2015-01-04: Milost a pravda přišly skrze Krista

Jan 1,1-18

Myslím si, že autor Janova evangelia měl zkušenost s různými „světy“ lidí: Jednu skupinu tvořili lidé, kteří se ve svém životě neohlíželi nalevo napravo, Boha se nebáli a z lidí si nic nedělali. Život s takovými lidmi je těžký a neradostný. Druhou skupinu tvořili lidé, kteří sice znali Boží zákon, pokoušeli se jím řídit ve svém životě, ale křesťany nebyli. A třetí skupinu tvořili křesťané – lidé, kteří slyšeli Kristovu zvěst, chápali milost Boží a jeho pravdu, a lidé o nich říkali: Pohleďte, jak se milují. Dva stupně poznání Božího zákona zde (ve verši 17) nejsou jen pro okrasu: K pochopení celého evangelia je zapotřebí vědět, že Zákon Boží není vrcholem toho, k čemu nás Kristus pozval.

Když jsem byl ještě dítě a chodil jsem do kostela z přinucení, usmíval jsem se tak trochu ironicky, když pan farář od ambonu mluvil o křesťanství jako o osvobození člověka, a zváště o svatém Janu Evangelistovi jako o apoštolovi lásky. Zbožnost pro mne v té době znamenala jen samé povinnosti: povinnost sedět v prostydlém kostele, povinnost vyznávat ve zpovědi intimní věci a nemít tak nakonec ani špetku tolik potřebného soukromí (o vyhlídce na tehdejší pronásledování komunisty nemluvě). Namísto náboženství lásky jsem v křesťanství viděl kladivo, které dopadá na hlavu nešťastníka, jenž pod hrozbou věčného zatracení dělá věci, které by normální člověk nedělal. Měl jsem tehdy právě takové pojetí křesťanství, před jakým se nás naše dnešní čtení snaží uchránit. Rozlišování tří světů, o kterém jsem psal, je pro správné pochopení víry nezbytné. Je velmi dobré, že toto čtení zaznívá na samém začátku letošního roku – roku, v němž se uskuteční rozhodující shromáždění synody o rodině. To, že právě v otázkách rodiny (nebo, chcete-li, sexuality) teorie i praxe v naší církvi až příliš často ulpívá ve světě „zákonickém“, je bohužel nepřehlédnutelné – nejen zevnitř církve, ale i zvenku. Je to právě tato oblast, kde nejvíce potřebujeme nejenom světu, ale i sami sobě hlásat skutečné evangelium.

Reklamy

2014-12-28: Můžeš propustit svého služebníka

Lukáš 2:22-40

Strastiplná cesta Panny Marie za naplňováním Boží vůle ve svém životě právě začíná, když se setkává se starým mužem, Simeonem, který právě (s velikou radostí) dochází naplnění svého života, dokončení své pouti, na které se také nechával vést Duchem Svatým. Nevíme, čím se Simeon živil a jak svůj život prožil. Víme pouze, že na konci svého života se dočkal potvrzení toho, co celý život hledal a v co věřil: Bůh nezapomíná na své věrné, Bůh plní své sliby. Když čtu o konci života spravedlivého muže Simeona, vybavuje se mi konec života svatého Pavla, jak jej zachytil ve druhém listu Timoteovi: Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Život plný těžkostí a obětí pro opravdovou víru končí uspokojením, které překonává všechny bolesti, prožité na nelehké cestě. Také bych si přál takový závěr života, takové potvrzení, že i mne po celou dobu miloval Bůh. Zatím mám po většinu svého života pouze víru, pouze vzpomínku na těch nemnoho okamžiků, kdy Bůh v mém srdci řekl pár slov. Ale věřím, pevně věřím v to, že jako Simeon na konci života nalezl potvrzení své víry, tak i já jednou dospěji k odpočinutí věčnému. Totéž přeji i vám, laskavým čtenářům. Z dnešního evangelia víme, že s takovou vírou žili lidé už v Kristových časech, a že ta víra už tehdy docházela svého naplnění.

Otázky k synodě o rodině – překlad otázek

Abych nezveřejňoval pouze své odpovědi bez otázek, pokusím se o překlad otázek (ne doprovodného textu) podle zveřejněného anglického znění. Čísla v závorkách jsou odkazy na jednotlivé body závěrečného dokumentu synody.

——————————-

Od doby, kdy jsem toto sepsal, byl publikován oficiální překlad otázek včetně kompletního dokumentu:

odkaz na oficiální překlad jsem zrušil, protože byl 
- nevím z jakého důvodu - 
zařazen na seznam útočných stránek

Proto jsem svůj překlad stáhl.

