Starozákonní víra se hodně orientuje na izraelský národ, lid, „dům izraelský“. Hříchy jednotlivců nemají dopad jen na ty, kdo je páchají, ale na celý Izrael. Nedodržování zákona Božího vedlo (například) u proroka Ezechiela k tomu, že Hospodin nechal národ krutě potrestat a upadnout do babylonského zajetí: Ve 21. kapitole Hospodin říká izraelské zemi „Vyhladím z tebe spravedlivého i svévolníka“ (21:9) a následně to odůvodňuje slovy „Jsou v tobě utrhači hotoví k prolévání krve“ a dalšími příklady nespravedlnosti, které se v této zemi dějí, ale jistě je nedělali všichni (kapitola 22). Jestliže židovští tradicionalisté měli pocit, že Ježíš ohrožuje jejich moc, snadno rozšířili ohrožení na celou zemi. S myšlenkou, že Ježíš ohrožuje celý národ, se v evangeliích setkáváme na více místech. A nemyslím si, že by to ohrožení mělo pocházet od římské světské moci, kterou Ježíš vyprovokuje. Tradicionalisté se bojí Božího hněvu, pokud jako představitelé národa proti křesťanům nezasáhnou. Ale Ježíš sám o takových důsledcích hříchu nemluví. Pokud někoho odsuzuje, posílá ho „tam, kde bude pláč a skřípění zubů“, ale posílá ho tam jako jednotlivce, ne s celým národem. Vina i zásluhy se v evangeliích stávají věcí individuální. V křesťanství nepřijde do pekla celý národ. Přijde tam hříšník sám.
Přitom vůbec neplatí, že by křesťanství bylo náboženstvím individualistickým. Křesťanská představa o spáse a zavržení je hodně společenská: Spasení jsou ti, kdo se starají o dobro těch, které mají ve své blízkosti, na které na své cestě natrefí (jako milosrdný Samaritán). Podobenství o ovcích a kozlech, kde podmínka spásy zní měl jsem hlad a dali jste mi najíst, to není popis cesty člověka, který by byl spasen jenom a pouze vztahem, který je mezi ním a Bohem. Výběr toho, kdo bude nebo nebude spasen, probíhá stejně, jako když pastýř třídí stádo na ovce a kozly – tedy velmi jednoduše, šmahem, podle toho, kdo pomohl člověku v nouzi. Někdy vykladači jdou tak daleko, že říkají, že chudí a bezmocní jsou nutnou podmínkou spásy nás, kteří na tom jsme (momentálně) lépe. Že jsou to lidé, za které máme být vděční. Máme být vděčni za lidi, kteří nám umožní projevit křesťanské ctnosti.
Jestliže křesťanství považuje pomoc druhému za podmínku spásy člověka, nemůže se vyhnout dvojí podobě slávy Boží: Jedna její podoba je to, co v evangeliu koná milosrdný samaritán: Pomáhá nešťastníkovi, pomáhá mu sám za sebe, bez toho, aby tou pomocí zatížil druhé. Druhá podoba slávy Boží pak je ta, kterou projevil slepý muž v Janově deváté kapitole: Člověk nese svoje postižení proto, aby se na něm projevila sláva Boží. V evangeliu se projeví prostřednictvím Ježíše, který mu pomáhá, jindy to může být prostřednictvím nás.
Údolí amatérské teologie 