Kázání profesora Piťhy

V poslední době plní internetové stránky reakce na kázání, které na svátek svatého Václava, 28. září 2018, pronesl v pražské katedrále profesor Mons. Petr Piťha. Nejsem šťastný z toho, že se tomuto kázání dostalo takové popularity. Ne, že by mne šokovalo – jsem už dost starý na to, abych takových řečí už dříve slyšel několik. Spíše mi vadí, že v době, kdy lidé žízní po slově Božím, po naději, víře a lásce (které mnoho služebníků církve skutečně hlásá), se do médií a diskusních fór dostává místo toho věc tak trochu nepatřičná.

Kázání pana profesora by mi nevadilo, kdyby nebylo několika okolností. Jednu z nich jsem právě zmínil: Přichází v době, kdy lidé od církve žádají radostnou zvěst a mají na ni právo. Popularita tohoto kázání pak obraz církve kazí a zatlačuje do pozadí úsilí mnoha lidí, kteří evangelium chtějí hlásat.

Druhý problém mám s tím, že kázání přišlo do situace, kdy v naší zemi probíhá zápas o to, jestli budeme patřit k Západu nebo k Východu. Kritika Istanbulské úmluvy přišla z Balkánu a tam nás její podpora směruje. Nemyslím si, že by lidé na Balkáně byli horší než my. Já ale tíhnu k Západu, proto mě volání na Východ znepokojuje. Milovníci Balkánu a Ruska chtějí s sebou vzít celou naši zemi, jinak to ostatně asi nejde, a to mne plní zármutkem. Nechci, aby se naše země posouvala na Východ. V tom se s panem profesorem neshodnu.

Třetí problém je v tom, že vím o lidech, kteří všechno to, co pan profesor říká, považují za pravdu. Přiznám se, že si nemyslím, že to kázání pan profesor myslel exaktně. Věřím, že svou řeč myslel básnicky, literárně, jako jakousi karikaturu, jako obraz s přehnanými prvky, které uznal za vhodné vypíchnout. Ale jsou lidé, kteří v podobných představách žijí, řídí svůj život podle nich. Není zodpovědné dávat takovým představám vodu na mlýn.

Poslední problém je, že své kázání proslovil při mši. Má-li potřebu razantně podpořit východní cestu, měl to udělat jindy, aby nerozděloval lidi při slavení Eucharistie. Musí přece vědět, že Východ není jediná správná cesta (může-li vůbec být správná). Musí vědět, že jeho ovečky jsou už dnes trpce rozdělené v názoru, kterým směrem naši zemi táhnout. Jitřit takovou ránu při mši svaté je nedobré.

Ještě okomentuji to, že arcibiskup Duka se za pana profesora postavil a připomněl, že i biskupská konference Istanbulskou úmluvu odsoudila (stejně jako pan profesor). Podle mne je víceméně správné, že se jako biskup postavil za svého kněze, jenž bude patrně čelit (absurdnímu) trestnímu oznámení, a který je teď veřejně kritizován až dost. Ale měl by se s ním sejít soukromě a vyjasnit s ním to, co píšu v předchozím odstavci.

Nakonec se musím pozastavit nad slovními formulacemi, které odpůrci Istanbulské úmluvy používají. Například v letáku, do něhož přispěli arcibiskupové Graubner i Duka, čteme: Úmluva nehledá pravé příčiny násilí mezi lidmi, ale nařizuje jednostranný,
tzv. genderový pohled: násilník je muž, obětí je žena, protože je žena. Můj pocit z textu smlouvy je opačný: Smlouva se zabývá pouze (nebo převážně) tím násilím, jehož obětí je žena, protože je žena, a to v případě, že to násilí je kulturně nebo společensky zakotvené. Netvrdí, že jiné násilí neexistuje, to by jen stěží mohla. Protesty proti úmluvě stojí na hliněných nohou, další výhrady proti nim jsem zmínil v předchozím článku.

Reklamy

Sexuální zneužívání v církvi

Zneužívání dětí v církvi je v posledních letech stálicí na mediálním nebi. V počátcích se mluvilo o zneužívání v Americe, kde slovo abuse může znamenat i tělesné týrání, tělesné tresty (které ještě relativně nedávno byly ve společnosti věcí běžnou). V poslední době se mluví vyloženě o zneužívání sexuálním, ať už se týká dětí, nebo podřízených. Dlouho jsem si myslel, že se k tématu nebudu vyjadřovat, protože o něm vím málo a mluví se o něm dost. Ale když se teď vzedmula další vlna, spojená s americkým arcibiskupem McCarrickem a zprávou o zneužívání v Německu, cítím, že je i mojí povinností popsat svůj pohled na věc. Chci se jako obvykle soustředit na věci, o nichž se málo mluví.

Zneužívání a násilí

Často čteme, že sexuální zneužívání je výsledek touhy po moci, po nadvládě a ponižování druhého. Od právníků slýcháme, že každý sex s dítětem je násilný čin, protože dítě nemůže dát informovaný souhlas. Nepopírám, že oběť takového činu pocit ponížení mnohdy prožívá, ale nemyslím si, že by to byl typický úmysl pachatele. Spíše si myslím, že bezmoc je na obou stranách. Myslím si, že pachatel sám se stává obětí sil, které jsou mocnější než jeho vůle. Konkrétně v případě provinilých kněží je obvykle omyl se domnívat, že jim je jedno, když páchají takové zlo. Trpí-li kněz kompulzivním sexuálním chováním, měl by to nějak řešit nebo se léčit. Myslím si, že na řadu případů by se dala použít poslední věta odstavce 2352 katechismu, o které se ovšem příliš nemluví.

Zneužívání a homosexualita

Velká část prohřešků má formu zneužívání chlapců knězem. Přesto si nemyslím, že jde o projev homosexuality. Spíše bych problém viděl v tom, že muži žijící v celibátu si sami jsou vědomi své zranitelnosti a nevyhledávají společnost dívek – právě proto, že dívky je přitahují především. Ale pokud potlačovaná sexualita přejde do kompulzivního režimu, člověk se stane náchylným k úchylkám různého druhu. Včetně homosexuality, která v takové situaci může být příležitostná a ne vrozená, dočasná a ne trvalá. V takové situaci jsou chlapci prostě na ráně.

Zneužívání a církev

V médiích čteme o tom, že zdaleka nejvíce sexuálního zneužívání dětí se odehraje v rodinách, ve škole nebo ve světských aktivitách. Zneužívání v církvi tvoří relativně malou část, ale je obzvlášť alarmující. V církvi totiž očekáváme prostředí bezpečnější. Církev sexualitu hodně řeší a proto máme důvod předpokládat, že ji má nějak vyřešenou. Ovšem i když nemám žádný důvod si myslet, že by děti zneužívalo více kněží než jiných mužů (v německé zprávě to prý bylo kolem 4% kněží), obávám se, že povědomí o zdravém postoji k sexualitě není v církvi lepší než v ostatní společnosti. Výsledky vědeckého poznání sexuality do církve pronikají obtížně a občasné strašení peklem věc nevyřeší.

Zneužívání a pohlavní výchova

Myslím si, že zneužívání by mohlo být problémem mnohem menším, kdyby potenciální pachatelé a potenciální oběti měli více kvalitních informací o tom, jak funguje lidská sexualita, a kdyby se jim od starších dostalo poučení, jak je možné se s jejími nástrahami vypořádat. Nejvíce případů zneužití, které jsou dnes v církvi na stole, se odehrávalo v poslední třetině dvacátého století. Může to být tím, že oběti z předchozí doby jsou už příliš staré na to, aby dávné záležitosti řešily, nebo tím, že časem církev přijala nějaká organizační opatření. Ale myslím si, že velkou roli hraje také skutečnost, že do hry vstoupily generace, jimž chyběla pohlavní výchova, pohlavní informovanost. Dbát na dobrou pohlavní informovanost dětí a dospívajících by mělo být jednou z priorit církve. Je mimořádně smutné, že na popud tradičních církevních kruhů byla v letech 2010/11 víceméně zmařena práce (koordinovaná ministerstvem školství) na příručce sexuální výchovy a na přípravě sexuální výchovy ve školách jako takové. Záminka, že to bylo kvůli sporné patnácté kapitole příručky, podle mne neobstojí, protože podobný konflikt měla i slovenská církev v podobě referenda o rodině v roce 2015. Spíš to je důsledek pokřiveného pohledu na sexualitu v určitých kruzích církve.

A závěr?

V říjnu církev pořádá synodu o mládeži, která má v plánu mnoho témat. Hrozilo, že bude zahlcena problémem zneužívání dětí a mladistvých. Proto je dobře, že papež na únor 2019 svolal zvláštní jednání k tomuto tématu. Mládež má i jiné problémy.

Spor o přijímání nekatolíků

V řadě německých farností se stalo praxí, že protestantům, kteří mají za manžela katolíka (omlouvám se za soustavný mužský rod), bývá v katolických kostelích podáváno svaté přijímání. Můžeme si o tom myslet ledacos, protože v našich katolických kruzích se zabydlela taková představa, jako by protestanté v naší Nejsvětější svátosti viděli jenom symbol, tedy něco, co je jenom „jako“. Skutečnost taková ale mnohdy není – mnohdy se s protestanty lišíme jenom v názoru na to, jestli Tělo Kristovo po bohoslužbě uchovávat nebo ne. V takových případech já osobně ve společném přijímání s protestanty nevidím problém; přinejmenším v případě, že mezi příslušnými věřícími a katolíky nepanuje zášť.

Německá biskupská konference se letos pokusila tuto praxi formalizovat. V únoru 2018 tříčtvrtinovou většinou schválila směrnici, podle které měly farnosti v takových případech postupovat. Ale sedm nesouhlasících biskupů se odvolalo do Říma. Bohužel jsem nečetl ani směrnici, ani jejich dopis, takže můj pohled je nutně omezený. Z komentářů tradičně smýšlejících bratří a z novin ale soudím, že pro ně (i pro mnoho dalších lidí) byla především nepřijatelná sama myšlenka, že bude dovoleno protestantům podávat svaté přijímání. Z odkazovaného článku cituji: List „Kölner Stadt-Anzeiger“ píše, že nedávno přijaté rozhodnutí biskupské konference o tom, že v jednotlivých případech bude manželům jiné víry podáváno svaté přijímání, je z pohledu těchto biskupů nezákonné, protože je v rozporu s katolickou naukou a jednotou církve.

