Podle časopisu Christnet se Německá biskupská konference rozhodla, že uspořádá tzv. Synodální cestu, sérii konferencí duchovních i laiků k otázkám zneužívání moci v církvi, katolické sexuální morálky, celibátu a úlohy žen v církvi. První z plánovaných konferencí se má odehrát na přelomu ledna a února 2020. U nás se vedení církve k této akci nejspíš napřed postavilo negativně, když na webu cirkev.cz jako jedinou informaci otisklo kritický článek polského novináře, ale následně uveřejnilo i pozitivní text. Zdá se, že Vatikán toto rozhodnutí vyhodnotil jako důležitou věc, protože papež František k této příležitosti napsal dopis všem německým katolíkům. Německá biskupská konference jej hodlá vydat jako brožurku. Papežův dopis jsem zatím na webu nenašel v českém překladu, proto si jej dovoluji zde nabídnout. Snadno pochopíte, proč příznivci i odpůrci Synodální cesty dopis interpretují tak, že papež je na jejich straně: Připomíná totiž některé základní rysy křesťanské víry a naší církve, na které by se v zápalu sporů nemělo zapomínat a na kterých se obě strany sporu pravděpodobně shodnou. Odkazy na zdroje většinou vypouštím – uvozovky obvykle v původním znění jsou odkaz na jiný text. Jen pár odkazů na Bibli jsem musel ponechat, aby text byl srozumitelný.

Dopis papeže Františka putujícímu lidu Božímu v Německu
29. června 2019

Milí bratři a sestry,

k napsání tohoto dopisu jsem se rozhodl, když jsem se zamýšlel nad čteními ze Skutků apoštolů k velikonočním svátkům. V těchto čteních se setkáváme s úplně první apoštolskou obcí, která je úplně proniknuta novým životem, který jí Duch Svatý dal a zároveň nastavil všechny okolnosti tak, aby vznikla příležitost ke hlásání víry. Tehdy se zdálo, že učedníci ztratili všechno, a pak první den v týdnu, mezi hořkostí a smutkem, uslyšeli z úst jedné ženy, že Pán žije. Nikdo a nic nemohlo zastavit pronikání velikonočního tajemství do jejich životů. Přitom učedníci nemohli pochopit, co jejich oči viděly a čeho se jejich ruce dotýkaly.

S ohledem na to, a s vědomím, že „Pán se svou novostí může naše životy a naše společenství obnovovat neustále“, bych Vám chtěl být nablízku a sdílet Vaši starost o budoucnost církve v Německu. Všichni jsme si vědomi toho, že nejen žijeme v době velkých změn, ale dokonce prožíváme změnu epochy, která vyslovuje nové otázky, ke kterým je debata oprávněná a nutná. Situace a otázky, o nichž jsem s Vašimi pastýři mohl mluvit při poslední návštěvě Ad-limina, jistě stále vyvolávají ohlas ve Vašich farnostech. Tak jako vždy, chtěl bych Vám nabídnout svoji podporu a blízkost na naší společné cestě a povzbudit Vás při hledání upřímné odpovědi na současnou situaci.

1. S vděčností myslím na jemnou síť těch společností a společenství, farností i filiálních společenství, škol a vysokých škol, nemocnic a dalších sociálních zařízení, které během dějin vznikly a byly založeny jako projev živé víry, a ta je po řadu generací udržovala a oživovala. Tato víra vycházela z doby, která určitě byla plná strastí, konfrontací a smutků a zároveň se také vyznačovala vytrvalostí a chutí do života. I dnes vidíme její životaschopnost a skutky lásky k bližnímu, které přináší mnoho ovoce. Německé katolické farnosti jsou ve své mnohotvárnosti a pluralitě známé v celém světě svým vědomím spoluodpovědnosti a velkorysosti, která dokáže podat ruku, doprovázet a proměňovat procesy evangelizace v místech, kde je obtížná situace a chybí zdroje. Tato velkodušnost se v poslední době projevuje nejen ekonomickou a materiální pomocí, ale i tím, že sdílela mnohá charismata a vysílala lidi – kněze, řeholníky a řeholnice i laiky, kteří věrně a neúnavně vykonávali svoji službu, často ve velmi obtížných podmínkách. Dali jste církvi velké svaté muže a ženy, teology a teoložky, a také duchovní pastýře a laiky, kteří přispěli k tomu, že se podařilo uskutečnit plodné spojení mezi evangeliem a kulturami, až k nové syntéze, a pomocí toho nejlepšího z obou vzbudit v budoucích generacích stejné počáteční nadšení. To bylo umožněno pozoruhodným úsilím najít duchovní odpovědi na výzvy, které se Vám stavěly do cesty.

