2015-12-06: Pokání, aby byly odpuštěny hříchy

Lukáš 3:1-6

Ve dnešním úryvku z evangelia Jan Křtitel hlásá křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Se křtem bylo spojené ponořování do vody. Na Wikipedii se dočteme, že ve starověkém Izraeli se kněží rituálně ponořovali do vody předtím, než nastoupili do služby v Jeruzalémském chrámu. Jestliže Jan takto křtil lidi, dá se předpokládat, že tito lidé také toužili začít sloužit Bohu. Také s tím bylo spojeno pokání a odpuštění hříchů. Kdybychom byli v liturgickém cyklu „A“, nebo kdybychom četli v Lukášově evangeliu pár veršů dále, dozvěděli bychom se, že nestačí hlásit se k tradici. Je potřeba svým srdcem přilnout k Bohu, odvrátit se od hříchů, připravit se ke službě – a také sloužit.

Slovo služba jsem nepoužil náhodou. Pokud totiž někomu sloužíme, znamená to, že nám ten druhý vládne. Neštěstím Izraele v Janově době bylo, že mu vládl někdo jiný než Bůh. Evangelium dnes odkazuje na proroka Izajáše, který takto mluví v podobné situaci: Izraelskému lidu vládne někdo jiný než Bůh – a příčina tohoto stavu je zřejmá: Je to proto, že lidé sloužili někomu jinému než Bohu. Izajáš hlásá radostnou zprávu: Bůh zase bude vládnout svému lidu. Jan Křtitel omývá vodou utlačený izraelský lid, aby byl připraven svému Bohu sloužit. Je to vlastně to samé, pouze jinými slovy.

Minulou neděli jsme četli o tom, jak Syn člověka přijde s mocí a slávou. Ta sláva znamená, že věrným přinese radost. Přinese pomoc. Bude vládnout někdo, kdo je na naší straně. A na tuto vládu se máme připravit s tím, že nevíme, kdy přijde. Je třeba konat pokání a sloužit tomu, kdo je na naší straně, už teď. O tom je dnešní čtení.

Reklamy

2015-11-29: Obstát před Synem člověka

Lukáš 21:25-36 (s vynecháním pár veršů)

Národy mnoha zemí dnes prožívají úzkost: Miliony lidí prchají ze zemí sužovaných muslimskými hrůzovládci do Evropy, kde národy pro změnu zažívají úzkost z jejich přílivu. Lidé zmírají strachem a očekáváním toho, co přijde, protože to, co měli za jisté, se zachvívá. Co člověku jiného zbývá, než se z úzkosti stát hamižným, „řešit“ problémy alkoholem nebo se rmoutit pozemskými starostmi? Cožpak samy křesťanské základy Evropy nejsou v ohrožení?

Je těžké si představit vhodnější čtení z Písma, než je to dnešní. Ježíš zde říká: Vzpřimte se a zvedněte hlavu, blíží se vaše vykoupení. Buďte bdělí a modlete se. To proto, abyste obstáli před Synem člověka.

Možná můj citát z evangelia není úplně přesný. Budiž mi omluvou to, že i různé překlady Písma se v tomto místě dost liší. Myslím si ale, že podstata radostné zprávy pro dnešní den je právě to, co jsem vypíchl: Nemusíme obstát před opilci, sobci a ustrašenci. Máme obstát před Synem člověka.

Uprchlická krize

Příliv přistěhovalců do Evropy hýbe naší společností. Představitelé církve se k této problematice bohužel nevyjadřují tak jasně, jak by si zasloužila, a proto je bohužel povinností amatérského teologa ukázat věci takové, jaké jsou. Bohužel jsem napsal proto, že pravda nestaví do příznivého světla některé přední představitele mého (či našeho) státu.

Zatímco hlas naší církve téměř není slyšet, katolická charita se snaží situaci zachraňovat: Její pracovníky a dobrovolníky vidíme v místech, kde se utečenci na své cestě na Západ zastavují, a její působení (i působení dalších českých skupin) si získalo docela dobrou pověst. Bohužel je zde osten pochybností: Není pozitivní působení v cizích zemích od našeho národa málo? Proč ti nemnozí utečenci, kteří přijdou až sem, odcházejí tak často s pocitem ponížení a zbytečných obstrukcí? Myslím si, že vina za tuto situaci padá celkem jednoznačně na představitele našeho státu, a možná ještě prvotněji na naše novináře: Naše česká společnost špatně vyhodnotila věci, které se kolem nás odehrávají.