Papež spolu s prefektem Kongregace pro nauku víry, panem Ladariou, stížnosti vyhověli a o směrnici prohlásili, že není „zralá“ pro zveřejnění. Server Onepeterfive, který tuto neveřejnou odpověď získal, cituje ze zdůvodnění větu: Zvláště se zdá být vhodné ponechat na místním biskupovi, aby posoudil, jestli zde existuje naléhavá nutnost. Podstatu tohoto zdůvodnění potvrdil i papež na tiskové konferenci v letadle cestou ze Ženevy 21.6.2018. Myslím si, že pan Ladaria v odpovědi naráží na kánon 844 církevního práva, kde se v odstavci 2 povoluje katolickým věřícím v případě nutnosti přistupovat k některým svátostem ve východních církvích, v odstavci 3 se za určitých podmínek dovoluje, udělovat „katolické“ svátosti příslušníkům jiných církví, které o svátostech mají stejnou nauku, a v odstavci 4 se v případě velmi vážné nutnosti dovoluje je udělit i jiným křesťanům, kteří (jako jednotlivci) mají stejnou víru jako katolická církev. To celé uzavírá odstavec 5, který stanovuje, že biskupské konference k těmto věcem nemají vydávat obecné předpisy, a když, tak jedině po poradě s místní církví, případně s nekatolickým společenstvím.

Myslím si, že z předchozího odstavce plyne, že odpověď Říma je naprosto správná. Podle církevního práva biskupská konference v této věci nemůže jednat proti místním biskupům. Já k tomu dodávám, že také je potřeba myslet na to, abychom neprosazovali společenství s druhými církvemi za cenu rozkolu v církvi vlastní. Směrnici biskupské konference bylo potřeba zamítnout i přesto, že důvod stížnosti sedmi biskupů, který uvádí Kölner Stadt-Anzeiger, je – dle mého názoru – mylný. Z místních biskupů nikdo nesejme tíhu rozhodnout, jestli víra daných křesťanů o dotčených svátostech je v souladu s tou katolickou; případně, jestli existuje vážná nutnost.

Pozn.: Opravil jsem dodatečně několik překlepů – 28.6.2018

Istanbulská úmluva

Začátkem devadesátých let k nám do podniku přijela na stáž mladá Francouzka. Po několika dnech jsem se jí zeptal na první dojmy. Byly pro mne dost překvapivé: Společnost je drsná a silnější u nás mají větší práva než slabí. Jeden příklad za mnohé: Zatímco na Západě měli chodci na přechodu přednost před auty, u nás byly přechody místem, kde chodci směli přecházet, když dali na auta pozor. Já jsem v takové situaci žil od dětství a nenapadlo mne, že by to nemuselo být pravidlem. Od té doby se mnoho změnilo – naše země je dnes viditelně vlídnější, než byla tehdy.

Ve všech civilizovaných evropských zemích, i u nás, je násilí proti ženám (i jiné druhy domácího násilí) mimo zákon. Existují reálné případy, kdy násilníci jsou trestáni. Přesto vnímám tři problémy, které v této věci i Evropu tíží. Prvním je situace v méně civilizovaných zemích, kde lidé mnohdy nemají představu o tom, že ženy by mohly být rovné mužům. Druhým je zkušenost, že mnoho násilí zůstává bez jakékoli reakce, bez nahlášení, bez trestu. Třetím je to, že v Evropě sílí komunity jinověrců či přistěhovalců, kteří někdy mají snahu zavést své vlastní právo – a nám chybí páky proti nim. Nepochybuji o tom, že tento problém je potřeba řešit. Když jsem si teď přečetl Istanbulskou úmluvu, zdálo se mi, že představuje racionální základ, na kterém se dá stavět.

Jak se blíží hlasování o ratifikaci této úmluvy, na řadě blogů se objevuje její kritika. Ta kritika je hodně podobná té, kterou jsme viděli na Balkáně a v Pobaltí: Podle mne vychází z nepochopení textu. Přiznávám, že nemám osobní zkušenost se zastánci genderové ideologie, ale je třeba si uvědomit, že slovo gender je na začátku tohoto dokumentu definováno způsobem, který pro mne text dokumentu činí přijatelným. Je zajímavé, že zrovna tato definice slova gender bývá kritiky považována za tvrzení, že pohlavnost je věcí kultury a ne biologie. Takovou věc já v dokumentu nevidím. Nebo se kritizuje to, že úmluva bude nutit státy, aby do školních osnov zavedly výuku genderové ideologie. Tu věc jsem v hledal a nenašel – hádám, že paragraf 14 lze takto vyložit jen stěží.

Nyní k Istanbulské úmluvě vydala odmítavé stanovisko i Česká biskupská konference. Konkrétní výtky jejich list neobsahuje, kritika je dost obecná a já v úmluvě popisovaný problém nevidím. Googlil jsem celkem dlouho a podobnou kritiku této úmluvy jsem našel jenom, jak jsem už psal, z Balkánu a z Pobaltí. Západní země, zdá se, problém nevidí. Možná je to tím, že tam lidé umí lépe anglicky. Nevím. Možná se ve mně jen ozývá nedůvěra způsobená vzpomínkou na to, jak v roce 2010 naše církevní hierarchie podlehla tradicionalismu, podpořila petici proti sexuální výchově a tím se postavila na stranu zřejmého zla. Petici proti Istanbulské úmluvě, která dnes byla vystavena i v našem kostele, jsem nepodepsal.

Problémy, které v textu úmluvy cítím, mi připadají banální. Jediné, co může skutečně vadit, je to, že schválením úmluvy naroste hřebínek feministům, kteří si úmluvu vzali za svou. Ale to mi připomíná rozhovor, ve kterém pan Stropnický vysvětloval, proč chce odejít z politiky: Ve sněmovně sedí lidé, kteří vám řeknou: víme, že je váš návrh potřeba, ale přeci pro to nezvednu ruku, když to navrhuješ ty. Počkáme si, až to navrhneme my…

Témata prezidentských voleb

Dovolte mi, abych se po svém vyjádřil k některým věcem, o nichž se mluvilo v kampani před nedávnými prezidentskými volbami.

EU

Velkým tématem voleb, jak těch podzimních parlamentních, tak lednových prezidentských, byl vztah Čechů k Evropské unii. Pokud jde o mne, myslím si, že důležitým zájmem našeho národa je, aby se co nejvíce začlenil do EU. Důvody pro to mi připadají tak zřejmé, že je těžké je jmenovat. Hlavními asi jsou západní svoboda a spravedlnost, o kterých tady v Česku stále je malé povědomí. Díky tomu, že tyto naše představy jsou neúplné, se odpůrcům EU daří mnoho věcí interpretovat jako její selhání, i když jde o věci dobré, nebo o věci, na kterých sami naši odpůrci EU nesou vinu.

Mnoho lidí se EU bojí proto, že jim chybí představa kontextu, ve kterém se západní pravidla formují. Ale mnoho lidí se také nechalo ovlivnit těmi, kdo vytáhli do boje proti EU proto, že evropské zásady otevřenosti a spravedlnosti narušují jejich snahu získávat bohatství (či moc) skrze korupci, podvody a klientelismus. Prostí lidé si pak často neuvědomí, že to, co komplikuje snahy samozvanců o zbohatnutí, je vlastně v jejich prospěch.

Imigrace

Velká vlna protievropanství je spojena se strachem z uprchlíků a migrantů, kteří do Evropy přichází z bojujících zemí v Africe a v ruské sféře zájmů (především Sýrie). Důvod strachu je zřejmý: Lidé vidí, že na příchod migrantů nejsme připraveni. Co se vymyká mému chápání je, proč se tedy naše země na jejich přijetí horečně nepřipravuje? V tomto směru podle mého názoru leží obrovská vina na minulé vládě (nejspíš na ministru vnitra Chovancovi). Lidé blízcí prezidentu Zemanovi přivedli naši zemi do situace, kdy není schopna se dostatečně podílet na pomoci utečencům. Tito lidé zatěžují svědomí našeho národa a navíc vnukají lidem myšlenku, že to je správné. Je trapné, když se přitom zaštiťují slovy o obraně křesťanství: Ve skutečnosti křesťanství odhodili už v okamžiku, kdy se rozhodli k pasivitě. V jejich pojetí není, co bránit.

Migrace je nyní nejviditelnějším problémem zemí EU. Předtím to byla řecká (či jižní) finanční krize. Ale ať je problémem cokoli, odpůrci EU to dokážou obrátit proti myšlence integrace, ve prospěch našeho nacionalismu a izolacionismu. V tomto směru jsou velmi schopní. A přitom je to právě vědomí, že mohou přijít problémy, co by nás mělo vést k většímu důrazu na přátelství a spojenectví s kulturním světem.

Rusko a Západ

Věřím, že kultura může být vyšší a nižší. Tu západní vnímám jako vyšší než tu na východ od nás. Ale mnohé voliče jejich vzpomínky na dětství táhnou k Rusku, jež u nás vládlo (a šířilo svoji propagandu) v době, kdy byli mladí. Je naprosto pochopitelné, a možná i správné, že mnoho lidí není připraveno uznat, že jejich rodiče se členstvím v komunistické straně nebo kolaborací dopouštěli bezpráví. Je ale smutné, pokud sami jdou v jejich stopách a katarzi odsouvají o další generaci. Rusko dnes u nás o náklonnost lidí bojuje. Bojuje prostředky, které pro křesťana nejsou přijatelné: Lhaním a šířením strachu – strachu z jakéhokoli problému, který EU potká. A to i v případě, že podobné problémy v některých částech Ruska jsou horší. Je smutné, že tolik lidí jim podléhá.