Ukázková je také cesta ekumenismu, kterou jste nastoupili. Její ovoce se ukázalo při příležitosti vzpomínkového roku „500 let reformace“. Tato cesta povzbuzuje k dalším iniciativám, jak modlitebním, tak kulturním, a k činům lásky k bližnímu, které umožňují překonat předsudky a zranění z minulosti a zároveň lépe slavit a dosvědčovat radost evangelia.

2. Dnes ale společně s Vámi s bolestí pozoruji uvadání víry, a to nejen na úrovni duchovní, ale i společenské a kulturní. Toto uvadání je pozorovatelné, jak na to poukazoval už Benedikt XVI, nejen „na východě, kde, jak víme, velká část společnosti není pokřtěna, nemá žádný kontakt s církví a často o Kristu vůbec neví“, ale dokonce i v takzvaných „tradičně katolických oblastech se setkáváme s drastickým úbytkem návštěvníků nedělních bohoslužeb a přístupu ke svátostem“. Ten úbytek má mnoho dílčích aspektů a není řešitelný ani snadno, ani rychle. Potřebuje vážný a odpovědný přístup a staví nás v tomto dějinném okamžiku do pozice žebráka, kdy stejně jako on od apoštolů slyšíme slova: „Zlato ani stříbro nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, vstaň a choď!“

3. Tváří v tvář této situaci Vaši biskupové navrhli Synodální cestu. Co to bude konkrétně znamenat a jak se to vyvine, to se bude muset ještě uvážit. Já osobně jsem své úvahy o synodalitě vyložil při příležitosti 50. výročí vzniku biskupské synody. V podstatě se jedná o synolos, společnou cestu pod vedením Ducha Svatého. To ale znamená, vydat se na cestu společně s celou církví, ve světle Ducha Svatého, pod jeho vedením a jím probuzeni, abychom se naučili naslouchat a poznávat stále nové obzory, které nám chce ukázat. Protože synodalita přináší působení Ducha Svatého a vyžaduje působení vaše.

Na posledním všeobecném shromáždění italských biskupů jsem měl příležitost tyto skutečnosti, které jsou zásadní pro život církve, připomenout, čímž jsem připomněl dvojí perspektivu, která z toho plyne: „Synodalita zdola nahoru znamená povinnost nést odpovědnost za řádné fungování dieceze, rady, farních společenství nebo zapojených laiků… diecezí počínaje. Není možné uspořádat velkou synodu bez toho, abychom tento základ vedli v patrnosti… Teprve pak přichází synodalita shora dolů, která umožní specifickým a zvláštním způsobem žít kolegiální dimenzi biskupské služby a toho, že jsme církev. Jen tak se dospějeme v otázkách, které jsou podstatné pro život církve, ke zralým rozhodnutím. A bude to možné jedině tehdy, když se na tuto cestu vydáme vyzbrojeni trpělivostí a s pokorným a zdravým vědomím toho, že se nám nikdy nemůže podařit vyřešit všechny problémy zároveň. Církev vždy bude poutníkem na cestě dějinami; a navíc nese svůj poklad v nádobách hliněných. Pamatujme na to, že v tomto světě církev nebude dokonalá; její životnost a její krása spočívá v pokladu, který od počátku má střežit.