Zásadní chyba těch, kdo uprchíky tak dramaticky odmítají, je, že si neuvědomují podstatu problému: V dnešní situaci není věcí naší volby to, jestli uprchlíci do Evropy – i do naší země – přijdou nebo nepřijdou. Jejich příchod je a bude realitou. Věcí naší volby je pouze to, jestli tito lidé budou připraveni přijmout naši kulturu, která evropským zemím přinesla tak velké bohatství. Pokud ano, budeme my (a naše děti) mít vyhráno. Pokud ne, bude nás čekat těžké břemeno miliónů nových nepřizpůsobených občanů.

Pokud alespoň zpočátku bylo o církvích slyšet, ozývaly se obecné pojmy: Soucit, láska k bližnímu, pomoc lidem v nouzi. Dnes, kdy problém narůstá do obrovských rozměrů, si ale mnozí nejsou jisti, jestli se tyto obecné pojmy dají vztáhnout na naši konkrétní situaci. Co když nás tito utečenci opravdu ohrožují tak, jak to čteme v novinách? Platí dnes skutečně to, co čteme v evangeliu o milosrdném Samařanovi? Nebudeme si ohřívat na prsou hady? Jsme vůbec povinni přijímat ekonomické přistěhovalce, kterých je mezi utečenci nemalý počet? Jak se máme postavit k tomu, že společnost utečence odmítá?

Myslím si, že se tyto obecné věci i na nás vztahují. Utečenci k nám přijdou, a ne že ne. A budeme-li k nim nepřátelští, pouze jim ztížíme to, aby přijali naši kulturu. Sami si tak zaděláme na ten největší problém, kterého se teď obáváme. Jak se na to díváte vy: Přijali byste spíše kulturu někoho, kdo vám dává cukr, nebo kulturu někoho, kdo vás šlehá bičem?

Za druhé světové války se proslavil Sir Winton, který do Británie odvezl velký počet českých židovských dětí a tak jim zachránil život. Podobně jako on působila řada dobrovolnických organizací.  Všimněme si, že britský stát tento přísun uprchlíků nepodporoval. Pokud měli tito dobrovolníci dostat pro děti povolení od státu, museli splnit nelehké podmínky: Sehnat jim rodinu, složit kauci a nevím co ještě. Přesto se takto dostalo do Británie mnoho lidí. Dnes je situace v naší zemi odlišná: Zvykli jsme si (aspoň u nás, ve Východní Evropě), že spoustu problémů za lidi řeší stát. Řeší je z kapes všech daňových poplatníků, a řeší je bohužel neefektivně. Proto se mnoho lidí proti přílivu uprchlíků bouří.

Myslím si, že pokud má církev významně přispět k řešení přistěhovalecké krize, měla by se zasadit o následující věci:

  • Ať se pomoc uprchlíkům co nejméně dotkne těch, kteří s ní nesouhlasí.
  • Ať tito lidé poznají naši kulturu a pocítí důvod mít k ní úctu.
  • Ať tito lidé pocítí, že pro svou novou zemi mohou být přínosem.

Mnozí dnes říkají, že by byli ochotni pomoci přistěhovalcům, kteří byli ze své země vyhnáni zlotřilým režimem. Nejsou ale ochotni přijímat ty, kdo chtějí prostě jít „za lepším“, za lepší možností výdělku. Máme skutečně přijmout ty, kdo nás prosí, aby si směli dobít své kvalitní mobilní telefony? Odpověď na tyto otázky je podobná jako na ty předchozí: Uvědomme si, že příchod těchto lidí je realitou, není věcí naší volby. Uvědomme si, že tito lidé patří ve svojí zemi k těm odvážnějším, k těm podnikavějším. Že mohou být pro naši zemi přínosem – pokud přijmou naši kulturu. V několika vystěhovaleckých vlnách dvacátého století od nás vzdělaní, podnikaví a odvážní lidé utíkali na Západ. Naše země tím byla nepředstavitelně ochuzena. Dnes je zde možnost, že právě takoví lidé k nám přijdou. Je na nás, jak je přijmeme.