Zkušenosti v politice

Častým argumentem ve prospěch dosavadního prezidenta Zemana bylo to, že je zkušený politik, zatímco ostatní kandidáti zkušení nejsou. Když odhlédnu od toho, že v případě kandidátů Fischera a Drahoše tato námitka je nepravdivá, je zde jedna dost podstatná věc: Proč asi naše ústava dovoluje, aby jeden člověk „prezidentoval“ nanejvýš dvakrát po sobě? Je to proto, že daleko větším problémem než nezkušenost jsou v tomto případě vazby na zájmové skupiny, které se kolem prezidenta tvoří. V případě Miloše Zemana ta věc je skutečný problém už po jednom funkčním období. Nyní nás čeká období druhé, a prezident si už předem začal budovat silnou vazbu na vítěznou politickou stranu (hnutí ANO). Je velmi zkušený politik. V tomto případě – bohužel.

Potraty v Polsku

Zajímavou věcí, která se objevila v kampani prvního kola, byla situace v Polsku. Na jedné straně tam stojí katolický tradicionalismus, který se trochu podobá protievropským proudům u nás, na druhé straně modernistické směry, které usilují (například) o zrušení zákazu potratů.

Jednotlivé proudy v Polsku nejsou s těmi našimi úplně kompatibilní. Polští nacionalisté se kromě odporu k Evropě vyrovnávají po svém také se smolenskou tragédií (v roce 2010 při leteckém neštěstí v Rusku zahynul polský prezident i skoro celé velení polské armády), takže se nemohou k Rusku přimknout tak, jak to dělají nacionalisté čeští. Naproti tomu modernisté jsou často prozápadní a zároveň proticírkevní, bývají to dědici polského komunismu. To vše v situaci, kdy kolem šesti procent všeho obyvatelstva pracuje v cizině.

Když se Jiří Drahoš v televizní debatě zeptal Pavla Fischera, jak se dívá na hnutí o povolení potratů v Polsku, byla to otázka nesmírně těžká. Nejen pro možný dopad odpovědi na nevěřící české voliče, ale také pro její polské souvislosti. V Polsku není dobro a zlo rozdělené podle téže linie, jako boj pro či proti potratům. Krátká odpověď neexistuje. Osobně nevím, jaká je situace s potraty v Polsku. Ale myslím si, že u nás je v dnešní době aktuální zcela jiná věc, než jejich zákaz: Je v první řadě potřeba vybudovat společenskou síť, která rodinám (či matkám) usnadní život v situaci, kdy porodí neplánované dítě. Teprve tehdy bude možné diskutovat o tom, jestli zákaz potratů ano či ne. Vinu nevidím ani tak u těch, kdo jsou proti zákazu potratů, jako u těch, kdo nechávají bez povšimnutí některé situace mladých rodičů. Ta situace je podobná jako v otázce s uprchlíky: Vinni ani tak nejsou ti, kdo se bojí je přijímat, jako ti, kdo  se na jejich přijetí odmítají připravit.

Otče náš

Před Vánoci se objevily zprávy, že francouzská katolická církev po dlouhých teologických diskusích od první neděle adventní 2017 změnila znění modlitby Otče náš. Místo dosavadního neuveď nás v pokušení se teď modlí nenech mě upadnout do pokušení. Pokud text bereme slovo od slova, tak nový překlad lépe odpovídá mému chápání víry než ten starý. Nicméně, braní textu slovo od slova je pro mne věcí nanejvýš spornou. Pokud chceme při společné recitaci této modlitby navazovat na evangelium a nejsme si novým překladem jisti, měli bychom zde ponechat překlad první volby – a když se děti v náboženství modlitbu učí, měli bychom je upozornit, že zde, stejně jako v celém evangeliu, nelze na jednotlivá slova příliš spoléhat, nelze z nich extrapolovat významy, které přímo řečené nejsou. Už proto ne, že vlastně nevíme ani to, jestli je svatopisec psal řecky jakožto svojí mateřštinou. Hledejme moudrost více v příbězích evangelia a méně v jeho jednotlivých slovech.

Více než prosba neuveď nás v pokušení mě znepokojuje jiná věc: Obava, abychom prosby Otčenáše nechápali příliš obecně, teoreticky. Dovolte mi dát k těmto prosbám svůj výklad:

Otče náš, jenž jsi na nebesích:
Oslovení Boha jako otce se nedá vyložit jinak, než jak to slýcháme od dětství: Obracíme se k Bohu jako jeho děti, svobodné děti, které s otcem spojuje vzájemná láska. Jsme si vědomi svého postavení ve vztahu s Bohem. Bůh může naše prosby vzít v potaz, ale jeho povinnost to není – a naše láska na tom nemá být závislá.

Posvěť se jméno tvé:
Nejde o prosbu, ale o pozdrav. Je to pozdravení, které vyjadřuje naši radost ze setkání s Bohem a vděčnost za jeho dary. Pozdravení trochu archaické, ale výmluvné.

Přijď království tvé:
Myslím si, že toto zvolání ještě patří k pozdravu. Především vyjadřuje touhu, aby Bůh kraloval v mém vlastním srdci. Je to jako touha nevěsty po svém ženichovi; tato slova vyjadřují naši lásku k Bohu a touhu po lásce Boží. Ježíš o tom v 15. kapitole Janova evangelia řekl: „…zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce“. Z lásky toužíme po tom, aby Bůh měl v našem srdci své království.

Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi:
Touha po kralování Božím v našem srdci, kterou jsem popsal v minulém odstavci, se zde rozšiřuje na celou zemi. V situaci, kdy patříme k Bohu, je jeho vláda i naším vítězstvím. Je to věc, na které pracuje především Bůh, když tvoří dobré věci, ale také my, když klademe na pekáč své více či méně šišaté koláčky [1].

Chléb náš vezdejší dej nám dnes:
V Matoušově evangeliu se v Otčenáši prosí o chléb, ale vykladači říkají, že jde o hebrejské úsloví, kterým prosíme o vše potřebné k životu. Slovo „dnes“ se pak vztahuje k posledním větám 6. kapitoly. Ale stejně jako prosíme Boha o chléb dnes, díváme se s důvěrou i do
budoucnosti.

Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům:
Vykladači často říkají, že podle originálu do prosby patří minulý čas: …jako jsme odpustili… Teprve ten, kdo sám něco odpustil, má žádat odpuštění Boží, protože teprve teď ví, jaké to je, odpouštět nějaké provinění. Ví, že to mnohdy není úplně jednoduché. Nemyslím si, že by Bůh odpouštěl pouze těm, kdo druhým odpouští úplně všechno. Spíše jde o to, abychom si nemysleli, že si odpuštění těžkého hříchu zaplatíme tak, že se „odmodlíme“ pět Otčenášů. Rány některých našich hříchů mohly jít Bohu do masa. Žádat odpuštění někdy není trivialita. Přitom stále platí, že to, abychom my sami odpouštěli, patří k hygieně duchovního života [2].

A neuveď nás v pokušení:
Smyslem života člověka je tvořit dobro tam, kde je zlo. Zlo s sebou nese pokušení. Pokud nám v životě o něco jde, nelze se vyhnout tomu, abychom se pohybovali kolem zla, tedy i kolem pokušení, ale neměli bychom vstupovat dovnitř. Myslím si, že význam této prosby je: Veď nás tak, abychom nevstoupili do pokušení. Sice to nezní moc česky, ale připadá mi to výmluvnější než nová francouzská věta s pádem do pokušení. I když v podstatě jde o totéž.

Ale zbav nás od zlého:
Zlo není jen kolem nás, ale i v nás. Můžete mu říkat třeba dědičný hřích. Patří k té sedmině dobra dosud nevytvořeného [1]. To zlo, které je v nás, nám nejvíce brání tvořit dobro ve světě kolem. Některého zla se můžeme zbavit sami, některého nás může zbavit Bůh, ale zkušenost tradice říká, že s nějakým zlem v nás musíme počítat natrvalo. Do nebe nás nepřivede to, že potřeme všechno zlo v nás, ale to, že jemu navzdory zhodnotíme svých pět hřiven v našem světě. Prosba zbav nás od zlého je prosba člověka, který poznal své limity, a přesto touží mít účast na Božím díle.

[1]: Dobro a zlo

[2]: Přijměte Ducha svatého

Amoris Laetitia IV – moje reakce na Correctio Filialis

Jistě je smutné, že se diskuse o papežské exhortaci Amoris Laetitia v poslední době omezily na otázku, jestli máme přijmout některé rozvedené a (civilně) znovusezdané do eucharistického společenství milovníků Kristových. Ovšem dalo se to čekat, protože jde o velký zásah do praxe církve. Je to zásah léčivý, nebo destruktivní?
Podle mne platí první možnost.

Po mnoho staletí církev považovala za správné hájit výlučnost a nerozlučitelnost manželství za každou cenu. A najednou je zde papež, který v tom nechce pokračovat. Mnoho lidí si myslí, že jde o útok na nerozlučitelnost manželství. Taková věc by byla mimořádně nebezpečná zvlášť v dnešní době: Nejen, že civilní právo jeho nerozlučitelnost zcela odhodilo, ale navíc postupně opouští i jeho podstatu tím, že v mnoha zemích dopřává stejný svazek i lidem stejného pohlaví. Nedivím se, že mnozí čtenáři Amoris Laetitia bijí na poplach a píšou papeži Synovské napomenutí (v prvních týdnech po zveřejnění se česky říkalo Synovská korekce). Myslí si totiž, že se jedná o další krok k rozmělnění podstaty manželství a k jeho znevážení. Pokusím se ukázat, že tito kritici se mýlí.