Aktuální výzvy a způsob, jakým na ně reagujeme, vyžadují, abychom se podívali na to, jak se rozvíjí zdravé aggiornamento, „dlouhý proces zrání a spolupráce celého lidu v průběhu let“. To spočívá v ustavení a udržování procesů, které nás jako Boží lid postupně budují, a ne v hledání ukvapených mediálních výstupů, které jsou jen povrchní, protože jim chybí hloubka a zrání, nebo proto, že neodpovídají povolání, které nám bylo dáno.

4. V tomto smyslu může člověk i při vší vážnosti a nezbytné reflexi snadno upadnout do obtížného pokušení, kterému bychom, vážení, měli věnovat zvláštní pozornost a být opatrní, a sice, že se budeme držet nějakých předem připravených schémat a mechanismů, které nijak nepomáhají tomu, aby naše cesta byla společná, a to způsobí odcizení, nebo to mohou znamenat konec našeho poslání. Je tu ještě další obtížná okolnost: Pokud si tohoto pokušení nejsme vědomi, snadno se zapleteme do komplikovaných sporů, analýz a řešení, která nepovedou k ničemu jinému, než že nás budou izolovat od každodenního setkávání se skutečným lidem a s Pánem.

5. Přijmout dnešní situaci a snášet ji, to neznamená pasivitu nebo rezignaci, a už vůbec ne lehkomyslnost; ta je protikladem pozvání, které máme – stanovit, co v nás a v našich farnostech je odumřelé, co potřebuje evangelizaci a navštívení skrze Pána. To ale chce odvahu k něčemu víc než jen ke strukturální, organizační nebo funkční změně.

Vzpomínám si, že při setkání s vašimi nejvyššími pastýři v roce 2015 jsem řekl, že jedním z prvních a největších pokušení v církevním prostředí je myslet si, že současné a budoucí problémy církve je možné řešit pouhou reformou struktury, organizace a správy, ale ta že se vůbec nedotkne životně důležitých bodů, které potřebují, abychom jim věnovali pozornost. „Je to nový druh pelagianismu, který nás vede k tomu, abychom se spoléhali na správu, na dokonalý aparát. Ale přehnaná centralizace nepomáhá životu církve a dynamičnosti jejích misií, pouze je komplikuje.“

Podstata tohoto pokušení je v myšlence, že nejlepší reakcí na množství problémů a nedostatků je reorganizace, změna a „záplatování“, že církevní život uspořádáme a uhladíme tak, aby se hodil ke dnešní logice nebo pro určitou skupinu. Pak se nám zdá, že těžkosti byly překonány a že věci běží ve svých kolejích, takže církevní život „zcela jistě“ našel nový nebo starý řád, že teď skončí to napětí, které je nám lidem tak vlastní, a že teď bude provoláváno evangelium.

Tímto způsobem se napětí v církevním životě odstraní jenom zdánlivě. Chtít jenom „řád a soulad“, to by časem jenom zkrotilo a uspalo srdce našeho lidu a živá síla evangelia, kterou nám chce dát Duch, by se omezila nebo umlčela: „Ale to by byl velký hřích zesvětštění a světského pojetí evangelia“. Tak by se dospělo možná k fungujícímu a dokonce „modernizovanému“ organizmu církve, ale ten by byl bez duše a bez svěžesti evangelia. Žili bychom jenom nezachytitelné, vágní křesťanství, bez evangelijního zápalu. „Dnes jsme povoláni k tomu, abychom zvládali nerovnováhu. Nebudeme schopni dělat dobré věci podle evangelia, pokud se jí budeme bát“. Nesmíme zapomínat, že když zvěstujeme nový život, vznikají napětí a nerovnováhy, které mají příchuť evangelia.