——————————-

Protože jsem musel odkaz na oficiální překlad zrušit, vkládám znova svůj překlad otázek:

  1. Jaké iniciativy existují a jaké jsou plánovány v souvislosti s výzvami, které pro rodiny představují změny v kultuře (6-7): Jaké iniciativy mají oživit vědomí Boží přítomnosti v rodinném životě; učit a upevňovat pevné mezilidské vztahy; prosazovat sociální a ekonomickou politiku vhodnou pro rodiny; ulehčovat obtíže spojené s péčí o děti, o staré a nemocné členy rodiny; reagovat na specifické kulturní faktory, které se vyskytují v místní církvi?
  2. Jaké analytické nástroje se momentálně používají k podchycení antropologických a kulturních změn; jaké jsou jejich pozitivní či negativní výsledky? (5)
  3. Kromě hlásání Božího slova a poukazování na extrémní situace, jakým způsobem se církev účastní „jako církev“ na extrémních situacích a jak se v těchto situacích přibližuje rodinám? Co je možné udělat pro podpoření a posílení rodin věřících a těch, kdo jsou věrni manželskému svazku?
  4. Jak církev reaguje v pastoraci na šíření kulturního relativismu v sekularizované společnosti a s tím související situaci, kdy mnoho lidé odmítá model rodiny tvořené mužem a ženou, kteří jsou spojeni manželstvím a otevřeni životu?
  5. Jak křesťanské rodiny dávají svědectví dalším generacím o rozvoji a růstu citového života? (9-10) Jak by se mohla zlepšit formace kleriků? Jaké kvalifikace osob jsou v této oblasti pastorace naléhavě potřeba?
  6. V jaké míře a jakými prostředky je vykonávána pastorace rodin v případě těch, kdo jsou na periferii? Podle čeho se lze řídit, když podporujeme a oceňujeme „touhu tvořit rodinu“, kterou Stvořitel vložil do srdce každého člověka, především u mladých lidí, včetně těch rodinných situací, které neodpovídají křesťanskému pohledu? Jak tito lidé reagují na snahu církve o misijní působení mezi nimi? Jak rozšířené je přirozené manželství mezi nepokřtěnými, také ve vztahu k touze tvořit rodinu, mezi mladými?
  7. Pohled upřený na Krista otevírá nové možnosti. „Pokaždé, když se obrátíme ke zdroji křesťanské zkušenosti, otevírají se nové cesty a nové netušené možnosti“ (12). Jak se učení Písma Svatého používá při pastoraci rodin. Do jaké míry „upření pohledu na Krista“ živí pastoraci rodin, která je odvážná a věrná?
  8. Jaké rodinné a manželské hodnoty pozorujeme, že se uskutečňují u mladých lidí a manželských párů? Jakou mají formu? Je možné vypíchnout nějaké hodnoty? (13) Jaké hříšné aspekty je potřeba překonávat a vyhýbat se jim?
  9. Co z lidské pedagogiky – v souladu s božskou pedagogikou – je třeba vzít v úvahu, abychom lépe pochopili, jak by měla vypadat pastorační aktivita církve ve světle společného života páru, který by v budoucnu měl vést k manželství? (13)
  10. Co se dělá pro to, aby se ukázala velikost a krása daru nerozlučitelnosti, aby byla podnícena touha ji žít a více a více ji posilovat? (14)
  11. Jak je možné lidem pomoci, aby pochopili, že vztah s Bohem může páru pomoci překonat slabosti, které jsou vlastní manželskému vztahu? (14) Jak mohou lidé svědčit o tom, že každé opravdové manželství je provázeno božským požehnáním? Jak se na lidech projevuje, že milost Svátosti podporuje manželské páry během celého jejich společného života?
  12. Jak lze lidem vysvětlit, že křesťanské manželství odpovídá původnímu Božímu plánu, a tedy je naplněním a nikoli omezením? (13)
  13. Jaým způsobem lze církev chápat jako „domácí církev“ (Lumen Gentium, 11), jako agenta i jako předmět evangelizace ve službě království Božímu?
  14. Jak lze posilovat vědomí tohoto misijního úkolu rodiny?
  15. Pán se dívá s láskou na křesťanskou rodinu a skrze něho rodina roste jako opravdové společenství života a lásky. Jak lze rozvíjet rodinnou spiritualitu a jak se rodiny mohou stávat místem nového života v Kristu?