Prvním omylem kritiků je, že Amoris Laetitia představuje útok na vážnost katolického manželství. Ve skutečnosti ke znevážení manželství v církvi dochází dávno a jednou z příčin je přílišná rigidnost dosavadních předpisů. Lidé, kteří se rozešli, často zatouží sdílet svůj život a svoji lásku s novým partnerem. Vzhledem k platným předpisům je v takovém případě jedinou cestou to, aby jejich první manželství bylo církví prohlášeno za neplatné.  A tak se, bohužel, často stává, že za neplatné bývá prohlášeno manželství, o jehož platnosti by nezúčastněný člověk nikdy pochybnosti neměl. Ta věc je velikým pohoršením: Svazek, který byl evidentně uzavřen z veliké lásky, je najednou prohlášen za neplatný od samého počátku. Jedná se o zásadní urážku lásky a tedy o urážku Boha. Osobně si myslím, že neplatnost manželství je v naprosté většině případů iluzí. Přece, co spojíme na zemi, bude spojeno i na nebi… Nicméně, pokud zúčastnění pokládají toto „řešení“ za menší zlo, nechci jim protiřečit.

Existuje ještě další věc, která dnes manželství znevažuje, i když je méně skandální než ta první. Mám na mysli praxi, která dovoluje, aby spolu muž a žena žili „jako bratr a sestra“, tedy bez pohlavního styku, i když jsou církevně sezdáni s někým jiným. Ta věc je znevážením manželství proto, že je řešením nedokončeným. Sexuální věrnost je jenom jednou ze součástí manželského slibu, který si lidé dali – je zde několik dalších věcí, na jejichž odmítnutí v témže okamžiku přikyvujeme: Ti dva právoplatně sezdaní si mnohdy navzájem odepřeli úctu, přestali živit lásku, jeden druhého opustili, nenesou spolu dobré i zlé, a my řekneme, že je to sexuální věrnost, co činí rozdíl mezi hříchem a nehříchem… V Bibli se píše o muži Ónanovi, který jednal tak, jako by podstatou manželství byl sex. Hospodin jej za jeho počínání zahubil. Soužití muže a ženy máme buď přijmout v jeho celku, nebo je nepřijmout vůbec. Lavírování mezi anone je cesta do pekel.

Druhým omylem kritiků bývá představa, že papež v Amoris Laetitia popírá nerozlučitelnost manželství. To si ale vůbec nemyslím. Jak já exhortaci čtu, papež hledá řešení pro ty věřící, u nichž manželství nebylo shledáno neplatným, tedy je platné a platným zůstane. Jedná se tedy nutně o situaci, kdy si (například) muž k jedné ženě, se kterou se rozešel, přibere ženu další. První manželství není rozloučeno, nastává mnohoženství. Myslím si, že mnohoženství v dějinách křesťanství existovalo a jeho limitované obnovení nemusí být popřením evangelia. Objeví-li se diskuze, budu to hájit.

Dovolte mi teď komentovat sedm bodů fialového bloku první části Synovského napomenutí:

  1. Autoři Synovského napomenutí považují za prokázané, že Boží milost, která někoho ospravedlní, zároveň tomuto člověku dopřeje obrácení ze všech vážných hříchů, nebo je pro takové obrácení dostatečná, a tuto věc aplikují na situaci znovusezdaného člověka. Ten argument je z principu pomýlený: Papež neříká, že znovusezdanému člověku máme tolerovat jeho hříšnost. Co říká je, že nelze vždy jednoduše usoudit, že ten člověk těžce hřeší. To ostatně autoři hned ve druhém bodě kvitují, čímž první bod postrádá smysl.
  2. Papežovi kritici se staví do pozice farizeů, kteří onehdy na základě přesných logických úvah o Ježíšovi prohlásili My víme, že ten člověk je hříšník. Neříkají to sice dnes o Ježíšovi, ale o člověku znovusezdaném, nicméně princip, kterým k tomu došli, je stejný: Přílišná důvěra v logickou úvahu, jako by cesty Boží nebyly nevyzpytatelné.
  3. Nazývat konkrétní lidskou formulaci nějakých pravidel zákonem Božím je ošemetné a pyšné. Ve vědě jsme napřed věřili, že Newtonova formulace fyzikálních zákonů je přesným popisem zákonů přírody; po pár staletích se ukázalo, že to s tou přesností není tak prosté. Ano, věřím, že zákon Boží zde je – ale věřím, že vypadá jinak, než jak by bylo zapotřebí tady ve třetím bodě. Je jiný než zákony naše a proto musíme hledat pravdu znovu pokaždé, než začneme soudit. Kdybychom soudili striktně logicky, nedovolili bychom svaté přijímání ani Panně Marii, dokud se nevyzpovídá z početí nemanželského syna. Víra věří v Ducha Božího, který nade vším vládne a vše prostupuje. Odmítat někomu polibek Kristův je závažné a měl by k tomu být aktuální důvod.
  4. Bod 4 je podobný bodu 3. Nepochybuji o tom, že psané příkazy, jak je formulovalo církevní právo, se mnohdy velmi dobře blíží zákonům Božím. To je obrovský úspěch. Ale to nic nemění na povinnosti církve stále znovu je zkoumat. Větu Kdo si rozvedenou vezme, cizoloží jsme povinni chápat tak, aby nebyla v rozporu s větou  Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Podle mne se právě o toto papež snaží. Bůh kromě výroků Písma může mluvit i k srdci člověka. Dávejme tedy pozor na to, abychom nezhřešili proti svatému Duchu.
  5. Nemyslím si, že by Bůh znovusezdaným přikazoval mít pohlavní styk. Ale myslím, že pokud muselo dojít k rozloučení s předchozím manželem, pokud zde není možnost návratu a zároveň nepřetrvávají zbytečné křivdy, můžeme jej přijmout stejně, jako jsme předtím už přijali rozchod těch, kdo si slíbili věrnost. Pátý bod není herezí.
  6. Obávám se, že tento bod jsem nepochopil. Svaté texty obsahují pravdy o Bohu a jeho zákonech, ale jejich jednotlivé věty jsou větami lidskými. Trvalé odsouzení člověka, který nevidí cestu, jak vstoupit do původní řeky, není principem božským. Ostatně v nebi se lidé už nebudou ženit a vdávat; manželství je dáváno lidem, kteří žijí v tomto světě. Dáno, darováno, ne oktrojováno.
  7. Pochybuji o tom, že by někdo ze znovusezdaných nelitoval rozpadu svého prvního manželství. Věřím, že většinou zároveň lituje řady svých tehdejších skutků či zanedbání. Nicméně tuším, že rozchod s novým partnerem nemusí vždycky znamenat zlepšení – a to je věc, v níž se od papežových kritiků liším.

 

 

Půl století encykliky Humanae Vitae

Do padesátého výročí představení encykliky Humanae Vitae zbývá přibližně osm měsíců – papež Pavel VI. ji vydal 25. července 1968. Její hlavní náplní je zákaz antikoncepce. Názory na toto dílo jsou různé i mezi amatérskými teology: Tradicionalisté výročí nepochybně využijí k výkladu svého vidění sexuality, modernisté budou žádat zrušení zákazu. Je i mojí povinností se k věci vyjádřit.

Encyklika je na internetu k dispozici v novějším překladu Karla Skočovského a ve starším překladu pro Českou biskupskou konferenci.

Pozadí

Už v roce 1930 papež Pius XI. vydal encykliku Casti Connubii, která používání antikoncepce (vyjma metody neplodných dnů) vyhlásila za těžký hřích a uložila lidem, kteří jsou na tom ekonomicky dobře, aby materiálně podporovali chudé rodiny. V poválečném období se postupně rozšířila praxe, považovat postoj k této piánské encyklice za prubířský kámen pravověrnosti teologů. Dobu kolem 2. vatikánského koncilu, kdy mnoho lidí očekávalo zrušení tohoto zákazu, výborně zachycuje ve svém článku tehdejší génius morální teologie Bernard Häring.

Vydání encykliky Humanae Vitae bylo pro některé lidi šokem, který vedl k jejich rozchodu s církví, nebo k tomu, že se nadále neodvažovali hlásat radostnou víru jménem církve, jejíž učení nechápali – dalo by se říci k odcizení od církve. Ale v žádném případě nelze hromadný odklon Západu od církve koncem dvacátého století připisovat pouze této encyklice. Tento odklon začal nabírat obrátky už před koncilem. A pro některé lidi právě tato nová encyklika byla naopak signálem toho, že církev zůstává věrná svým tradicím.

Ať to je či není pravda, zastánci encykliky říkají, že církev zakazovala antikoncepci od počátku. Nicméně nelze si nevšimnout, že v dnešní době nastává situace, jaká v dřívějších staletích nebyla: Mobilita lidí a s ní související individualizace klade na bedra rodičovského páru větší díl starostí o vlastní děti; díky obrovskému pokroku medicíny přežívá dosud nebývalé procento dětí a bez regulace porodnosti by počet lidí rychle narůstal; rostoucí složitost společnosti (zvláště evropské) způsobuje, že nároky na výchovu dětí rostou a doba úplné závislosti na rodičích se prodlužuje; koncentrace kapitálu a industrializace zmenšuje počet rodin, ve kterých děti navazují na práci rodičů, a to vede k odcizení mezi generacemi. Otázka, jestli církev má i v této situaci trvat na striktním zákazu antikoncepce, není triviální.

Málo se připomíná, že Ferdinando Lambruschini, kterého papež pověřil uvedením této encykliky, ve svém proslovu řekl, že encyklika není neomylná a v případě nových poznatků nelze vyloučit její revizi.

Obsah encykliky

V první části encykliky (odstavce 1 – 6) Pavel VI. vysvětluje, že je to učitelský úřad církve, kdo je kompetentní vykládat tzv. přirozený zákon, který je vyjádřením Boží vůle a jeho zachovávání je nutné k věčné spáse. Ve druhé části (odstavce 7 – 10) podává svoji představu manželské lásky, která je odrazem lásky Boží. Následuje vlastní odmítnutí antikoncepce (odstavce 11 – 12), jeho zdůvodňování (odstavec 13), konkretizace (odstavce 14 – 16) a vykreslení vedlejších účinků, které by povolení antikoncepce mohlo způsobit (odstavec 17). Zbývající část jsou víceméně pokyny k tomu, jakými prostředky je – podle Pavla VI. – možné zákaz uvést do praxe a zmírnit jeho negativní následky.