6. Proto mi připadá důležité, abychom nepouštěli ze zřetele, že „církev opakovaně učila, že nejsme ospravedlněni svojí prací nebo svým úsilím, ale milostí Pána, který se sám chápe iniciativy.“ Bez tohoto rozměru, rozměru božské ctnosti, nám hrozí, že při různých pokusech o obnovu církve budeme zase opakovat to, co nám dnes v hlásání Boží milosrdné lásky brání. To, jak přijmeme dnešní situaci, bude rozhodující pro to, jaké ovoce se z ní vyvine v budoucnosti. Proto apeluji na to, aby se tak stalo v duchu božské ctnosti. Evangelium milosti navštívené Duchem Svatým ať je světlem a vůdcem, se kterým budete schopni se svým výzvám postavit. Kdykoli se nějaké církevní společenství snažilo dostat se ze svých problémů samo a jen svými vlastními silami, když spoléhalo na své vlastní metody a svoji inteligenci, skončilo to tak, že zlo, které se snažili překonat, zachovali a ještě rozmnožili. Boží odpuštění a spása nejsou něco, co si musíme koupit, nebo „něco, co svojí prací a svým úsilím musíme získat. On nám odpouští a osvobozuje nás zdarma. Jeho obětování se na kříži je něco tak velkého, že bychom to ani zaplatit nemohli, tento dar můžeme jedině přijmout s největší vděčností, s velkou radostí, že nás tolik miloval ještě dříve, než jsme na to vůbec pomysleli.“

Pohled na současnou situaci nám nedovoluje ani okamžik zapomínat na to, že naše povolání nespočívá v prognózách, odhadech, povzbudivých nebo deprimujících průzkumech, a sice ani na rovině církevní, ani politické, ekonomické nebo sociální,  a stejně tak ani na úspěchu našich pastoračních plánů. To všechno má význam, tyto věci je dobré sledovat a hodnotit; ale naše povolání k víře není jenom v nich. Kořen našeho poslání a důvod našeho bytí spočívá v tom, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna, aby všichni, kdo v něho věří, nebyli ztraceni, ale měli život věčný“. „Bez nového života a bez věrného ducha inspirovaného evangeliem, bez ‚věrnosti církvi s ohledem na její vlastní povolání‘ se každá nová struktura za krátký čas pokazí“.

Proto proces změny, který je před námi, nemůže být jenom reakcí na vnější fakta a potřeby, jako je například silný pokles porodnosti a stárnutí našich farností, které nám neumožňují počítat s běžnou generační obměnou. I objektivně platné příčiny, pokud je posuzujeme odděleně od církve, nás povedou především k reaktivnímu – ať pozitivnímu nebo negativnímu – jednání. Skutečný proces změny sice také reaguje, ale také přináší požadavky, které vyplývají z našeho života s Kristem a hnací síly evangelizace; takový proces vyžaduje duchovní obrácení. Vede nás k postoji, který směřuje k tomu, abychom evangelium žili a ukazovali jako srozumitelné, a sice tak, že se „prolomí každodenní pragmatismus života církve, ve kterém sice zdánlivě všechno probíhá normálně, ale ve skutečnosti víra uvadá a klesá do bídy“. Díky duchovnímu obrácení se máme rozpomenout na to, že hlavním kritériem kroků, ke kterým jsme jako církevní společenství povoláni, je evangelizace; evangelizace je podstatným a zásadním povoláním církve.

7. Proto, jak Vaši biskupové zdůraznili, je nutné zase postavit evangelizaci na první místo, abychom mohli do budoucnosti hledět s důvěrou a nadějí, protože: „Církev, nositelka evangelizace, začíná a končí s tím, aby se sama vyrovnala s evangeliem. Jako společenství věřících, jako společenství žité a zvěstované naděje, jako společenství bratrské lásky církev sama musí neustále naslouchat tomu, čemu musí věřit, jaké jsou základy naděje a v čem je nové přikázání lásky“. Takto žitá evangelizace, to není zaujímání nějaké taktické pozice v dnešním světě, nebo nějaký způsob ovládání někoho, dominance nebo rozšiřování teritoria; není to nějaké vylepšení, kterým se církev přizpůsobí duchu doby, a přitom přijde o svoji originalitu a o své prorocké poslání. Evangelizace neznamená ani pokus vrátit zpátky zvyky praktiky, které v jiných kulturních souvislostech dávaly smysl. Ne. Evangelizace, to je cesta učednictví, kterou odpovídáme na lásku toho, kdo nás miloval jako první; také je to cesta, která umožňuje takovou víru, jaká se žije, zakouší, slaví a hlásá s radostí. Evangelizace nás vede k tomu, abychom znova získali radost z evangelia, radost z toho, že jsme křesťany. Zcela jistě také přináší těžké okamžiky a čas křížů; ale nic nemůže zničit nadpřirozenou radost, která se umí přizpůsobit, změnit se, a přitom zůstat sama sebou, díky světlu, které vychází z její vnitřní jistoty, že je nekonečně, nade všechno milována. Evangelizace s sebou přináší vnitřní jistotu, „optimistickou odevzdanost, která dává duchovní uspokojení, které je podle světských měřítek nepochopitelné“. Rozladění, apatie, hořkost, kritičnost, stejně tak jako smutek, nejsou žádnými dobrými znameními ani rádci; mnohem častěji „smutek má co do činění s nevděčností; člověk je tak uzavřen do sebe, že přestane být schopen rozeznávat dary Boží“.