Mnoho lidí se bojí islámu, protože dává vyniknout takovým lidem, jako jsou fanatikové islámského státu. Vyvstává mi ale na mysli ještě i jiná věc: Evropská kultura dala ve dvacátém století vzniknout hned dvěma ukrutným režimům. Máme ji proto také zavrhnout? I papež Pius XI nějakou dobu podporoval Mussoliniho. Je toto chyba všech křesťanů? Nebo je spíše – bohužel – pravdou, že zlo si nachází cestu do různých míst?

Když Ježíš ve dvacáté páté kapitole Matoušova evangelia mluví o tom, jak rutinně a jednoduše bude třídit ovce od kozlů, nemluví jenom o tom, že máme pomáhat lidem dobrým. Chválí i ty, kdo navštívili člověka ve vězení. Blahoslavení mají být tvůrci pokoje. Evangelium je plné věcí, které se dají vztáhnout i na naši dnešní situaci.

2015-11-22: Já jsem král

Jan 18:33-37

Židé mnoho let toužili po tom, mít krále. Král byl někdo, kdo s pomocí Boží stojí na straně pravdy, tak jako kdysi král David. Ježíš hlásal království Boží a sám byl představitelem toho, co učil. Myslím si ale, že nechtěl být králem jediným: Že vyzýval všechny své následovníky k tomu, aby i oni se chovali jako králové. Ježíš se choval jako král a proto byl vlastně král. Tak jako král šel do boje na čele svého vojska. Nyní je řada na nás.

Z opačné strany tu zákonitost pozorujeme denně okolo sebe. Lidé vidí, jak cikáni zneužívají sociální dávky, a řeknou: Když může cikán, tak můžu i já! Nebo dokonce řeknou: Tím spíš můžu i já. Skutečnost evangelia je ale taková, že kdo se chová jako cikán, ten se od cikána neliší nijak podstatně. A může být tím spíše cikán než ti, které sám takto hanlivě označuje.

Tuto věc si nepochybně uvědomoval i Pilát, když Ježíš řekl Já jsem král. Nepochybně i Pilát by rád byl králem, a Ježíš mu ve své větě napověděl, jak se král od cikána pozná: Vydává svědectví pravdě. Ta věc byla dost pikantní. Všichni kolem věděli, že obvinění židovských předáků, že Ježíš se vydává za krále, je absurdní. A od tohoto momentu všichni viděli i to, že pokud Pilát Ježíše odsoudí, v žádném případě to nebude čin hodný krále. Víme, jak ta věc nakonec dopadla: Pilát se zachoval jako cikán, zatímco k člověku na kříži dnes vzhlížíme jako ke králi. Ta věc není ani tajemná, ani pánbíčkářská. Král na kříži je trvalou připomínkou toho, že kdo se chová jako král, je král. A kdo se chová jako cikán, je cikán. Barva kůže s tím nemá nic společného – ovšem umýt z rukou se to vodou nedá.

2015-11-12: Syn člověka přijde v oblacích

Marek 13:24-32

Už ve Starém zákoně se Bůh častokrát zjevoval v oblaku. Podle dnešního evangelia má na konci věků v oblaku přijít i Ježíš. Nemyslím si ovšem, že se má jednat o oblak tvořený kapkami mlhy. Spíše bych oblak viděl jako situaci, kdy věci nepoznáváme s jistotou.

Před dnešním úryvkem je text, ve kterém Ježíš mluví o lživých prorocích a lživém mesiáši. Potom Syn člověka přichází v oblaku. Není zde jistota, není zde zjevení, které by chápali všichni lidé. Myslím si, že Ježíše v oblaku pozná jen ten, kdo Boha už zná, kdo se s ním setkal už vícekrát. Pozoruhodný obraz Boha, který přichází a přitom nám nedává jistotu své dobroty, vykreslil C. S. Lewis v Letopisech Narnie (začátek knihy Stříbrná židle): Julie se chce jít napít z potoka, ale mezi ní a potokem je obrovský mluvící lev. Lucie zjistí, že lev s ní mluví mírně.

„A slíbíte mi, že mi nic neuděláte, když půjdu?“ ptala se.
„Neslibuji ti nic,“ pravil Lev.