Dnešní situace

V dalším textu přistoupím na tradicionalistickou terminologii a budu antikoncepcí nazývat metody zabránění početí, které Humanae Vitae odmítá. Jedinou povolenou metodu, metodu neplodných dnů, nazvu PPR – přirozené plánování rodičovství.

Odmítání antikoncepce je v současné době pevně zakořeněno v tradičních kruzích církve a je těžké si bez něj představit kulturu katolicismu. V důsledku nespolehlivosti PPR pak je mezi křesťany velké množství rodičů, kteří díky této kultuře vychovávají takový počet dětí, který by si sami nezvolili. Často je to pro ně zdrojem velkých těžkostí a jsou závislí pomoci dalších dobrých lidí. Převládá mezi nimi názor Pia XI., že každé jednotlivé použití antikoncepce je těžký hřích. Pro tyto lidi by byla velká rána, kdyby najednou učitelský úřad církve „zjistil“, že to vše bylo zbytečné. Na druhou stranu ovšem existují lidé, kteří zákaz antikoncepce odmítají a říkají, že se řídí vlastním svědomím. Jejich svědomí obvykle neabortivní antikoncepci schvaluje. Tito lidé se z antikoncepce nezpovídají, nepovažují ji za hřích – ostatně, encyklika Humanae Vitae slovo hřích vůbec neobsahuje. A někdy se dokonce uchylují k antikoncepci abortivní – sám znám lidi aktivní v církvi, kteří používají nitroděložní tělísko (abortivní antikoncepce).

V církvi se mluví o tom, že encykliku je třeba hlásat novým jazykem. Někteří předpokládají, že ten nový jazyk má přesvědčit ty, kdo ji ještě dnes odmítají. Jiní si pod novým jazykem naopak představují  faktické zrušení zákazu. Kam se má amatérský teolog přiklonit? Je správné ctít kulturu církve, nebo se zbavovat věcí, jež člověka zbytečně svazují?

Můj názor

Samozřejmě bych považoval za ideální, abych sexualitu věřících nemusel nazývat problémem – nicméně taková situace dnes není a asi ani nikdy nebyla: Sexualita souvisí s naplňováním smyslu života a jako taková vždy vyžadovala velkou pozornost člověka. Základním smyslem života člověka je vstupovat do kontaktu se zlem a na jeho místě vytvářet dobro. Ale nesmíme samotnou sexualitu považovat za zlo. Pokud taková věc v některých dobách nastala, měli bychom se poučit z toho, jak církev tuto chybu překonala, ale neměli bychom považovat názory této doby za hodné následování.

V žádném případě si nemyslím, že by zákaz antikoncepce plynul Bible. Příběh Onanův, který se někdy cituje, je odsouzením ekonomického podvodu na ženě, který je navíc spojen se sexuálním zneužíváním. Zákaz antikoncepce jako takové z něj podle mne odvodit nelze. Nicméně také nelze šmahem odmítnout věc, kterou tolik dobrých lidí ctí jako kulturu víry.

Obrovským problémem v diskusích o encyklice Humanae Vitae je to, že se problém antikoncepce většinou vytrhuje z obecného tématu sexuality. Církev potřebuje řešit problém sexuality jako takový – a pokud se to podaří, postoj k antikoncepci z něj může vyplynout. A problém sexuality není jen věcí manželů, ale i lidí svobodných.

Sexualita jako problém se týká více mužů než žen. O těchto věcech se málo mluví, ale je fakt, že velké procento mužů se nemůže vyhnout občasnému vyprazdňování svých váčků semenných. U řady z nich k tomu dochází bezděčně, především noční polucí. Je ale řada takových, u kterých k tomu nedochází, nebo je frekvence polucí nedostatečná. Pokud se váčky semenné přeplní (nebo dojde podráždění příslušných nervů z jiných důvodů), dostává sexualita kompulzivní, nutkavou podobu. V manželství muž obvykle očekává, že osvobození (nebo prevence) přijde od manželky. Svobodný muž, nebo muž, jehož manželka sex dlouhodobě odmítá, se obvykle nevyhne méně důstojnému řešení. A pokud k žádnému řešení nedojde, hrozí, že se muž zachová jako úchyl, že ohrozí své okolí i sám sebe a v případě manžela také svoji rodinu. Mluvit v této situaci o svobodném rozhodování je iluze: Svoboda zde jistě existuje na časových úsecích řádu hodin, ale nikoli na časových úsecích řádu týdnů. Případy zbožných kněží, kteří byli zatčeni např. za pedofilii, jsou toho dokladem.

V odstavci 27 Pavel VI. vyzývá lékaře, aby získali v dané oblasti všechny informace a vedli manžele po správné cestě. Dnes lékaři neuspokojeným lidem, kterým by hrozilo kompulzivní sexuální chování, doporučují masturbaci. Tu věc nelze brát na lehkou váhu, i když postoj církve k masturbaci je záporný. Nicméně občasná nevyhnutelnost tohoto řešení našla i v učení církve své vyjádření: Katechismus v odstavci 2352 hovoří o situacích, kdy vina spojená s masturbací může být snížena „na nejmenší míru“.

Řešení problému sexuality vidím především dvojí: Jednak je to bod číslo 6 mého článku o manželské sexualitě, a jednak odstavec 2352 katechismu. Pokud církev bude na encyklice Humanae Vitae trvat, mohly by tyto věci být součástí již zmíněného nového jazyka. Osobně si myslím, že není jiné cesty.

Encykliku Humanae Vitae jako takovou neodsuzuji, ale nějaké řešení problému sexuality by se vždy mělo hlásat spolu s ní. Odmítání chemické antikoncepce má něco do sebe, odmítání mechanických prostředků také. Teorie manželské lásky, kterou encyklika předkládá, je svým způsobem přirozená a krásná. Také se mi líbí myšlenka, že počet dětí je věcí manželského páru a ne někoho jiného, a už vůbec ne státu.

Přesto si nemyslím, že zákaz antikoncepce je příkaz Boží, jehož zachovávání je nutné ke spáse (viz odstavec 4 encykliky). Vykládat takto evangelium (odkaz na Matouše 7:21) je chyba, které se Pavel VI. měl vyvarovat: Vůle Otcova nebývá založena na poučkách tohoto typu. A podobně nejsem úplně ztotožněn se zdůvodněním zákazu z odstavce 13: Lépe by bylo prostě říci, že pokud se budeme zdržovat určitých způsobů antikoncepce, bude to krásné.

Correctio filialis de haeresibus propagatis

Překlad první části listu 62 tradicionalistů papeži

Překladatelské poznámky: Se znepokojením pozoruji, jak velkou publicitu dostává dopis, který mnohonárodnostní skupina tradicionalistů napsala papeži. Zde přináším amatérský překlad jeho první a hlavní části (strany 1 – 9).  Za touto první částí  následuje druhá část nazvaná Vysvětlení (strany 10-16), ale ta není součástí tohoto článku. V ní je popisován pohled autorů na modernismus (část A) a na souvislosti mezi papežovými názory a Martinem Lutherem (část B). Strany 17-25 pak tvoří poznámky pod čarou včetně množství citací z jiných textů.

Náročnější čtenář může sáhnout (například) po anglickém textu, ze kterého vycházím. Místy se mi zdá, že se jedná o překlad z jiného jazyka, jindy budí dojem originálního textu. Jestli existuje něco, co by se dalo nazvat skutečným originálem, nevím.

Z anglického textu jsem přeložil i pasáže, které jsou citované z Amoris laetitia, nekopíroval jsem je z oficiálního překladu. Snažil jsem se totiž spíše pochopit záměr autorů textu než vyprodukovat oficiální materiál.

Za to, že jsem si s překladem dal práci, mi dovolte stručně říci svůj názor: Myslím si, že přístup tradicionalistů nevychází z evangelia, jak jej čteme u svatopisců Matouše, Marka, Lukáše a Jana.  Sám sebe v tomto ohledu považuji spíše za papežence než za katolíka v jejich pojetí. Exhortaci Amoris laetitia jsem chválil hned po jejím vydání.


16. července 2017
Svátek Panny Marie Karmelské

Nejsvětější otče,

s velkou bolestí, ale motivováni věrností našemu Pánu Ježíši Kristu, láskou k Církvi a k papežství, a také synovskou oddaností k Vám, jsme nuceni se na Vaši Svatost obrátit  s korekturou, která se týká šíření herezí, které způsobila apoštolská exhortace Amoris laetitia a další slova, skutky a opomenutí Vaší Svatosti.

K tomu, abychom vydali tuto korekturu, nás opravňuje přirozený zákon, zákon Kristův a církevní právo, což jsou věci, k jejichž ochraně Vaši svatost ustanovila božská prozřetelnost. Přirozený zákon: Protože podřízení mají přirozenou povinnost poslouchat své nadřízené ve všech legitimních věcech, mají také právo na to, aby se jim vládlo podle práva, a tedy také mají v případě potřeby právo domáhat se toho, aby jejich nadřízení takto vládli. Zákon Kristův: Byl to totiž Jeho Duch, který přiměl apoštola Pavla, aby veřejně pokáral Petra, když nejednal podle pravdy evangelia (Gal. 2). Svatý Tomáš Akvinský poznamenává, že tato veřejná kritika nadřízeného podřízeným byla legitimní díky tomu, že bezprostředně hrozil skandál ve věcech víry (Summa Theologiae 2a 2ae, 33, 4 ad 2) a k tomu v „poznámce ke svatému Augustinovi“ dodává, že při této příležitosti „Petr dal příklad nadřízeným, že kdykoli se stane, že sejdou z přímé cesty, neměli by přehlížet to, že je kárají jejich podřízení (tamtéž). Církevní právo nás také nabádá, že „Věřící mají právo, ba dokonce někdy i povinnost, přiměřeně své učenosti, kompetenci a vážnosti, kterou požívají, sdělit posvátným pastýřům svůj názor na věci, týkající se dobra církve“ (Kodex kanonického práva 212:2-3; Kodex kánonů orientálních církví 15:3).