  16. Jaké iniciativy v rámci katecheze lze rozvíjet a podporovat, které nabízí podporu lidem, žijícím podle církevního učení o rodině, a především, jak překonávat případné projevy nesouladu mezi tím, co je vyznáváno a co je žité, jak vést k procesu konverze?
  17. jaké iniciativy mohou lidem pomoci pochopit hodnotu nerozlučitelného a plodného manželství pro úplné osobní naplnění?
  18. Co lze udělat pro to, aby se zviditelnil fakt, že rodina může zažívat radost z lidské existence mnoha různými způsoby?
  19. Druhý vatikánský koncil se vrátil ke starobylé církevní tradici a vyjádřil ocenění přirozenému manželství. V jakém rozsahu diecézní pastorační činnost chápe hodnotu této lidové moudrosti jako fundamentální pro kulturu a společnost?
  20. Jak lze lidem pomoci pochopit, že nikdo není odloučen od milosti Boží? Jak může církev tuto pravdu vyjádřit ve své pastoraci rodin, zejména těch, které jsou zraněné křehké? (28)
  21. Pokud jde o ty, kdo ještě nedospěli k plnému pochopení datu Boží lásky: Jak jim mohou věřící projevit svůj přátelský přístup a nabídnout věrohodné vedení, a přitom neustoupit od požadavků Evangelia? (24)
  22. Co lze udělat pro to, aby lidé, kteří žijí v různých formách svazku mezi mužem a ženou – ve kterých mohou být přítomny lidské hodnoty – mohli pociťovat úctu, důvěru a povzbuzení k růstu v souladu s dobrou vůlí církve a aby jim bylo usnadněno dospět k plnosti křesťanského manželství?
  23. Jaký důraz se klade na rodinu při formaci kněží a dalších pastoračních pracovníků? Jsou do ní zapojeny i rodiny?
  24. Vědí lidé, že rychlý vývoj ve společnosti si vynucuje neustálou pozornost k tomu, jaký jazyk používáme při komunikaci v pastoraci? Jak lze efektivně svědčit o tom, že milost má prvořadou úlohu v tom, jak bude v životě rodiny přijímán Duch Svatý?
  25. Jak lze vytvořit podmínky pro takové hlásání evangelia rodiny, aby každá rodina mohla být taková, jakou ji chce Bůh, a aby společnost přijala důstojnost a poslání rodiny? Jaké změny pastorace a jaké další kroky se dělají, aby se toho dosáhlo?
  26. Jsou si lidé vědomi důležitosti spolupráce společenských a občanských institucí k prospěchu rodiny? Jak se to v praxi dělá? Podle jakých kritérií se řídit? Jakou roli v tom mohou hrát asociace rodin? Jak lze takovou spolupráci udržovat i přes odpor kulturních, ekonomických a politických procesů, které rodinu ohrožují?
  27. Jak lze podpořit vztahy mezi rodinou, společností a občanským životem ve prospěch rodiny? Jak lze podnítit stát a mezinárodní společenství k tomu, aby podporovali rodiny?
  28. Jak je navržena příprava na manželství, aby zdůraznila povolání a poslání rodiny ve světle víry v Ježíše Krista? Je navržena jako autentická zkušenost s církví? Jak by bylo možné ji obnovit nebo zlepšit?
  29. Jak katecheze křesťanské iniciace prezentuje otevřenost k povolání a poslání rodiny? Jaká praxe se jeví jako nejnaléhavější? Jak je koncipován vztah mezi křtem, eucharistií a manželstvím? Jaký důraz je dáván na charakter katechumenátu a mystagogie, které jsou často součástí přípravy na manželství? Jak lze do takové přípravy zapojit komunitu?
  30. Pokud jde o přípravu na manželství a doprovázení v prvních letech mamželského života: Je zde adekvátně vyhodnocena důležitost svědectví a podpory, kterou mohou poskytnout rodiny, asociace a rodinná hnutí? Jaké pozitivní příklady je možno uvést?
  31. Jak vyplynulo z diskuse na synodě, je potřeba dále rozvíjet pastorační doprovázení párů v prvních letech rodinného života. Jaké hlavní iniciativy v tomto směru probíhají? Co je potřeba rozvíjet na úrovni farností, diecezí, asociací nebo hnutí?