V příběhu z Narnie se časem ukáže, že lev je na naší straně. Takto to bývá i v životě člověka: Možná v rozporu se školním vzděláním, možná v rozporu s rozumem nakonec srdce rozpozná pravdu a člověk se postaví do boje na správné straně. Nemáme jistotu, že nezemřeme (vlastně je pravdou opak). Máme ale možnost stát v boji na straně Boží.

Ještě si všiměte, že v našem úryvku z evangelia Ježíš přichází ve slávě. Nevím, jestli dnes, v době showbyznysu, všichni správně chápají slovo sláva. Jsem přesvědčen o tom, že biblické slovo sláva znamená především někoho, kdo svým věrným přináší radost, zadostiučinění, pomoc a útěchu. Syn člověka přicházející se slávou a mocí je obrazem Ježíše takového, jak jej známe z evangelií: Obrazem Ježíše, který je na naší straně, pokud jsme my byli na straně jeho.

Není to snadné, nenechat si vzít obraz Boha, který je v našem srdci vtištěn už od narození. Shinead O’Connor ve své písni zpívá:

All babies are born saying God’s name…
All babies are crying
For no-one remembers God’s name…

Ta píseň velmi souvisí s dnešním evangeliem.

Lživých proroků je kolem více než dost a častokrát tím více křičí, čím jejich obrazy Boha jsou ubožejší. Nenechejme se jimi zmást. Hrad, který hledáme, je v našem nitru.

2015-11-08: Vyjídají vdovám domy

Marek 12:38-44

Jsem anděl, co tě dostal na povel,
ale vezmu-li tě do nebe,
chci z toho něco pro sebe…

…tak zpívá skupina s příhodným jménem Xindl X jistou (záměrně) odpornou píseň. Hlásání evangelia takto vypadat nemá.

Varování před učiteli Zákona je varováním před skutečně politováníhodnou duchovní pýchou: Ti, které Ježíš kritizuje, se nejen veřejně stavěli do pozice lidí, jejichž víra je lepší, než víra těch ostatních, ale ještě navíc naznačovali, že také jejich modlitba je lepší, že mohou těm druhým u Boha něco zařídit. A pod tou záminkou „vyjídali vdovám domy“, tj. patrně se jimi nechávali živit pod záminkou modliteb. Žena, které zemřel muž, obvykle nemyslí hluboce teologicky, takže si neuvědomí, že kupovat si takto zprostředkování pomoci Boží hraničí s pohanstvím. Využívat zranitelnosti druhých a šířit pohanské praktiky je dvojí hřích.

V Novém zákoně se obživa hlasatelů evangelia řeší vícekrát. Když Ježíš posílá své učedníky „ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“, říká jim, že za konkrétní zázraky nemají chtít platbu (Matouš 10:8) – mají počítat s tím, že je lidé budou živit sponzorsky. Podobný způsob žebroty učil i svatý František.

Minulou neděli jsem vykládal první blahoslavenství pomocí duchovní skromnosti. Dnešní čtení na to logicky navazuje.

Sušení prádla

Tento text je kopií mého příspěvku ze 31.10.2015 v diskusi na Umlaufovinách.

Už to je asi tak třicet let od doby, kdy jsem se napřed rozhodl, že víru odložím jako něco nesmyslného – načež jsem prožil obrácení k víře modernější než byla ta, kterou jsem do té doby znal. Moje cesta od té doby vede někde uprostřed mezi modernismem a tradicionalismem. Je ovšem těžké držet se této Kristovy víry v situaci, kdy se člověk pravidelně dostává do tradicionalistického prostředí – nebo ani ne tak víry (mám pocit, že ztráta víry mi nehrozí), jako církve.

Myslím si, že církev potřebuje oba proudy: Tradicionalisty, kteří na vlastním životě ukazují, že striktní nauka může existovat a mít nějaký význam, ale také modernisty, kteří se poddají vanutí Ducha. Je to jako sušící se prádlo na šňůře: Prádlo bez šňůry by spadlo do bláta, ale šňůra bez prádla by postrádala smysl a představovala by pro kolemjdoucí pouze zbytečné nebezpečí. Toto podobenství je důležité: Tradicionalismus v církvi je jako ta šňůra, modernismus je jako prádlo. Pak stačí, aby vál svěží vítr, a vlající prádlo bude usychat k velké radosti hospodyňky.