Skandál týkající se víry a morálky byl pro církev a svět dán publikováním Amoris laetitia a dalšími skutky, kterými Vaše Svatost dostatečně vysvětlila rámec a účel tohoto dokumentu. Hereze a další chyby se v důsledku toho rozšířily do Církve. Zatímco někteří biskupové a kardinálové dále hájili božsky zjevené pravdy o manželství, morálním zákoně a přijímání svátostí, jiní tyto pravdy popírali, a od Vaší Svatosti se jim nedostalo pokárání, ale podpora. A těm kardinálům, kteří Vaší svatosti předložili dubia, aby tímto časem prověřeným způsobem mohla být snadno potvrzena pravda evangelia, se nedostalo odpovědi, jen ticho.

Nejsvětější otče, Petrův úřad Vám nebyl svěřen proto, abyste věřícím vnucoval podivné nauky, ale proto, abyste střežil poklad až do dne Pánova návratu (Lk. 12; 1Tim. 6:20). Upřímně podporujeme nauku o papežské neomylnosti, jak ji definoval První vatikánský koncil, a proto také podporujeme vysvětlení, které koncil dal k tomuto charismatu. Jeho součástí je následující prohlášení: „Duch Svatý nebyl následníkům Petrovým přislíben proto, aby skrze jeho zjevení oznamovali nějakou novou pravdu, ale proto, aby s Jeho pomocí zbožně střežili a věrně vykládali zjevení či poklad víry, který předávali apoštolové (Pastor aeternus, kap. 4). Z tohoto důvodu Váš Předchůdce, blahoslavený Pius IX., chválil společnou deklaraci německých biskupů, která upozorňuje, že „myšlenka, že papež ‚díky své neomylnosti je absolutní suverén‘ se zakládá na zcela nesprávném chápání papežské neomylnosti“. Podobně komise, která na Druhém vatikánském koncilu dohlížela na dogmatickou konstituci o církvi Lumen gentium, říká, že moc římského pontifika je omezena v mnoha ohledech.

Ale ti katolíci, kteří jasně nechápou meze papežské neomylnosti, mohou v důsledku slov a skutků Vaší Svatosti podlehnout dvěma nešťastným chybám: Buď se mohou chopit herezí, které jsou teď propagovány, a nebo, když si uvědomí, že tyto nauky jsou protichůdné ke slovu Božímu, začnou pochybovat o výsadách papežů. Další z věrných pak zpochybňují to, jak se vzdal papežství emeritní papež Benedikt XVI. Tak Petrův úřad, který církvi věnoval náš Pán Ježíš Kristus, aby podporoval jednotu a víru, je používán způsobem, který otevírá cestu herezi a schizmatu. A dále, protože praktiky, které slova a skutky Vaší Svatosti nyní podporují, jsou v rozporu nejen s trvalou pravdou a kázní církve, ale také s autoritativními výroky Vašich předchůdců, věřící usuzují, že výroky Vaší Svatosti nemohou mít větší autoritu, než výroky předchozích papežů; a tak autentická papežská autorita dostává ránu, ze které se nemusí rychle uzdravit.

Nicméně my věříme, že Vaše Svatost má charisma neomylnosti a právo obecné jurisdikce nad Kristovými věrnými, v tom smyslu, v jakém je církev definovala. V našem protestu proti Amoris laetitia a proti dalším s ní souvisejícím skutkům, slovům a opomenutím, nepopíráme toto papežské charisma, ani to, že Vaše Svatost jej má, protože ani Amoris laetitia, ani další výroky, které sloužily k šíření herezí, které tato exhortace naznačuje, nepodléhají této božské záruce pravdy. Ovšem naše korekce je diktována věrností k neomylnému papežskému učení, které je neslučitelné s některými výroky Vaší Svatosti.

Jakožto podřízení nemáme právo vystavit Vaší Svatosti takový druh korekce, jakým nadřízený donucuje své podřízené pod hrozbou nebo výkonem trestu (viz Summa Theologiae 2a 2ae, 33, 4). Spíše tuto korekci vydáváme proto, abychom ochránili ostatní katolíky – a ty, kdo jsou mimo Církev, kterým nesmí být vzat klíč k vědění (Lk. 11:52) – před dalším šířením nauk, které směřují k profanaci všech svátostí a k převrácení Zákona Božího.

 * * *

Nyní bychom chtěli ukázat, jak několik pasáží z Amoris Laetitia ve spojení s dalšími skutky, slovy a opomenutími Vaší Svatosti, slouží k propagaci sedmi heretických tezí. Máme na mysli následující pasáže Amoris laetitia:

AL 295: ‚Svatý Jan Pavel II. navrhl takzvaný „zákon postupnosti“, protože věděl, že člověk zná, miluje a uskutečňuje morální dobro na různých úrovních svého růstu“. Nejedná se o „postupnost zákona“, ale spíše o postupnost v uvážlivém konání svobodných činů z hlediska osob, které nejsou momentálně schopné pochopit, vyhodnotit nebo naplno uskutečňovat požadavky zákona.‘

AL 296: „V historii církve se stále opakují dva způsoby myšlení: Odmítání a znovupřijímání. Od doby Jeruzalémského koncilu byla cestou církve cesta Ježíšova, cesta milosti a znovupřijetí. Cestou církve není někoho zavrhnout navždy.“

AL 297: ‚Nikdo nemůže být zavržen navždy, protože to není logika evangelia!‘

AL 298: Například rozvedení, kteří vstoupili do nového svazku, se mohou nacházet v celé řadě situací, které  bychom neměli zaškatulkovávat nebo napasovávat do příliš rigidních tříd, které neponechávají žádný prostor pro osobní a pastorační rozlišování. Jedna věc je druhý svazek, který se v průběhu času konsolidoval, s novými dětmi, s časem prověřenou věrností, velkorysým sebedarováním, křesťanskou oddaností, s vědomím neregulérnosti situace a toho, že ve svědomí cítíme, že návrat by znamenal upadnout do nových hříchů. Církev kvituje situace „kdy z vážných důvodů, jako je výchova dětí, muž a žena nemohou splnit povinnost rozejít se [poznámka 329: V takových situacích lidé, kteří znají a přijímají možnost žít jako „bratři a sestry“, kterou jim církev nabízí, poukazují na to, že pokud chybí určité způsoby vyjádření intimity, „často dochází k tomu, že věrnost je ohrožena a že dobro dětí trpí“.] Také existují případy lidí, kteří vynaložili veškeré úsilí na to, aby své první manželství zachránili a byli nespravedlivě opuštěni, nebo takoví, „kdo vstoupili do druhého vztahu v zájmu výchovy dětí a někdy jsou si ve svědomí subjektivně jisti, že předchozí rozbité manželství nikdy nebylo platné“. A jiná věc je nový svazek, který vzniká krátce po rozvodu, se vším utrpením a zmatkem týkajícím se dětí a celých rodin, nebo případ někoho, kdo soustavně neplnil svoje povinnosti k rodině. Musí být jasno v tom, že toto není ideál, který Evangelium rodinám a manželství předkládá. Synodní otcové řekli, že pastýřské= rozlišování musí vždy jít cestou „adekvátního rozpoznávání“, přístupem, který „pečlivě rozlišuje situace“. Víme, že neexistují žádné „jednoduché recepty“.

AL 299: ‚Shoduji se s mnoha synodními otci, kteří podotkli, že „je potřeba pokřtěné, kteří jsou rozvedeni a civilně znovusezdáni, je potřeba plněji zapojit do křesťanských komunit řadou různých možných způsobů, ale přitom se vyhýbat jakémukoli vyvolávání skandálu. Jádrem jejich pastorační péče je logika integrace. Je to péče, která jim umožní uvědomit si, že nejen patří k tělu Kristovu, ale že jejich zkušenost v něm může být radostná a plodná. Jsou pokřtěni; jsou bratry a sestrami; Duch Svatý do jejich srdce vylévá své dary a talenty pro dobro všech. … Je potřeba, aby se takové osoby necítily být exkomunikovanými členy Církve, ale jako žijící členové, schopní v církvi žít a růst a cítit ji jako matku, která je vždycky přijme, vždy se o ně bude starat s náklonností a bude je povzbuzovat na cestě života a evangelia.“‚

AL 300: ‚Protože „míra odpovědnosti není ve všech případech stejná“, ani následky nebo důsledky pravidel nemusejí nutně vždy být stejné. [poznámka 336] To platí i v případě svátostné disciplíny, protože rozlišování může rozpoznat, že v daném případě žádná těžká chyba neexistuje.‘

AL 301: ‚Není už možné [sic] jednoduše říkat, že všichni, kdo jsou v „neregulérní“ situaci nutně žijí ve stavu těžkého hříchu a že jsou zbaveni milosti posvěcující. Ve hře je něco více, než neznalost příslušného pravidla. Člověk může dobře znát pravidlo, ale může mít velký problém s tím, aby rozuměl „hodnotě, která je pro toto pravidlo podstatná, nebo může být v konkrétní situaci, která mu nedovoluje jednat jinak a rozhodovat se jinak bez dalšího hříchu.“

AL 303: ‚Svědomí může udělat více, než jen rozeznat, že daná situace objektivně neodpovídá obecným požadavkům evangelia. Může také upřímně a čestně rozeznat, jaká je v tomto okamžiku nejvelkorysejší reakce, kterou můžeme odpovědět Bohu, a může přijít s určitou morální jistotou, že právě to je věc, kterou Bůh v dané složité situaci žádá, s vědomím naší omezenosti, i když to není úplný objektivní ideál.‘