  32. Jaká kritéria se používají při řádném pastoračním rozlišování různých individuálních situací ve vztahu k učení církve, ve kterém hlavní roli hrají jednota, nerozlučnost a otevřenost k životu?
  33. Může se křesťanská komunita pastoračně zapojit v takových situacích? Jak by mohla pomoci rozlišovat pozitivní a negativní prvky v životě lidí, kteří jsou spojeni v občřanském manželství, aby mohli být přivedeni na cestu růstu a konverzi ke svátostnému manželství? Jak lze těm, kdo spolu žijí jen tak, pomoci, aby se rozhodli ke sňatku?
  34. A zejména, jak reagovat na situace, kdy přetrvávají tradiční formy manželství – manželství na etapy (manželství se považuje za nerozlučitelné až po narození dítěte – pozn. B.T.)  nebo manželství mezi rodinami?
  35. Je křesťanská komunita schopna se chopit péče o všechny zraněné rodiny, tak, aby mohly zakoušet Otcovu milost? Jak se křesťanská komunita angažuje v tom, aby byly odstraněny sociální a ekonomické faktory, které mnohdy jsou pro tuto situaci rozhodující? Jaké kroky se udělaly a co je možno udělat, aby se pozvedl symsl pro misie, které to budou podporovat?
  36. Jak lze zvýšit podporu pro společné pastorační postupy mezi jednotlivými místními církvemi? Jak by se dal v tomto smyslu rozvinout dialog těchto místních církví „cum Petro and sub Petro„?
  37. Jak by bylo možné dosáhnout zjednodušení, zpřístupnění a snad zrušení nákladů u případů určování nulity?
  38. Pokud jde o rozvedené a znovu sezdané: Je potřeba dále studovat praxi ohledně udělování svátostí, včetně posouzení pravoslavné praxe a uvážení „rozdílu mezi objektivně hříšnou situací a polehčujícími okolnostmi“ (52). Jaké jsou vyhlídky v tomto případě? Co je možné? Jaké jsou návrhy na odstranění nespravedlivých nebo zbytečných překážek?
  39. Poskytuje současná legislativa správnou odpověď na problémy smíšených nebo mezináboženských manželství? Jsou ještě další věci, které by se měly vzít v úvahu?
  40. Jakou může křesťanská komunita poskytnout pastorační péči rodinám, ve kterých jsou členové s homosexuálními sklony? Jaké reakce by byly přiměřené ve světle citlivosti současné kultury? Jak můžeme poskytovat pastorační péči těmto lidem ve světle evangelia, a přitom se vyhnout nespravedlivé diskriminaci? Jak jim v jejich situaci předložit Boží vůli?
  41. Jaké hlavní kroky se udělaly pro to, aby byla lidem předkládána a efektivně prosazována krása a důstojnost otcovství a mateřství, ve světle, například, Humanae Vitae blahoslaveného papeže Pavla VI? Jak lze podporřit dialog s přírodními vědami a biomedicínskými technologiemi o způsobech, jak respektovat ekologii lidské reprodukce?
  42. Velkorysé mateřství / otcovství potřebuje své struktury a nástroje. Projevuje křesťanské společenství účinnou solidaritu a podporu? Jak? Má odvahu navrhnout správná řešení na společensko-politické úrovni Jak můžou být podpořeny adopce a náhradní rodičovství jako mocná forma plodné velkorysosti? Jak lze podporovat péči o děti a úctu k nim?
  43. Křesťanské mateřství / otcovství je odpovědí na povolání. Je toto povolání dostatečně zdůrazňováno pri katechezi? Jakou formaci dostávají manželské páry, aby se jejich svědomí dostalo efektivního vedení? Jsou si lidé vědomi závažných důsledků demografických změn?
  44. Jak církev bojuje s morem potratů a jak podporuje kulturu zivota?
  45. Pro rodiče často není snadné naplňovat své výchovné poslání. Nachází v křesťanské komunitě solidaritu a podporu? Jaké návrhy jsou, co se týče formace? Jaké kroky se dají podniknout, aby byla uznána role rodičů při výchově dětí, i na sociálně-politické úrovni?
  46. Jak lze dosáhnout toho, aby si rodiče a křesťanské rodiny uvědomili, že nutným aspektem toho, že jsou křesťané, je povinnost předávat víru?