8. Proto také musíme hlavní pozornost soustředit na to, abychom tuto radost sdíleli: Tím, že se otevřeme a vyjdeme ven, abychom se mohli setkat s našimi bratry a sestrami, zvláště s těmi, které najdeme na prahu u brány našeho kostela, na ulicích, ve věznicích, v nemocnicích, na náměstích a ve městech. Pán se vyjádřil jasně: „Hledejte napřed jeho království a jeho spravedlnost; pak vám všechno ostatní bude přidáno“. To znamená vycházet ven, abychom duchem Kristovým pomazali všechny věci na této zemi, na všech různých rozcestích, a zvlášť tam, „kde vznikají nové dějiny a nová paradigmata, abychom slovem Ježíšovým dosáhli až k duši měst“. To znamená napomáhat k tomu, aby se utrpení Kristovo mohlo skutečným a konkrétním způsobem dotknout všech rozmanitých utrpení a situací, ve kterých jeho tvář pod hříchy a nerovnostmi stále trpí. Kdyby tak toto utrpení mohlo strhnout masku všem těm starým i novým formám otroctví, které muže stejně jako ženy zraňují, kdy se musíme vypořádávat se stále novými projevy nepřátelství k cizincům, které se snaží budovat kulturu, jejímž základem je lhostejnost, uzavřenost, individualismus a vylučování. Protiútokem utrpení Kristova je to, abychom v našich farnostech a společenstvích, a zvlášť u mladých lidí, probudili nadšení pro jeho království!

To od nás vyžaduje, abychom našli duchovní uspokojení v tom, že budeme blízko životu lidí, až do té míry, že zjistíme, že v tom je zdroj vyšší radosti. Misie jsou Ježíšovou vášní, a stejně tak jsou vášní pro jeho lid.

V tom případě se také budeme muset zeptat, co dnes Duch církvi říká, abychom rozpoznali ducha doby – což není totéž, jako se duchu doby přizpůsobit. Všechno úsilí o naslouchání, domlouvání a rozlišování mají za cíl to, aby se církev při svém hlásání radosti evangelia, což je základ, z něhož můžeme najít světlo a odpovědi na všechny otázky, stávala každým dnem pravdivější, pohotovější, obratnější a transparentnější. „Výzvy existují proto, aby byly překonávány. Buďme realističtí, ale přitom neztrácejme radost, odvahu a obětavost! Nenechme si vzít vůli k misijní činnosti!“