AL 304: ‚Naléhavě žádám, abychom si vždy připomínali učení svatého Tomáše Akvinského a učili se jej používat v našem pastoračním rozhodování: „I když v obecných principech je obsažena nutnost, čím více sestupujeme do oblasti detailů, tím častěji se setkáváme s nedokonalostmi… Tam, kde jde o jednání, tam pravda či praktická správnost nejsou stejné pro všechny, pokud jde o detaily, ale pouze v obecných principech; a i tam, kde je praktická správnost stejná i v detailu, tam ji všichni stejně nepoznávají… Pozorujeme, že když sestupujeme dále k detailům, principy selhávají“. je pravda, že obecná pravidla ukazují dobro, které nikdy nesmíme zanedbávat nebo brát na lehkou váhu, ale jejich formulace nemůže postihnout všechny jednotlivé situace.‘

AL 305: ‚Při přihlédnutí k okolnostem a k polehčujícím faktorům je možné, že v objektivní situaci hříchu – která nemusí být subjektivně zaviněná, nebo ne úplně – může osoba žít v Boží milosti, může milovat a také růst v životě milosti a lásky, a k tomu se jí může dostávat pomoci od Boha. [poznámka 351: V určitých případech sem může patřit i pomoc v podobě svátostí. Proto chci připomenout kněžím, že zpovědnice nemá být mučící komorou, ale spíše místem setkání s Pánovou milostí. Také bych poukázal na to, že Eucharistie „není cenou pro dokonalé, ale mocnou medicínou a potravou pro slabé.“]‘

AL 308: ‚Rozumím těm, kdo dávají přednost přísnější pastorační péči, která neponechává žádný prostor pro nejasnosti. Ale upřímně věřím, že Ježíš chce Církev, která chápe laskavost, kterou Duch Svatý zasévá uprostřed lidské slabosti, Matku, která, zatímco zřetelně vyjadřuje své objektivní učení, také „vždycky dělá, cokoli může dobrého, i když si přitom ušpiní boty bahnem ulice“.‘

AL 311: ‚Učení morální teologie by mělo zakomponovat tyto úvahy.‘

Slova, skutky a opomenutí Vaší Svatosti, která máme na mysli, a která v souvislosti s těmito pasážemi z Amoris laetitia slouží šíření herezí v církvi, jsou následující:

  • Vaše Svatost odmítla dát jednoznačnou odpověď na dubia, která Vám předložili kardinálové Burke, Caffarra, Brandmüller a Meisner a ve kterých Vás s úctou žádali, abyste potvrdil, že Amoris laetitia nezrušuje pět prvků nauky katolické víry.
  • Vaše Svatost zasahovala do sestavování Relatio post disceptationem pro Mimořádnou synodu o rodině. Relatio navrhlo, aby se dovolovalo svaté přijímání rozvedeným a znovu sezdaným katolíkům „případ od případu“ a řeklo, že pastýři by měli zdůrazňovat „pozitivní aspekty“ takových způsobů života, jaké církev považuje za těžce hříšné, včetně civilního znovusezdání po rozvodu a předmanželského soužití. Tyto návrhy byly uvedeny v Relatio na Vaše osobní naléhání, i když nedostaly dvoutřetinovou většinu, kterou pro začlenění do Relatio vyžadují pravidla synody.
  • V interview v dubnu 2016 se novinář Vaší Svatosti zeptal, jestli existují nějaké konkrétní možnosti, které by se týkaly rozvedených a znovusezdaných, které neexistovaly před vydáním Amoris laetitia. Odpověděl jste „Io posso dire, si. Punto“, což znamená „Mohu říci že ano. Tečka.“ Vaše svatost pak řekla, že reportérovu otázku zodpověděl kardinál Schönborn v prezentaci k Amoris laetitia. V této prezentaci kardinál Schönborn řekl:

Z tohoto dokumentu mám velkou radost, která spočívá v tom, že logicky souvisle překonává umělé, povrchní a přehledné dělení mezi „regulérním“ a „neregulérním“ a každého přivádí ke společnému volání evangelia, podle slov svatého Pavla: „Bůh všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi smiloval“ (Řím 11:32). … co papež říká o přístupu ke svátostem lidí, kteří žijí v „neregulérních“ situacích? Už papež Benedikt řekl, že „jednoduché recepty“ neexistují (AL 298, poznámka 333). Papež František opakuje potřebu pečlivě rozlišovat situaci, v souvislosti s Familiaris consortio (84) (AL 298). „Rozlišování musí pomáhat hledat možné způsoby, jak odpovědět Bohu a jak růst uprostřed svých omezení. Když si myslíme, že vše je jen černé a bílé, uzavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od cesty k posvěcení, která by přinášela slávu Bohu“ (AL 205). Také nám připomíná důležitý úsek z Evangelii Gaudium, 44: „malý krok, učiněný uprostřed velkých lidských omezení, může Boha potěšit více, než život, který z vnějšku vypadá v pořádku, ale prochází svůj den bez větších těžkostí“ (AL 304). Ve smyslu této „via caritatis“ (AL 306) papež potvrzuje, že „v určitých případech“ může být poskytnuta pomoc svátostí.

Vaše Svatost ještě posílila toto tvrzení prohlášením, že Amoris laetitia podporuje přístup k rozvedeným a znovusezdaným, který se praktikuje v diecézi kardinála Schönborna, kde je jim dovoleno svaté přijímání.

  • 5. září 2016 biskupové regionu Buenos Aires vydali vyjádření k aplikaci Amoris Laetitia. V něm prohlašují:

[vynechávám různojazyčné texty a uvádím podle svého někdejšího překladu]

6) Ve složitějších případech, i v případech, kdy nebylo dosaženo prohlášení nulity, výše popsaný postup může být fakticky nerealizovatelný. Nicméně, cesta rozlišování je stále možná. Pokud se potvrdí, že v daném případě jsou okolnosti, které zmírňují odpovědnost a vinu (srov. 301-302) – zvláště, když se dotyčný je přesvědčen o tom, že by v důsledku toho vznikla chyba, poškozující děti z tohoto nového svazku, Amoris laetitia nabízí možnost přístupu ke svátostem smíření a Eucharistie (srov. poznámky 336 a 351). Tyto svátosti pak připravují člověka k tomu, aby dospíval a rostl v síle milosti…

9) Může být vhodné, aby eventuální přístup ke svátostem byl poskytován diskrétně, zvláště když lze očekávat nějaké komplikace. Zároveň ale je potřeba doprovázet společenství tak, aby v něm rostl duch porozumění a přijetí, a přitom, aby nedošlo ke zmatení ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství. Společenství je nástrojem milosti, která je „nezasloužená, bezpodmínečná a nezištná“ (297).

10) Rozlišování není uzavřené, protože „je dynamické a musí být vždycky otevřené novým etapám růstu a novým rozhodnutím, které umožní realizovat ideál plně“ (303) podle zákona postupné cesty (295) a s vírou v pomoc milosti.

To říká, že podle Amoris laetitia nemá vznikat nejistota ohledně církevního učení o nerozlučitelnosti manželství, že rozvedení a znovusezdaní mohou přijímat svátosti a že setrvávání v tomto stavu je slučitelné s přijímáním pomoci milosti. Vaše Svatost napsala oficiální dopis datovaný tentýž den biskupovi Sergio Alfredo Fenoy of San Miguel, delegátovi biskupů oblasti Buenos Aires, ve kterém píšete, že biskupové oblasti Buenos Aires podali jedinou správnou interpretaci Amoris laetitia:

[Milovaný bratře,

dostal jsem dokument z pastorační oblasti Buenos Aires nazvaný „Základní kritéria pro aplikaci kapitoly osm Amoris laetitia.“ Mnohokrát děkuji, že jste mi jej poslali. Děkuji za práci, kterou jste na něm odvedli: Je to opravdový příklad doprovázení kněží … a všichni víme, jak potřebná je taková blízkost biskupů duchovním a duchovních kněžím. Bližním ‚nejbližším‘ biskupov i je kněz a přikázání milovat bližního jako sebe pro nás biskupy začíná právě u kněží. Dokument je velmi dobrý a zcela vysvětluje význam kapitoly VIII. Amoris laetitia. Žádné jiné interpretace nejsou.]

  • Vaše svatost jmenovala arcibiskupa Vincenzo Paglia prezidentem Pontifikální akademie pro život a kancléřem Papežského institutu pro studium manželství a rodiny Jana Pavla II. Jako představený Papežského výboru pro rodinu byl arcibiskup Paglia odpovědný za vydání knihy Famiglia e Chiesa, un legame indissolubile, která obsahuje přednášky, které tato dikasterie podporovala, na témata ‚Manželství: Víra, svátosti, disciplína‘; ‚Rodina, manželská láska a generace‘ a ‚Zraněná rodina a neregulérní svazky: Jaký pastorační přístup‘. Tato kniha a semináře, o kterých pojednává, měly předkládat návrhy pro Synodu o rodině, a prosazovaly svaté přijímání pro rozvedené a znovu sezdané katolíky.
  • Pod autoritou Vaší Svatosti byly vydané směrnice pro římskou diecézi, které za určitých okolností umožňují prijímání Eucharistie civilně rozvedenými a znovu sezdanými, kteří s civilním partnerem žijí more uxorio.
  • Vaše svatost jmenovala biskupa Kevina Farella prefektem nově ustavené Dikasterie pro laiky, rodinu a život a povýšila jej do kardinálské hodnosti. Kardinál Farrell vyjádřil podporu kardinálu Schönbornovi ve věci návrhu, aby rozvedení a znovusezdaní mohli ke svatému přijímání. Prohlásil, že svaté přijímání rozvedenými a znovusezdanými je „proces rozlišování a svědomí“.
  • 17. ledna 2017 časopis Svatého stolce, Osservatore Romano, publikoval směrnice vydané arcibiskupem Malty a biskupem Gozo k přijímání Eucharistie osobami, které žijí v cizoložném vztahu. Tato směrnice dovolují svatokrádežné přijímání Eucharistie některým osobám v této situaci a tvrdí, že v některých případech je pro takové osoby nemožné praktikovat zdrženlivost a škodlivé se o to pokoušet. Osservatore Romano tyto směrnice vůbec nekritizoval, což znamenalo, že je prezentuje jako legitimní výkon biskupského učení a autority. Toto publikování bylo oficiálním aktem Svatého stolce, který jste Vy nekorigoval.