2014-12-21: Nalezla jsi milost u Boha

Lk 1:26-38

Byla jednou jedna holka. Otěhotněla bez manžela, a i když se nad ní (v jejich tradicionalistickém prostředí) nějaký chlap smiloval, aby nemusela být za to popravena, její sousedé to patrně těžce nesli. Když muž odcházel za prací, dávali jí to tak najevo, že raději odešla trávit těhotenství k příbuzným do jiné vesnice. Když pak porodila, ukázalo se, že děcku jde o život, tak emigrovala do cizí země. Po návratu její syn dospěl, ale mezi sousedy byl stále odmítán a stal se potulným kazatelem. Nakonec byl popraven spolu s teroristy a jeho mrtvolu položili matce do klína, jak to můžeme dnes vidět na mramorovém sousoší v bazilice svatého Petra v Římě. Skutečně vám připadá, že takto vypadá Bohem požehnaný život? V modlitbě říkat „…požehnaná jsi mezi ženami…“ je věc jaksi nesamozřejmá.

I tak si myslím, že život Mariin si označení požehnaný zaslouží. Před všemi těmito ústrky a nepříjemnostmi totiž přichází poselství od Boha, které říká: Chtěl bych, abys to pro mne udělala. Toto vše má pro mne význam. Není to zbytečnost. Tvůj život bude mít pro mne smysl. A tváří v tvář Božímu andělu se pohodlný a bujarý život mnoha „úspěšných“ lidí najednou jeví banální, prázdný a nesmyslný.

I když se o tom moc nemluví, a v televizních reklamách už vůbec ne, ta věc je stále tady a žádá si nějaké vysvětlení: Smysl lidského života. Maria ten svůj přijala, když ji oslovil Bůh. Naším úkolem pak je udělat totéž.

Otázky k synodu o rodině

Na Umlaufovinách  byl zveřejněn odkaz na 46 otázek pro synodu, nad kterými se mají zamyslet biskupské konference. Protože nevím, kdy budou otázky vydané česky, budu reagovat na jejich anglický překlad. V první části toho anglického článku je oficiální text závěrů první části synody, tzv. Relatio Synodi. Druhou část anglického textu tvoří vlastní otázky, rozdělené do kapitol a vždy uvozené vysvětlením. Tento text je pokusem o odpověď na vybrané otázky.

Pozn. 19.12.2014: Doplnil jsem narychlo udělaný český překlad otázek.

Pozn. 04.02.2015: Upřesnil jsem některé odpovědi. Podstata, myslím, zůstala zachována, kromě otázky 40, kde jsem předtím odpověď pouze sliboval do budoucna.

Jako amatérský teolog asi nejsem povolán k tomu, abych zásadním způsobem a nově odpovídal na všechny položené otázky. Dovolte mi tedy sepsat jenom věci, které bych nerad, aby se na ně zapomnělo.