9. Druhý vatikánský koncil byl důležitým krokem k pěstování povědomí církve o sobě samé i o dnešním světě. Tuto cestu, která začala před padesáti lety, máme přijmout a dále rozvíjet. V žádném případě jsme se ještě nedostali na její konec, zvláště, pokud jde o synodalitu, která se má rozvíjet na všech úrovních církevního života (farnosti, dieceze, národní úroveň, na úrovni světové církve, a také v nejrůznějších kongregacích a společnostech). Tento proces má, zvlášť dnes, v době výrazné fragmentace a polarizace, za úkol zajistit, že Sensus Ecclesiae bude přítomen v každém rozhodnutí, se kterým se setkáme, a že se zmíněné jednotlivé roviny budou přibližovat a prolínat. Jedná se o život a cítění s církví, které nám nezřídka bude i v církvi působit bolest. Světová církev žije v dílčích církvích a z nich, a to do té míry, nakolik tyto dílčí církve žijí ze světové církve a rozvíjejí se; pokud se od světové církve oddělí, budou slábnout, upadat a umírat. Z toho plyne nutnost stále udržovat společenství s celým tělem církve funkční a živé. To nám pak pomáhá překonávat strach, kvůli kterému bychom se izolovali sami se sebou a se svými zvláštnostmi. Můžeme jej překonávat tím, že se druhým díváme do očí a nasloucháme jim, nebo tím, že se dokážeme vzdát svých tužeb a doprovázet někoho, kdo zůstal ležet u cesty. Někdy se tento postoj může projevit jednoduchým gestem, jako když otec marnotratného syna nechával otevřené dveře, aby syn, až se vrátí, mohl bez potíží vstoupit. To neznamená, že se nemáme někam pohybovat, někam postupovat a měnit se, nebo dokonce, že nemáme debatovat a oponovat si. To všechno patří k tomu, že jsme součástí většího těla, které nás využívá, čeká na nás a potřebuje nás, a také my jej využíváme, čekáme na něj a potřebujeme jej. Je radost cítit, že jsme částí svatého a trpělivého Božího lidu.

Přicházející výzvy, témata a otázky nemůžeme ignorovat nebo zatajovat; musíme se jim postavit, protože jinak bychom se do nich zapletli a propásli bychom rozhodující okamžik, náš horizont by se zúžil, naše opravdovost by se drolila. „Když kolem problémů chodíme jako kolem horké kaše, ztrácíme smysl pro hlubokou jednotu skutečnosti“. V tomto smyslu nám Sensus Ecclesiae poskytuje široký horizont možností, jak můžeme zkoušet odpovídat na naléhavé otázky. Sensus Ecclesiae nám připomíná krásu mnohotvárné podoby církve. Její tvář je rozmanitá – nejenom z perspektivy prostoru, různých národů, ras a kultur, ale také z hlediska času. To nám umožňuje, abychom se ponořili do pramenů nejživější a nejplnější tradice. Tradice volá církev k tomu, aby udržovala oheň života, ne aby jen pozorovala popel. To jí dovoluje, aby v každé generaci vždy znova zapalovala první lásku.

Sensus Ecclesiae nás osvobozuje od podivínských a ideologických tendencí, protože můžeme zakoušet jistotu, kterou nám dal Druhý vatikánský koncil, když potvrdil, že pomazání ke svatosti náleží celému společenství věřících. Společenství s tímto svatým a věrným lidem Božím v sobě obsahuje naději a jistotu, že Pán putuje s námi a že je to on, o koho se můžeme opřít. Toto přesvědčení musí prosvětlit naše zdravé a společné „bytí na cestě“, v němž budeme hledat mechanismy, díky nimž se dostane prostoru a sluchu všem hlasům, zvláště těm nejprostším a nejmenším. Pomazání ke svatosti, které bylo vylito na celé tělo církve, „rozděluje zvláštní milosti věřícím všech stavů, ve všech životních podmínkách, a rozděluje své dary každému podle své vůle. Touto mocí všechny připravuje k tomu, aby k obnovení a stavbě církve mohli každý přijmout různé práce a služby, podle slov: Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. To nám pomáhá, abychom si dávali pozor na stále živé pokušení příznivců gnosticismu, kteří se chtějí proslavit a svému učení a sobě dodat věhlas, a tak jsou v pokušení stále říkat něco jiného, než co dostali z Božího slova. To je to, co svatý Jan popisuje slovem proagon; tím myslí někoho, kdo chce být tím, kdo je vpředu, kdo zastupuje „církevní my“. Jan nás varuje před takovými excesy, které církevní společenství ohrožují.