Correctio
[PP: Jedná se o latinský text, který překládám podle jiného odkazu]

Těmito slovy, skutky a opomenutími, a výše zmíněnými pasážemi Amoris Laetitia, Vaše Svatost s mírou uvědomění, kterou se nesnažíme posuzovat, podporovala přímo či nepřímo, a to jak svým úřadem, tak soukromě, a šířila v církvi následující chybné a heretické záležitosti:

  1. ‚Ospravedlněná osoba nemá sílu na to, aby s Boží milostí uskutečňovala objektivní požadavky božského zákona, jako kdyby pro ospravedlněné bylo některé z Božích přikázání nemožné; nebo jako kdyby Boží milost, když v někom vykoná ospravedlnění, zároveň nevykonala obrácení ze všech vážných hříchů, nebo nebyla dostatečná pro obrácení ze všech vážných hříchů.‘
  2. ‚Křesťané, kteří dosáhli občanského rozvodu od svého partnera, se kterým byli platně oddáni, a kteří uzavřeli civilní sňatek s jinou osobou ještě za života jejich partnera, kteří s tímto civilním partnerem žijí more uxorio [tedy po způsobu manželů, to znamená včetně intimních vztahů], a kteří se s plným vědomím podstaty jejich vztahu a splným souhlasem vůle rozhodli setrvat v tomto vztahu, nemusí nutně žít ve stavu smrtelného hříchu a mohou dostávat milost posvěcující a růst v lásce.‘
  3. ‚Věřící křesťan může mít plnou znalost božského zákona a dobrovolně se rozhodnout jej porušit ve věci vážné, a v důsledku toho nemusí být ve stavu smrtelného hříchu.‘
  4. ‚Když osoba zachovává božský zákaz, může tímto aktem poslušnosti hřešit proti Bohu.‘
  5. ‚Svědomí může pravdivě a správně usoudit, že sexuální akt mezi osobami, které spolu uzavřely civilní sňatek, i když jeden nebo oba z nich jsou svátostně oddáni za někoho jiného, mohou v některých případech jednat morálně správně, případně to Bůh může od nich vyžadovat nebo jim to přikazovat.‘
  6. ‚Morální principy a morální pravdy obsažené v božském zjevení a v přirozeném zákoně neobsahují zákazy, které by absolutně zakazovaly určité způsoby jednání, v tom smyslu, že by byly vždy těžce nelegální z důvodu své podstaty.‘
  7. ‚Náš Pán Ježíš Kristus chce, aby Církev opustila svoji trvalou praxi, že odmítá podávat Eucharistii rozvedeným a znovusezdaným, kteří neprojevují lítost nad svým stavem a pevný úmysl jej zlepšit.‘

Všechny tyto záležitosti protiřečí pravdám, které byly božsky zjevené a katolíci jim musí věřit se souhlasem božské víry. Byly identifikovány jako hereze v petici ohledně Amoris Laetitia, kterou poslalo 45 katolických učenců kardinálům a východním patriarchům církve. Pro dobro duší je nutné, aby byly ještě jednou odsouzeny autoritou církve. Tím, že vypisujeme těchto sedm záležitostí, nemáme v úmyslu  podávat úplný seznam všech herezí a chyb, o kterých by si nezaujatý čtenář, který se snaží číst Amoris laetitia v jejím přirozeném a zjevném smyslu, mohl myslet, že jsou tímto dokumentem schváleny, navrženy nebo podporovány: Dopis poslaný kardinálům Církve a východním patriarchům vyjmenovává 19 takových záležitostí. Spíše jsme se snažili vypsat záležitosti, které slova, skutky a opomenutí Vaší Svatosti ve svém důsledku podpořila a propagovala, jak jsme popsali, k velkému a bezprostřednímu ohrožení duší.

Proto se v této kritické hodině obracíme ke cathedra veritatis, k Římské Církvi, která božským zákonem má výsostné postavení před všemi ostatními církvemi, a jejímiž dětmi jsme a vždy jimi chceme zůstat, a s úctou naléháme na Vaši Svatost, abyste veřejně odmítl všechny tyto záležitosti a tak uskutečnil mandát, který náš Pán Ježíš Kristus dal svatému Petrovi a skrze něj všem jeho nástupcům až do konce světa: „Modlil jsem se za tebe, aby tvoje víra neselhala: a ty, až se jednou obrátíš, buď posilou svým bratřím.“

S úctou vyprošujeme pro Vaši Svatost apoštolské požehnání a ujišťujeme o své synovské oddanosti a o modlitbách za dobro Církve.

* * *

 

Dogma a rakovina

Včera (18. září) internetový magazín Christnet zveřejnil článek Francouze jménem Jacques Meurice Dogma je rakovina. Článek tak provokující, že člověk zaváhá, jestli na něj má reagovat nebo ne. Dovolte mi k němu pár poznámek…

Když si představím, kolik krve v dějinách vyteklo proto, že lidé měli různou představu o tom, jak uctívat Boha, přijde mi myšlenka určitých pevných bodů, o kterých se nebudeme hádat, docela opodstatněná. Možná proto dogmata jako nemoc církve nevnímám. Souhlasím sice s panem Meurice, že problém existuje, ale vidím jej spíše v nesprávném chápání dogmat. Dogmata by se neměla chápat jako striktní učení, na kterém spočívá víra. Je třeba je používat s vlídností a hravostí. Dogmata se mají používat tak, jak Ježíš používal Zákon: Říkal, že jediná čárka zákona nepomine – ale vzápětí pracoval v sobotu, stýkal se s malomocnými a toleroval, když si učedníci před jídlem nemyli ruce. Dogmata mají být oporou básnické pravdy, ne pravdy technické. Pro víru nemají tvořit základ, ale panorama.

Patřím do katolické církve v podstatě od narození, od deseti let chodím do kostela, ve dvaceti jsem prožil obrácení a od té doby se o víru zajímám. A za všechna ta léta se dogmata nestala středem mé víry. Ani ta nejdůležitější bych neuměl vyjmenovat. Jako katolík jsem samozřejmě občas konfrontován s tím, že  dogmata existují, a občas si dokonce dávám pozor, abych nemluvil proti nim: Pokud se církev usnesla, že některé věci nebude zpochybňovat, nechci to narušovat. Vždyť členství v církvi mi dává příležitost čerpat z tak velkých tradic, jako jsou legendy o svatém Františkovi, spisy svaté Terezie z Avily nebo Thomase Mertona, a v poslední době také papeže Benedikta XVI. (jeho spis Ježíš Nazaretský) nebo papeže Františka (encykliku Amoris Laetitia jsem chválil už dříve). Ale především mohu čerpat z věcí, které mi poskytuje má farnost a věřící přátelé, a někdy také méně známí kněží.

Dogmata se nestala středem mé víry, ale občas jsem s nimi konfrontován. Například dost často nám, katolíkům, dogmata připomínají jinověrci nebo ateisté. Vidí za nimi problém a to jim vnuká myšlenku, že dogmata jsou pro nás asi důležitá. A druhou skupinou, která mi dogmata připomíná, jsou katoličtí tradicionalisté, kteří je – nejspíše pod náporem té první skupiny – cítí jako citlivý bod naší víry, a proto s urozenou šlechetností vstávají na jejich obranu. Nebýt útoků zvenčí, žila by nejspíše většina dogmat někde na pokraji mého vědomí. Je mnoho naléhavějších věcí, na kterých zbožnost spočívá den co den.

V úvodu jsem se zmínil o dogmatech, která mají zabránit konfliktům v církvi. Do této skupiny asi nepatří dogmata všechna. Některá, hlavně ta poreformační, možná byla vyhlášena jen proto, aby se tradicionalisté ujistili, čeho v církvi mohou dosáhnout. Takto jsem například hodnotil snahu, s níž koncem devadesátých let usilovali o to, aby papež vyhlásil dogma o Panně Marii, prostřednici všech milostí. Svatý papež je tehdy nevyhlásil a mně se tím ulevilo. Nejen, že mi nikdo nebyl schopen vysvětlit, jaký prospěch by z něho byl, ale navíc ještě by se mohlo stát dalším jablkem sváru.

Moji spiritualita se neprojevuje sladkobolnými vzdechy nad Neposkvrněným početím nebo nad Nanebevzetím Panny Marie (dogmata z celkem nedávné doby). Přesto si z mariánské úcty nedělám legraci. Sám vím, že modlitba k Panně Marii mívá odezvu, vím, jak je užitečné meditativně se modlit růženec, Renčovu báseň Popelka nazaretská považuji za jeden z vrcholů českého básnictví. Proč Panna Maria Pomocnice nemá své dogma nevím – ale jsem vlastně rád, že tato intimní stránka víry je stranou hádek a sporů. Řekl bych, že patří na místo, kde se život odvíjí v tichosti, tak jako v malém domku v Nazaretě.

Pan Meurice v článku také mluví o „otcích“ církve, kteří vytvořili nové náboženství podobné jako všechna ostatní: je v něm klerus, hierarchie, rituály, světci, svátosti, chrámy, oběti… Nejsem si úplně jistý, jak je to s klérem – pan Meurice do něj, pokud vím, patří. Ale vím, že první křesťané s vírou chodili do chrámu, existovala u nich jakási hierarchie a konali svůj rituál. Po citované větě není správný čas zařadit pasáž o reformě a návratu ke zdroji, jak to pan Meurice dělá. Řada těch kritizovaných věcí u zdroje už existovala. Vztah člověka k Bohu si žádá své vyjádření, pozemská organizace si žádá vedení, povolání člověka mívá různé formy, svatost druhých nám dává nahlédnout ráj. Problém není v tom, že tyto věci jsou špatné. Problém je v tom, že by mohly být lepší. Je dobré, že stále lépe vidíme, jak.