  1. Z iniciativ, které učí rodiny pěstovat svoje vztahy, bych uvedl především Manželská setkání. Doporučoval bych každému, kdo to s manželstvím myslí vážně, aby si aspoň jednou (nebo i několikrát) jejich týdenní dovolenkový kurs vyzkoušel.
  2. Nevím o tom, že by se u nás k posouzení rodinné situace v církvi používaly nějaké analytické nástroje – kromě pravidelného sčítání účastníků bohoslužeb, které se koná vždy po pěti letech. Publikuje se jen část výsledků. V roce 2004 výsledky naznačovaly, že mezi účastníky bohoslužeb jsou skoro 2/3 žen – i když při sčítání lidu pár roků předtím se počet věřících mužů a žen tolik nelišil. Jistě jsou to nějaké pohlavní rozdíly, a tedy i věci důležité pro rodinný život, co muže od účasti na bohoslužbách, a v menší míře i od víry samotné, odrazuje.
  3. Rodin v „extrémní situaci“ je v Česku relativně málo. Nejsem si jistý, co by měla církev jako instituce (kromě určité centralizované charitní pomoci) pro tyto rodiny udělat. Myslím si, že by především mohla – v případě potřeby – koordinovat individuální pomoc věřících takovým rodinám a napomáhat setkávání rodin s podobnými těžkostmi (postižené dítě apod).
  4. Neumím odpovědět.
  5. Rodiče musí další generaci předávat zkušenosti s citovým životem především vlastním příkladem. Neměli by před dětmi skrývat své běžné neshody ani své projevy citu. A kněží by při své formaci měli především udržovat vřelé vztahy se svými rodiči, rodinami svých synovců a neteří. Nemyslím si, že je hlavním úkolem zrovna kleriků snažit se pozdvihnout rodinný život v církvi. Církev potřebuje lidi, spíše odborníky než osoby vysvěcené, kteří by uměli koordinovat či nějak moderovat manželská společenství.
  6. Církev by především neměla vzdálenější milenecké (či manželské) páry od církevního manželství odrazovat. Bohužel si myslím, že to se někdy děje – především díky organizacím typu Liga pár páru, které usilovně popularizují to nejproblematičtější, co nevěřící na církevní nauce o rodině může nacházet. Myslím si, že touha po nerozlučitelném svazku ke vtahu muže a ženy přirozeně patří – a církev by tu nerozlučitelnost měla umět propagovat.
  7. Hledět na Krista jako Pána a Vládce znamená, mimo jiné, dávat mu přednost před asketickým Janem Křtitelem. Na askezi není nic špatného: je to věc velmi dobrá – ale lidé, kteří ji pěstují, nemají v křesťanstvu vládnout. Je třeba více se zaměřit na vedení ovcí, pastýřství, než na strohé vládnutí pomocí pouček. Hledět na Krista znamená právě toto.
  8. Hodnoty, které by měli věřící v rodině zastávat, jsou věrnost, vytrvalost a nerozlučnost. Život není lehký a udržet trvalé manželství bude vždy stát nemalé oběti. Je třeba mít na paměti, že i relativně velká (ne však každá) cena stojí za to. Rodiče by neměli před dětmi mluvit o tom, že mají možnost rozvodu, pokud se rozvod neblíží bezprostředně.
  9. Mívám pocit, že mladí manželé jsou nepřipraveni na to, že jejich vztah se časem bude (a musí) vyvíjet, měnit. Manželé by měli být vychováváni k očekávání krizí. Měli by od počátku vědět, jak velkou zátěž pro rodiče malé děti představují a měli by dostat informaci, že tato námaha se jim vyplatí. A také by měli být více vzděláni ve fyziologii sexuality: hlavně mám na mysli vědomí toho, že občasné sexuální vybití je pro mnoho lidí – především mužů – nevyhnutelné.
  10. Myslím si, že touha po nerozlučitelném manželství je vlastní každému zamilovanému páru. Na nerozlučitelnosti by církev měla trvat. Myslím si, že kdybychom rozvedeným umožnili vstoupit do druhého manželství, bylo by to o mnoho menší zlo, než když některá (a dokonce mnohá) manželství prohlásíme od počátku za neplatná.
  11. Vědomí nerozlučitelnosti manželství je podle mne z věcí, o kterých byla řeč, asi nejdůležitější.
  12. Částečně jsem odpověděl v rámci otázky 7. Zde bych dodal, že k manželství podle mne patří také posvátná hravost. Pravidla pohlavního života by neměla být takového charakteru, aby tuto hravost omezovala – hravost nesmí být omezována, pokud se realizuje mezi partnery a s oboustranným souhlasem.
  13. Neumím odpovědět.
  14. Nejsem si jist, jestli je povoláním každé rodiny věnovat se záměrně a plánovitě misiím. U některých rodin bude lépe ponechat tomu spontánní průchod.
  15. Je třeba vést rodiny k tomu, aby manželé navzájem respektovali své formy života z víry. Žít svůj život a sdílet jej s druhým je větší hodnota, než tlačit jeden druhého k formám, které mu málo dávají. Je ovšem také třeba si připomínat společnou spiritualitu z doby, kdy spolu lidé jako milenci chodili, a na jejím základě stavět vhodné množství spirituality rodinné. Velký význam by se měl klást na funkční (farní) společenství věřících rodin.
  16. Neumím odpovědět, snad viz č. 15.
  17. Chtěl bych zdůraznit potřebu (farních) společenství manželů a rodin – nejlépe organizovaných podle věku jejich dětí.
  18. Radost z lidské existence dá člověku množství vzájemných doteků – mám tím na mysli fyzický dotek, tulení a mazlení. Mezi rodiči a dětmi by dotek nikdy neměl mít sexuální podtext.
  19. Neumím odpovědět.