10. Proto si dejte pozor na každé pokušení, které vede k tomu, že by se lid Boží redukoval na nějakou osvícenou skupinu, která by lidem neumožňovala vidět nenápadnou a drobnou svatost, radovat se z ní a děkovat za ni. Svatost, která žije „v trpělivém Božím lidu: v rodičích, kteří s velkou láskou vychovávají své děti, v mužích a ženách, kteří pracují, aby domů přinesli denní chléb, v nemocných, ve starých řádových sestrách, které se stále usmívají. V této vytrvalosti každodenního putování vidím svatost církve. Často je to svatost ‚od vedle‘, svatost těch, kdo žijí vedle nás a jsou odrazem přítomnosti Boží.“ Je to svatost, která církev chrání a vždy chránila před každou ideologií, před pseudo-vědeckým zjednodušováním. Tato svatost nás pobízí k tomu, abychom v misionářské práci církve rozvíjeli mariánský styl, který umí projevit zároveň spravedlnost a milosrdenství, kontemplaci a akci, něžnost a přesvědčení. „Protože když se díváme na Marii, vždy znova uvěříme v revolucionáře něžnosti a lásky. Na ní vidíme, že pokora a něžnost nejsou ctnostmi slabých, ale silných, kteří k tomu, aby se cítili důležitými, nepotřebují s druhými špatně zacházet.“

V zemi, ze které pocházím, máme takové inspirativní pořekadlo, které zní asi takhle: „Ať bratři jsou v jednotě, protože to je první ze všech zákonů. Vždycky ať drží spolu, protože kdyby navzájem bojovali, ostatní by je pohltili.“ Bratři a sestry, mějme starost jeden o druhého. Dávejme si pozor na pokušení, kterým se otec lži a rozdělení, mistr v rozdělování lidí, snaží rozdrobit tělo svatého a věrného Božího lidu tím, že nás vybízí, abychom se snažili o nějaké dobro, které je jen zdánlivé, nebo chce, abychom reagovali na určitou konkrétní situaci. Vydejme se na cestu společně, jako apoštolské tělo, naslouchejme jeden druhému – i když se na věci díváme jiným způsobem – z moudrého přesvědčení, že „církev na cestě staletími stále směřuje k plnosti božské pravdy, až se na ní slova Boží vyplní“.

11. Synodální pohled neodstraňuje protiklady nebo zmatky, ani neurovnává konflikty dosažením „dohody“, která by víru kompromitovala nebo podřídila výsledkům sčítání lidu nebo nějakých průzkumů, které se na dané téma uskutečnily. To by bylo hodně omezující. V pozadí a v centru musíme jako určující prvky naší církevní DNA vidět evangelizaci a Sensus Ecclesiae, a pak přijmout jako způsob bytí církve, ve kterém „celek je více než část, a také více než jejich prostý součet. Také se nesmíme příliš zabrat do otázek, které se týkají omezeného počtu konkrétních situací, ale musíme rozšířit svůj pohled a rozlišit větší dobro, které nám přinese celý užitek. Samozřejmě to nesmí mít charakter útěku před něčím nebo nějakého vykořenění. Kořeny je třeba zapustit do úrodné půdy a do dějin toho místa, které nám Bůh dal. Člověk má pracovat v malém, s tím, co má blízko, a přitom v širší perspektivě.“

12. To od všeho Božího lidu, a zvlášť od jeho pastýřů, vyžaduje ostražitost a obrácení, které jim umožní tyto skutečnosti uchovávat živé a účinné. Bdělost a obrácení jsou dary, které nám může dát jenom Pán. My se musíme spokojit s tím, že modlitbou a postem o tyto milosti budeme prosit. Stále mě oslovuje to, jak byl Pán během svého pozemského života, a zvlášť v okamžicích velkého rozhodování, zvláštním způsobem pokoušen. Pro jeho další jednání pak měly rozhodující význam modlitba a půst. Ani synodální cesta se nemůže této logice vyhnout a musí vždy být doprovázena milostí obrácení, takže se bude moci stále více připodobňovat Kristově Kenosis a ukazovat na ni. Mluvit, jednat a reagovat jako Kristovo tělo, to také znamená mluvit a jednat se stejnými postoji, obezřetností, prioritami. Následujeme-li příklad Pána, který „sám sebe se vzdal a byl jako otrok“ (Filipským 2:7), zbavuje to milost našeho obrácení falešné a sterilní snahy hrát si na někoho jiného. Osvobozuje nás to od pokušení utkvět na nějaké bezpečné a pohodlné pozici. Zve nás, abychom šli na okraj, kde lépe najdeme sami sebe a lépe uslyšíme Pána.

