Občas jsem svědkem toho, že někdo kritizuje církevní poměry u nás. Musím ale říci, že farnosti, do kterých jsem na různých místech Česka postupně patřil, byly docela dobré – spíše bych mohl problémem označit moje vlastní samotářství než to, že by farní společenství bylo nedostačující. Protože ale to, jak by věci vypadat měly, se hezky ukazuje na tom, jak by vypadat neměly, dovolte mi i nějaké zkušenosti ze zahraničí…

Na začátku devadesátých let jsem byl několik měsíců v Kanadě. Moje žena chodila v Česku do františkánského třetího řádu a byla se mnou zrovna ve městě Guelph, když se tam mělo konat jakési shromáždění tohoto třetího řádu. Samozřejmě nás napadlo, že by se mohla podívat, jak to dělají v cizině, a případně o tom napsat článek do jejich českého časopisu. Zkoušeli jsme se přede mší zeptat některých účasníků bohoslužby, ale nikdo nic nevěděl – jenom nás odkázali na pana faráře. Po mši pan farář evidentně měl naspěch, a tak jen řekl, že o tom setkání nic neví, že si to františkáni organizují sami a on s tím nemá nic společného. Nezjistili jsme tedy nic a bylo nám to dost líto. Až po čase jsme se dozvěděli, že to setkání se odehrávalo přímo na faře, která byla za našimi zády, když jsme s farářem mluvili. Zůstala ve mně vzpomínka, že ani přes veškeré přijímání Těla Kristova není v naší církvi samozřejmostí, že tvoříme jedno společenství. Že sdílení nemusí v církvi vůbec být samozřejmostí. Ostatně, návštěva mše svaté v nádherném novogotickém kostele v Guelphu nebyla věcí, kterou bych automaticky nazval společenství. Lidé v tmavých šatech seděli nehybně v lavicích. Při sbírce vložili ministrantovi do košíčku bílou obálku s šekem (snad aby soused neviděl, kolik dali). K přijímání se chodilo tak, že celá lavice jako jeden muž povstala, napochodovala do fronty a přijala Eucharistii. Zatímco šla zpět a z druhé strany (stále v původním pořadí) nastoupila do lavice, vstala další řada a přijala stejným způsobem. Po mši svaté pak zahučely motory aut a měli jsme problém před kostelem zastihnout někoho, s kým by se dala „hodit řeč“. Jakkoli považuji za možné, že mimo bohoslužbu se někde v pozadí odehrával společenský život farnosti, tak nevím, jestli se to dá nazvat společenstvím Eucharistie. Formálně je to asi ideální – ke stolu Páně přistupovali (pokud jsem si všiml) všichni bez rozdílu, v kostele bylo ticho k modlitbě. Ale přesto tu svaté přijímání bylo věcí tak nebývale soukromou, že i já, introvert, jsem byl překvapen. Můj pocit byl velmi rozdílný od toho u nás i od toho v Mexiku, kde jsem byl předtím. Chybělo mi zde sdílení. Návštěvnost bohoslužeb (následující text jsem převážně převzal jako část svého příspěvku v diskuzi na Christnetu) V poslední době se mluví o úbytku návštěvnosti bohoslužeb. Myslím si, že jedním z podstatných důvodů je to, že součástí bohoslužeb je málo sdílení. Podívejte se nejdříve na tento odkaz: http://www.gallup.com/poll/117382/church-going-among-catholics-slides-tie-protestants.aspx Je vidět, že například v Americe pokles existoval, především mezi mládeží, už v padesátých letech 20. století (kdy u nás statistiky z důvodu komunistického útlaku neměly valný smysl). Jako amatér si snad mohu dovolit avantgardní přirovnání, které podle mne o něčem vypovídá. Podívejte se na graf ze zcela jiné oblasti: http://www.cinemablend.com/new/Long-Term-Movie-Attendance-Graph-Really-Really-Depressing-68981.htm Od padesátých let také (v Americe) začal postupně klesat počet lidí, kteří každý týden chodili do kina. Poznamenávám, že kino je – podobně jako kostel – nějaká hala, kde člověk jen sedí a něco sleduje, a k nějakému družení s kamarády je prostor, až když hlavní bod programu (film) skončí. A tak se musíme ptát, jestli je bohoslužba tím rozhodujícím, co lidi k církvi přitáhne. I když vůči některým kapitolkám následujícího odkazu mám dost výhrady, připadá mi svým tématem inspirující. Podívejte se aspoň na uvedený graf: http://markbroadbent.org/2014/07/29/developing-a-model-of-ministry/ Vidíme, že pro setrvání lidí v církvi může být rozhodující příležitost navazovat přátelství, sdílet se. Z dotazovaných lidí, kteří kostel vypustili, jich 75% řeklo „Nezdálo se mi, že by někoho zajímalo, jestli tam jsem nebo ne“. I když mše svatá není věcí, kde by se navazovala přátelství jako hlavní program, jisté příležitosti tu jsou: parta ministrantů, schola, brigáda na úklid kostela. Mimo mši mohou existovat farní rady, brigády na opravu kostela (ach, ta nešťastná památková ochrana, která nás jich zbavuje), farní výlety a další akce, které sblíží nejen účastníky, ale ještě víc organizátory. Nabídnout ovečkám studnu, nebo je obehnat ohradou – to jsou dvě možnosti, jak je udržet na své pastvině (jak se píše v posledním zmiňovaném odkazu). Chceme-li řešit úbytek věřících, musíme začít tím, že si ujasníme, po čem lidé kolem nás žízní. Nejsou to vždy jen peníze. Funkční společenství ovšem potřebuje nějaké šikovné vedení, a to není vůbec snadná věc. Nelze vyčítat například konkrétnímu knězi, že (při svém vzdělání) nemá organizační talent. Lidí s takovým talentem není mnoho. O to více je potřeba je hledat a udržet, pokud se někde objeví. My křesťané bychom měli mít jakousi zvláštní výhodu, pokud jde o vytváření společenství. Už za doby prvních křesťanů se prý jejich současníci podivovali (jak říkal náš moudrý pan farář v dětství): Pohleďte, jak se mají rádi. Myslím si, že je to především tato věc, co by nám mělo pomáhat v hlásání evangelia.