  20. Myslím si, že z důvodů poruchy rodinného či sexuálního života by lidé neměli být vylučováni ze společenství církve či ze svátostného života – tedy do té míry, pokud aktuálně nepůsobí zranění nebo újmu druhým. Zranění z rozbité rodiny je velké samo o sobě, takovou věc si člověk nepřivodí schválně. Stát se to může každému (kromě celibátníků, samozřejmě).
  21. Jestli otázku dobře chápu, je odpověď shodná s otázkou č. 10.
  22. Neumím odpovědět.
  23. Odpověď je stejná jako u otázky 5.
  24. Má-li člověk pocit, že jedná podle Ducha Svatého, a přitom mu jeho postoj nepřináší více lásky k jeho partnerovi, měl by dát bedlivý pozor, jestli se náhodou nemýlí – jestli Duch Svatý skutečně promluvil k němu a ne spíše k jeho partnerovi.
  25. Jedinou cestou je dávat rodinám maximální volnost v jejich spiritualitě a životě. Důvěřovat jim a nevnucovat určité konkrétní věci, které oběma manželům (či dětem) nesedí.
  26. Neumím odpovědět.
  27. Bylo by potřeba věnovat více úsilí k pomoci mladým, aby se začlenili do společnosti. Naše společnost je příliš provázána různými klany (včetně nesprávného zaměření odborového hnutí, které devastuje pracovní trh), takže mladí lidé těžko hledají své šance.
  28. Neumím odpovědět.
  29. Neumím odpovědět.
  30. Myslím si, že odmítání antikoncepce po vzoru encykliky Casti Connubii (z roku 1930) dělá velké škody v partnerském životě začínajících manželských párů. Tu věc pak někdy vůbec nejde napravit. Církev by měla říkat, že žít s důvěrou v přirozené metody může být krásné, ale neměla by říkat, že žít jinak je těžký hřích. Jako potřebnou věc bych viděl především smíšená společenství mladých manželů (před narozením dětí) se svobodnými lidmi stejného věku.
  31. Jako potřebné bych viděl povzbuzovat začínající rodiny k tomu, aby hledaly svoji cestu a nenechaly se zmást „dobrými“ radami druhých. O názorech druhých a o učení encykliky Humanae Vitae je potřeba vědět, ale měly by být rodině předkládány jako možnost na další cestě – ne jako podmínka ke společenství s církví nebo dokonce s Kristem.
  32. Myslím si, že rodiny, ze kterých pochází lidé žijící bez svátostného manželství, by měly tyto lidi v maximální míře přijímat. Upozorňovat je na nezřízenost jejich života by spíše mohlo být věcí církve jako instituce.
  33. Viz bod 32.
  34. Viz bod 32.
  35. Lidem rozvedeným by se po určité době měl umožnit nový (druhý) sňatek – bez nutnosti anulování toho prvního, který by zůstal platný (ale nepraktikovaný). Člověk by ovšem mohl praktikovat vždy jen jeden sňatek – návrat do toho předchozího by se novým sňatkem znemožnil. Asi by bylo vhodné druhý sňatek podmínit nějak prokázanou nemožností návratu k prvnímu sňatku nebo souhlasem opuštěného partnera.
  36. Neumím odpovědět.
  37. Nulita by se neměla připouštět tak snadno jako dnes. Lepší je připustit druhý sňatek, jak popisuji v odpovědi na otázku 35.
  38. Problémy by se podstatně zmenšily, kdyby se zavedla možnost více sňatků, kterou popisuji v odpovědích na otázky 35 a 37.
  39. Neumím odpovědět.
  40. Je třeba si především uvědomit, že otázka je nesmírně těžká. Obtížnost spočívá v tom, že pro některé lidi je homosexualita nezvratná, zatímco někteří lidé ji mají jako dočasnou úchylku. Nelze připustit propagaci homosexuality v církvi, protože pro tu druhou skupinu lidí je homosexuální svazek méně náročný (či pohodlnější) než heterosexuální, ovšem je neplodný. Z tohoto hlediska je potřeba také přistupovat k homosexualitě v pastoraci.
  41. Encyklika Humanae Vitae je v podstatě dobrá. Vyzdvihoval bych více skutečnost, že antikoncepci nenazývá těžkým hříchem: Je potřeba její hodnoty vyznávat jako krásné, ale označovat antikoncepci za těžký hřích (jak to činila encyklika Casti Connubii) je velký omyl, který (spolu s celkovým chápáním sexuality v církevní nauce) patří k největším dnešním překážkám v hlásání evangelia.
  42. Je třeba si uvědomit a říkat, že děti jsou především bohatstvím jejich rodičů. Chtít nastolit maximální porodnost a solidaritu podle encykliky Casti Connubii je dnes nereálné. Nepovažuji za správné se o nastolení takové solidarity snažit. V podmínkách České republiky rodiny na adopci musejí čekat, spíše než že by neměly ochotu. Co v zákonech způsobuje tento stav je otázkou pro odborníky.
  43. Neumím odpovědět.
  44. Proti úmyslným potratům je třeba bojovat hlavně osvětou a aktivitami doprovázení těch rodičů, kteří se bojí. Určité solidaritě se v takových případech vyhnout nelze.
  45. Církev by se především měla vyvarovat tak těžkých chyb, jakou byla (v Česku) podpora petice proti sexuální výchově ve školách ze strany některých kněží. Církev by měla sexuální výchovu ve školách podporovat a podílet se na jejím utváření. Další věcí, ve které by měla církev rodičům pomoci, je učení dětí modlitbě (především mám na mysli dospívající a mladé dospělé). Církev by měla ve větší míře organizovat kvalitní akce pro skupiny mládeže podobné táborům Jump.
  46. Předávání víry by mělo mít více rozměr předávání víry cizím dětem. U svých vlastních to může být problém, hlavně v době dospívání.