Tento postoj vzdání se nám také umožní nabýt tvořivou a vždy bohatou sílu naděje, která se rodí z chudoby evangelia, k níž jsme povoláni; osvobozuje nás pro evangelizaci a svědectví. Pak dovolíme Duchu, aby náš život občerstvil a obnovil, a tak nás osvobodil od otroctví, lenosti a nepodstatného komfortu, které nám brání vycházet na cestu a především uctívat. Je to při uctívání, kdy člověk naplňuje svoji nejvyšší povinnost a kdy může zahlédnout přicházející jas, který nám umožní nahlédnout nové stvoření. Bez této perspektivy žijeme v nebezpečí, že sami kvůli sobě, nebo kvůli touze po sebeospravedlnění nebo sebezachování sejdeme z cesty, která vede ke změně; že zůstaneme stát v polovině cesty. Pak se nepřibližujeme k řešení problémů a zaplétáme se do nekonečné spirály, dusíme a zabíjíme tu nejlepší a nejslibnější zvěst, která dává smysl naší existenci: Ježíš Kristus je Pán! Potřebujeme modlitbu, pokání a uctívání, které nám umožní spolu s celníkem říci: „Bože, buď milostiv mně, hříšnému!“ – ne pokrytecky, infantilně nebo nesměle, ale s odvahou otevřít dveře a hledět na to, co normálně je zakryté povrchností, kulturou blahobytu a okázalostí.

Tyto duchovní postoje (modlitba, pokání a uctívání) jsou skutečnými duchovními medicínami. V podstatě nám umožňují znovu zakusit, co znamená křesťanství, co to je být blahoslavený, požehnaný, přinášet radost druhým. Křesťanství znamená, ode dneška patřit k církvi blahoslavených pro blahoslavené: chudé, hladové, plačící, nenáviděné, vyloučené a urážené. Nezapomínejme, že „v blahoslavenstvích nám Pán ukazuje cestu. Jdeme-li cestou blahoslavenství, můžeme dojít k opravdovému lidskému a božskému štěstí.  Blahoslavenství jsou zrcadlo, které nám na jeden pohled ukáže, jestli jsme na správné cestě: Tohle zrcadlo nelže!“

13. Milí bratři a sestry, vím o Vaší vytrvalosti a vím, co jste pro jméno Páně vytrpěli a snášeli; vím o Vašem přání a Vaší touze znovu s mocí Ducha znova oživit v církvi první lásku. Tento Duch, který nalomený rákos nedolomí a doutnající knot neuhasí, živí a oživuje to dobré, co je charakteristické pro jeho lid a nechává nás se rozvíjet! Chtěl bych stát po Vašem boku a a doprovázet Vás, s jistotou, že když nás Bůh uznal za hodny žít tuto hodinu, nedopustí, abychom byli tváří v tvář této výzvě zahanbeni a ochromeni. Mnohem spíše chce, aby jeho slovo ještě jednou vyprovokovalo a zapálilo naše srdce tak, jak to učinilo Vašim otcům, takže Vaši synové a dcery dostanou vidění a Vaši starci prorocké sny (Joel 3:1). Jeho láska nám „dovoluje zvednout hlavu a začít znova. Neutíkejme od zmrtvýchvstání Krista, nenechme se nikdy porazit, což by se v každém okamžiku mohlo stát. Nic nemá být silnější než jeho život, který nás pobízí vpřed.“

A tak Vás prosím, modlete se za mě.

Vatikán, 29. června 2019

Franciscus