Příliv přistěhovalců do Evropy hýbe naší společností. Představitelé církve se k této problematice bohužel nevyjadřují tak jasně, jak by si zasloužila, a proto je bohužel povinností amatérského teologa ukázat věci takové, jaké jsou. Bohužel jsem napsal proto, že pravda nestaví do příznivého světla některé přední představitele mého (či našeho) státu.

Zatímco hlas vedení naší církve téměř není slyšet, katolická charita se snaží situaci zachraňovat: Její pracovníky a dobrovolníky vidíme v místech, kde se utečenci na své cestě na Západ zastavují, a její působení (i působení dalších českých skupin) si získalo docela dobrou pověst. Bohužel je zde osten pochybností: Není pozitivní působení v cizích zemích od našeho národa málo? Proč ti nemnozí utečenci, kteří přijdou až sem, odcházejí tak často s pocitem ponížení a zbytečných obstrukcí? Myslím si, že vina za tuto situaci padá celkem jednoznačně na představitele našeho státu, a možná ještě prvotněji na naše novináře: Naše česká společnost špatně vyhodnotila věci, které se kolem nás odehrávají.

Zásadní chyba těch, kdo uprchlíky tak dramaticky odmítají, je, že si neuvědomují podstatu problému: V dnešní situaci není věcí naší volby to, jestli uprchlíci do Evropy – i do naší země – přijdou nebo nepřijdou. Jejich příchod je realitou. Věcí naší volby je pouze to, jestli tito lidé budou připraveni přijmout naši kulturu, která evropským zemím přinesla tak velké bohatství. Pokud ano, budeme my (a naše děti) mít vyhráno. Pokud ne, bude nás čekat těžké břemeno miliónů nových nepřizpůsobených občanů.

Pokud alespoň zpočátku bylo o církvích slyšet, ozývaly se obecné pojmy: Soucit, láska k bližnímu, pomoc lidem v nouzi. Dnes, kdy problém narůstá do obrovských rozměrů, si ale mnozí nejsou jisti, jestli se tyto obecné pojmy dají vztáhnout na naši konkrétní situaci. Co když nás tito utečenci opravdu ohrožují tak, jak to čteme v novinách? Platí dnes skutečně to, co čteme v evangeliu o milosrdném Samařanovi? Nebudeme si ohřívat na prsou hady? Jsme vůbec povinni přijímat ekonomické přistěhovalce, kterých je mezi utečenci nemalý počet? Jak se máme postavit k tomu, že společnost utečence odmítá?

Myslím si, že se tyto obecné věci i na nás vztahují. Utečenci k nám přijdou, a ne že ne. A budeme-li k nim nepřátelští, pouze jim ztížíme to, aby přijali naši kulturu. Sami si tak zaděláme na ten největší problém, kterého se teď obáváme. Jak se na to díváte vy: Přijali byste spíše kulturu někoho, kdo vám dává cukr, nebo kulturu někoho, kdo vás šlehá bičem?

Za druhé světové války se proslavil Sir Winton, který do Británie odvezl velký počet českých židovských dětí a tak jim zachránil život. Podobně jako on působila řada dobrovolnických organizací.  Všimněme si, že britský stát tento přísun uprchlíků nepodporoval. Pokud měli tito dobrovolníci dostat pro děti povolení od státu, museli splnit nelehké podmínky: Sehnat jim rodinu, složit kauci a nevím co ještě. Přesto se takto dostalo do Británie mnoho lidí. Dnes je situace v naší zemi odlišná: Zvykli jsme si (aspoň u nás, ve Východní Evropě), že spoustu problémů za lidi řeší stát. Řeší je z kapes všech daňových poplatníků, a řeší je bohužel neefektivně. Proto se mnoho lidí proti přílivu uprchlíků bouří.

Myslím si, že pokud má církev významně přispět k řešení přistěhovalecké krize, měla by se zasadit o následující věci:

• Ať se pomoc uprchlíkům co nejméně dotkne těch, kteří s ní nesouhlasí.
• Ať tito lidé poznají naši kulturu a pocítí důvod mít k ní úctu.
• Ať tito lidé pocítí, že pro svou novou zemi mohou být přínosem.

Mnozí dnes říkají, že by byli ochotni pomoci přistěhovalcům, kteří byli ze své země vyhnáni zlotřilým režimem. Nejsou ale ochotni přijímat ty, kdo chtějí prostě jít „za lepším“, za lepší možností výdělku. Máme skutečně přijmout ty, kdo nás prosí, aby si směli dobít své kvalitní mobilní telefony? Odpověď na tyto otázky je podobná jako na ty předchozí: Uvědomme si, že příchod těchto lidí je realitou, není věcí naší volby. Uvědomme si, že tito lidé patří ve svojí zemi k těm odvážnějším, k těm podnikavějším. Že mohou být pro naši zemi přínosem – pokud přijmou naši kulturu. V několika vystěhovaleckých vlnách dvacátého století od nás vzdělaní, podnikaví a odvážní lidé utíkali na Západ. Naše země tím byla nepředstavitelně ochuzena. Dnes je zde možnost, že právě takoví lidé k nám přijdou. Je na nás, jak je přijmeme.

Mnoho lidí se bojí islámu, protože dává vyniknout takovým lidem, jako jsou fanatikové islámského státu. Vyvstává mi ale na mysli ještě i jiná věc: Evropská kultura dala ve dvacátém století vzniknout hned dvěma ukrutným režimům. Máme ji proto také zavrhnout? I papež Pius XI nějakou dobu podporoval Mussoliniho. Je toto chyba všech křesťanů? Nebo je spíše – bohužel – pravdou, že zlo si nachází cestu do různých míst, i k nám?

Když Ježíš ve dvacáté páté kapitole Matoušova evangelia mluví o tom, jak rutinně a jednoduše bude třídit ovce od kozlů, nemluví jenom o tom, že máme pomáhat lidem dobrým. Chválí i ty, kdo navštívili člověka ve vězení. Blahoslavení mají být tvůrci pokoje. Evangelium je plné věcí, které se dají vztáhnout i na naši dnešní situaci.