastná památková ochrana, která nás jich zbavuje), farní výlety a další akce, které sblíží nejen účastníky, ale ještě víc organizátory. Nabídnout ovečkám studnu, nebo je obehnat ohradou – to jsou dvě možnosti, jak je udržet na své pastvině (jak se píše v posledním zmiňovaném odkazu). Chceme-li řešit úbytek věřících, musíme začít tím, že si ujasníme, po čem lidé kolem nás žízní. Nejsou to vždy jen peníze. Funkční společenství ovšem potřebuje nějaké šikovné vedení, a to není vůbec snadná věc. Nelze vyčítat například konkrétnímu knězi, že (při svém vzdělání) nemá organizační talent. Lidí s takovým talentem není mnoho. O to více je potřeba je hledat a udržet, pokud se někde objeví. My křesťané bychom měli mít jakousi zvláštní výhodu, pokud jde o vytváření společenství. Už za doby prvních křesťanů se prý jejich současníci podivovali (jak říkal náš moudrý pan farář v dětství): Pohleďte, jak se mají rádi. Myslím si, že je to především tato věc, co by nám mělo pomáhat v hlásání evangelia.

Eucharistie a jednota

Národním eucharistický kongres 2015

Lednové téma přípravy na eucharistický kongres – Eucharistie a jednota – mě zaujalo. Vím, že tento kongres je vnitřní akcí katolické církve, a proto sem asi nepatří téma jednoty křesťanů – ekumenismus. Ale i v rámci katolické církve vidím hrozbu rozdělení, o které je nutně potřeba mluvit. Trápí mě rozdělení dvojího druhu:

Tradicionalisté a modernisté: Rozdělení na tradicionalisty a modernisty by mohlo být neškodné. Existovalo už v prvotní církvi a zdá se, že se s ním víceméně dokázala vypořádat. Nevím, jaké důsledky mělo v minulosti, ale dnes působí dost neblaze. To, že tradicionalisté slaví mši svatou podle tridentského ritu, že se oddělují od zbytku církve liturgicky, mi připadá jako nejmenší problém. Horší je, že blokují diskuzi v církvi na některá aktuální témata a a tím jí znemožňují reagovat na potřeby měnící se doby. A modernisté zase ve svém boji proti houževnaté tradici táhnou za náš provaz směrem, který je pro mne těžko přijatelný. Církev potřebuje manažera na úrovni, který by ukázal jasný směr a zapojil oba koně do jednoho vozu. Takovou věc je třeba řešit i na národní úrovni. Eucharistický kongres by k tomu mohl být výbornou příležitostí.

Lidé na okraji církve: Existuje mnoho lidí, kteří jsou vytlačeni na okraj církve a vyřazeni z přijímání Eucharistie. Příčiny tohoto jejich vytlačení jsou většinou v rodinném – nebo, chcete-li, v pohlavním životě. Například lidé, kteří jsou rozvedení a znovu sezdaní, ke svatému přijímání připuštěni nejsou a říkáme, že žijí v těžkém hříchu. Přitom je někdy evidentní, že v jejich případě by opuštění stávajícího partnerství bylo věcí horší, než setrvání v něm. Někdy se jedná o lidi, kteří opravdově touží po Bohu – ovšem cesta z církevní periférie jim je uzavřena. Dalšími příklady jsou mladí lidé, kteří přestávají k eucharistii (a nakonec obvykle i do kostela) chodit proto, že vědí, že církevní nároky na pohlavní život nebudou moci čestně naplnit. Laicky si myslím, že pohlavní problémy jsou dneska největší překážkou v šíření evangelia u nás. Myslím si, že lidé se na okraji církve (a často mimo ni) ocitají častokrát z důvodu zranění, za které sami nemohou. Každá slušná či rozumná armáda se stará o svoje raněné vojáky, a pokud po tom touží, snaží se je zapojit do svého boje. Raněného pilota Meresjeva bez nohou znova naučili létat – a raněný katolík má být odstrkován?

Lednové téma přípravy na eucharistický kongres se jmenuje Eucharistie a jednota. Je to v podstatě totéž, jako kdyby se jmenoval Eucharistie a rozdělení: Nemá-li se diskuze změnit jen v ódu na dnešní stav věcí, musí se zabývat obojím.