2014-12-14: Člověk poslaný od Boha

Jan 1,6-8,19-28

Židé si představovali, že v situaci národní (a náboženské) krize přijde pomoc od tradičních pilířů víry. Když pak vyslali posly, aby zjistili, kdo je to Jan Křtitel, nabízeli mu slavná jména z židovské historie. Myšlenka, že by vstal z mrtvých Mojžíš nebo Eliáš jim připadala pravděpodobnější, než že by Bůh v nové situaci poslal nového proroka. Někdy mi taková věc připadá k nevíře – ale je třeba si uvědomit, že i naše generace je v nebezpečí stejně trapného omylu.

Zanedlouho Ježíš bude těm, kterým jejich svět připadá nesnesitelný, říkat, že „Boží království je mezi vámi a ve vás“. Dnes Jan říká: „Mezi vámi stojí ten … kterému nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků“. Je potřeba, abychom i my Boží kralování hledali mezi sebou, kolem sebe a v sobě. Uzavírat se před „zkaženým světem“, konzervovat staré nefunkční mechanismy, to není křesťanská metoda – zakladatelé naší víry se na svět dívali zcela jinak.

2014-12-07: Jan Křtitel vystoupil na poušti

Marek 1,1-8

Při čekání na Mesiáše, Krále, přichází nejprve přísný muž – muž, který žije tvrdým životem mezi zvěří (a jistě i komáry, pavouky a hady) v divočině a hlásá pokání. Věci, které podle evangelia hlásal, spolu úzce souvisí: Pokání, křest a odpuštění hříchů. Židé si v té době možná začali uvědomovat, že jejich nedobrá situace v době, kdy byli okupováni římskou mocí, nějak souvisí s odklonem od Boha a jeho zákonů. Mám-li být upřímný, zdá se mi, že z dnešního pohledu byla římská moc pro mnoho národů přínosem: spravedlivý právní systém spolu s pax romana vedl (na tehdejší poměry) ke slušné prosperitě a připadá mi možné, že jediným faktickým problémem mohla být snaha římanů zavádět všude své státní náboženství [problémy jako otroctví v té době nepovažuji za pouze římské]. V situaci, kdy v čele národa nestáli lidé s dokonalým mravním profilem, bylo jediným lékem na těžkou situaci národa obrátit se vážně k Bohu.

Obrátit se k Bohu ale nebylo úplně snadné, protože kromě hříšnosti jednotlivců zde byla ještě zkostnatělá struktura tradičního náboženství, která ve změněné situaci nedokázala poskytnout lidem potřebné vedení a útěchu. Místo toho, jak víme, úzkostlivě lpěla na dodržování soboty nebo omývání rukou – tedy na věcech sice dobrých a praktických, ale takových, které mají sloužit člověku a ne člověk jim.  Do této situace přichází Jan Křtitel a na základě svých pozoruhodných zkušeností veřejně zdůrazňuje věci, které jsou pro vztah člověka k Bohu podstatné. Jak se dozvídáme z Lukášova evangelia (3. kapitola), Jan Křtitel přijímal mnoho lidu a mezi nimi i celníky nebo vojáky – lidi, kteří v tehdejším společenství víry byli maximálně někde na okraji. Stejně tak později činil Ježíš. Také dnes známe mnoho lidí, kteří jsou na okraji společenství víry – a nejsou to jenom chudí a nemocní, o které se ještě jakž takž staráme, ale také ti, kdo tradiční představy o správném katolíkovi vůbec nenaplňují: Lidé rozvedení a znovu sezdaní, lidé používající antikoncepci, politici či lidé jimak hříšní. Mnohdy nelze předpokládat, že tito lidé budou schopni v dohledné době jednat jinak. Myslím si ale, že Jan Křtitel by i je přijal a nabídl by jim cestu – možná cestu překvapující, ale vedoucí ke stejnému Bohu, kterého Jan nacházel při své askezi. S tímto vědomím bych se chtěl letos připravovat na vánoční příchod Páně.